Neplánovaný únos
,,Tak jak to šlo?‘‘zeptal se Sasori, když čekal na svého Akatsuki partnera u vesnice skryté v písku. Deidara měl na starost porazit a unést jednoocasého Jinchuriky, tudíž, porazit kazekageho Suny -Gaaru.
Podle vítězného úsměvu a opravdu směšného úšklebku Deidari, bylo ihned jasné, že svůj úkol splnil na jedničku. A to mohl Sasori na vlastní oči vidět. Za šklebícím se Deidarou se vznášel jím vytvořený pták z jílu, a ve svých drápech nesl bezvládné tělo červenovlasého mladíka.
,,Trochu se cukal, ale stačilo zahrát na city a vítězství jsem měl v kapse,‘‘ozval se Deidara a kysele se zašklebil nad svou pravou rukou, která byla - nebo spíš nebyla.
,,Na city? Prosím tě, vždyť tenhle kluk žádné city nemá. Je to Jinchuriky,‘‘okomentoval to mladík schovaný ve své škorpioní loutce a podíval se na Gaaru. Vypadal teď tak bezmocně, jemně a křehce.
,,To byste se divil, Sasori-danna. Kdyby ten kluk neochránil tu jejich vesnici před mojí obří výbušninou, určitě by tu takhle neležel. Nedivím se, že si z něj udělali Kazakageho,‘‘
,,Hmm,‘‘zabručel Sasori, znovu se zahleděl na červenovlasého mladíka v bezvědomí a vypadalo to, jako by o něčem přemýšlel.
Najednou však ucítil neznámí pach, jiné osoby. Bylo ihned jasné, že je někdo sleduje a pronásleduje.
,,Někdo nás sleduje,‘‘podotkl loutkař a podíval se vražedným pohledem na svého blonďatého parťáka, který se měl postarat o to, aby je žádný pronásledovatel nepřekvapil.
,,Co? Já za to nemůžu. Dal jsem tam dvě bomby. Nikdo by to neměl přežít,‘‘obhajoval se blonďák se čtyřmi ústy a poškrábal se na hlavě.
Kankurou, který tuto nebezpečnou dvojici sledoval, aby zachránil svého mladšího bratra, byl už necelé dva kilometry od nich a každou chvíli se čím dál víc přibližoval. Sasori to samozřejmě vycítil a ihned začal jednat.
,,Deidaro, postarej se o to. Já si vezmu na starost toho kluka,‘‘řekl a Deidaru těmito slovy nadmíru překvapil. Bylo mu divné, že Sasori nechce bojovat. Avšak, důvod, že jeho parťák ovládající loutky, je charakternější a nenechá si je tak něco vymluvit, ho donutil tento nemilý nápad přijmout a jen kývnout hlavou na znamení souhlasu.
,,Za čtyři dny se setkáme s ostatními ve skrýši. Toho kluka tam přivedu. Vyřiď to Peinovi,‘‘pověděl loutkař svůj plán a otočil se k odchodu.
,,Ale proč? A kam vůbec jdete s tím klukem? Co když vám uteče?‘‘ptal se nechápavě Deidara, kterému vůbec nešlo do hlavy tohle Sasoriho nadmíru podivné chování.
,,Musím si ještě něco zařídit, a neboj. Ten kluk vyčerpal veškerou chakru a nemyslím, že by mi utekl,‘‘utrousil ze sebe Sasori a i se svou škorpioní loutkou, jílovým ptákem a Gaarou, se vydal k místu svého příbytku.
Deidara ani nestačil dvakrát zamrkat, a uprchlý ninja z písečné byl v tahu i s jím vytvořeným jílovým ptákem a Kazekagem Gaarou. Nakonec jen ledabyle pokrčil ramenem, na kterém byla ruka, a vydal se vstříc tomu otravnému pronásledovateli.
Sasori šel dlouho. Každou chvíli mu oči z neznámého důvodu spočinuli na mladíkovi s červenými vlasy. Gaara byl v bezvědomí a drolil se mu jindy bezchybný a čistý obličej.
Sasori ani v nejmenším nechápal, co to teď dělá. Ale ten pohled na toho kluka, který zažil stejnou bolest jako on, né-li větší ho donutil k tomuto kompromisu.
Zastavil se až pozdě večer, když už byl u cílu své cesty. U jednoho zchátralého domu uprostřed písečné pustiny. Opravdu podivné místo k žití. Nikde ani živáčka, všude jen samí písek a nepříjemný vítr. Dokonce ani žádná zeleň, stromek či keřík. Všude jen písečná pláň. Sasorimu to ale nevadilo. Vlastně by to nemělo vadit nikomu, kdo žil, nebo žije ve vesnici ukryté v písku, a na tyto nepříjemné podmínky je zvyklí.
Uprostřed této písečné nicoty, se tyčí docela velký, na první pohled rozpadlý a zchátralý dům. To vše je ale jen maskování. Ta starobylost a chátrající dojem má odlákat všechny nevítané návštěvníky. Svůj účinek to má, a tak má tento loutkový mistr, zaručené soukromí.
Sasori, který se až doteď schovával ve svém škorpioním maskovaní, ze své loutky konečně vylezl. Přešel k jílovému ptákovi, vytvořeným blonďatým akatsuki členem, a vzal si do své hřejivé náruči, bezvládné Gaarovo tělo. Deidárův pták hned na to, vyletěl vysoko na noční oblohu a jen tak, z ničehonic vybouchl.
Sasori, s Gaarou v náručí se na tento malý ohňostroj díval. Nakonec se vydal do svého skromného příbytku. Otevřel dřevěné dveře a vešel do své skrýše, která je všem tajností. Ani Akatsuki, ba dokonce ani nikdo z písečné o této skrýši neví, a to je taky účel.
Na první pohled zchátralý dům a jeho exteriér, je ve skutečnosti naprostý opak příjemného a útulného interiéru.
Sasori se ihned vydal do ložnice, kde už na něj čekala nízká matrace položena uprostřed podlahy.
Mladík na ni uložil tělo kazekageho, který byl stále v bezvědomí díky nedostatku chakry, a přikryl ho připravenou dekou.
Zadíval se mu do tváře. Je tak mladý, a přitom zažil tolik bolesti, co jiní nikdy za celý život. Je tak mladý a přece jen tak silný. Dokonce už v tak mladém věku se stal Kazekagem, a jeho osudem je nakonec zemřít. Zemřít rukou Akatsuki….………..
,,Sakra, co to tu provádím? Ten kluk za tři dny umře, tak co,‘‘s těmito slovy a naštvaný sám na sebe odkráčel z místnosti. Šel mu pro něco k jídlu a sklenici s vodou.
Sám sebe se dokola ptal, proč to všechno dělá. Proč se o toho kluka tak stará? Snad jeho tvář, ve které se zračí tolik bolesti, samoty a smutku mu připomněla city, které se snaží ze svého srdce marně vymanit. Připomněla mu sebe samého, když před několika lety ztratil své rodiče a trpěl strašnou bolestí v srdci. Jsou si tolik podobní. Nejen vzhledem. Spojuje je bolest. Bolest, kterou každý z nich zažil ve svém smutném dětství.
Když se vrátil zpátky ke svému návštěvníkovi, Gaara stále spal. Jeho tvář už byla zase andělsky čistá, bez jediného šrámu nebo sebemenšího zrnka písku. Dokonce na ni nebyla vidět ani nepatrná známka starostí či obav. Jeho tvář, jako by ji vytesali samotní andělé. Padlí andělé……….. A na kráse a vážnosti v jeho tváři opravdu nešetřili.
Sasori si klekl vedle něj, podepřel mu hlavu a přiložil mu sklenici k ústům. Když voda, co mu natekla do pusy, stekla zase zpátky po bradě a do jeho žaludku se nedostal ani doušek, Sasori se zamračil. Usoudil, že takhle to nejspíš nepůjde. Tímhle tempem by dávno umřel žízní.
Začal tedy přemýšlet, jak to udělat, aby se voda dostala tam kam má, a nevytekla mu z bůhdarma ven.
Nakonec přišel na něco, co by mělo zabrat. Nejdřív tenhle nápad zavrhl, ale jak tak přemýšlel, nezdálo se to tak špatné.
A tak se on sám napil ze sklenice, která měla původně patřit Gaarovi. Sasori ale nepolknul. Vodu zadržel ve svých ústech a pomalu se začal přibližovat k obličeji mladého Gaary. Pomalu se přitiskl svými rty na ty jeho, a opatrně mu tak poslal vodu ze svých úst do těch jeho. Pár kapek sice vyteklo z Gaarovi pusy, ale nakonec se plánovaný výsledek dostavil. Gaara polknul a Sasori se pousmál. Pochvaloval si, jak mu jeho plán vychází. Takhle to udělal ještě několikrát a nakonec byla sklenička prázdná. Sasori, omámen tím, jak se mu tenhle přenos vody líbí, chtěl dojít pro další skleničku s vodou, a tento čin opakovat stále dokola. Nakonec však usoudil, že Gaara nemůže být živý jen z vody. Ještě by se mohl utopit. A tak se zvedl, odnesl skleničku a nechal tak červenovlasého mladíka odpočívat. Sám si pak sedl do kuchyně na židli, každou chvíli pozoroval hodiny a zjišťoval, jestli se neblíží další hodina, kdy by měl svého hosta jít napojit. Když si po dlouhé době uvědomil, co dělá a nad čím to proboha přemýšlí, nevěřícně zakroutil hlavou a plácl se do čela.
S hlubokým povzdychnutím šel prohlédnout Gaaru, jestli se náhodou nevzbudil. Naneštěstí byl Gaara stále v bezvědomí a Sasori ho tak mohl v klidu pozorovat. Ani nevěděl a nechápal proč to dělá, ale nemohl se na něj vynadívat. A když si vzpomněl na dotek rtů s těmi jeho, přejel mu mráz po zádech a nejraději by to udělal znovu. Vlastně proč by to nemohl udělat. Ten kluk umře a na tohle si pak nejspíš nevzpomene.
A tak si loutkař znovu přisedl k bezvládnému tělu rusovlasého mladíka a z velice krátké vzdálenosti se na něj díval. Zkoumal jeho obličej a jeho tetovaní, které měl na čele. Teď mu ho ale zakrývaly jeho červené vlasy, spadající mu do čela a náš milý Sasori je musel opatrně odhrnout. V duchu si říkal, jaká je to ironie, když ten kluk má na čele znamení, které znamená láska, přitom nikdy žádnou nepoznal.
A potom se Sasori odhodlal k něčemu, co už chtěl udělat dávno. Od té doby co ho poprvé uviděl ve spárech Deidarova ptáka, jak tam ležel bezmocný. Od té doby má nutkání ho políbit.
A jelikož Sasori nikdy nebyl zdráhavý, nakonec tedy přeťal tu nepatrnou mezeru mezi jejich rty a jemně ho políbil. I když byl ten polibek krátký a nepatrný, Sasorimu vyrazil dech. Přejel mu z něj mráz po zádech a zašimralo v podbřišku. Kdo by kdy řekl, že je líbání tak krásné. I když neopjetované, ale vážně stojí za to.
Zrovna když chtěl Sasori znovu ochutnat Gaarovi jemné rty, červenovlasý Jinchuriki se začal probírat z bezvědomí. Musíte vědět, jak se Sasori lekl. Rychle vyskočil na nohy a začal přemýšlet, co má dělat. Nakonec však nasadil pohled vraha, za kterého ho všichni považují, a zůstal stát na místě.
Gaara začal pomalu otevírat svá začerněná víčka a nakonec je otevřel úplně. Jeho zelené oči, tak mohly spatřit místo, kde se právě jejich majitel nachází.
Gaara pohlédl na bílý strop a snažil se vybavit svůj poslední boj, který skončil porážkou. Nemyslel ale na sebe. Snažil se vybavit, jak dopadla jeho rodná vesnice. Jestli ji ochránil nebo ne.
Když jeho zrak spatřil postavu, stojící nedaleko od něj, byl překvapený tím mladíkem, který mu byl nějak povědomí, ale na svém chladném výrazu nedal nic znát. Díval se na Sasoriho a ten se zase díval na něj. Když už Sasori ten jeho zelený pohled nemohl vydržet, spiklenecky se usmál.
,,Tak už jsi vzhůru?‘‘ptal se řečnickou otázkou. Gaara nic neříkal. Měl svou hrdost a teď věděl, že nejspíš umře. Akatsuki ho dostali. Usoudil tak z pláště, který měl písečný, uprchlý ninja na sobě. Propaloval Sasoriho pohledem a stále měl ve tváři nicneříkající, chladný výraz, bez jakéhokoliv citu.
,,Nemluvíš?‘‘zašklebil se Akatsuki člen a přešel pomalu ke Gaarovi, který ho stále propaloval pohledem a nehodlal s tím skončit. Nejraději by toho kluka, který vypadá na stejný věk jako on, zabil. Bohužel pro něj, jeho chakra a síla jednoocasého Shukaku je vyčerpaná do poslední kapičky a on nemá ani sílu se zvednout.
Sasori přešel ke Gaarovi a naklonil se nad něj. Sáhl mu na čelo, a i když se Gaara chtěl oddálit nebo utéct- nemohl. Byl jako zkamenělí. Neměl sílu na nic. Byl unavený a nemohl se pohnout.
Sasori se chtěl přesvědčit, že Gaara nemá teplotu, která by byla zapříčiněna vnitřním krvácením, infekcí nebo vnitřním zraněním. Naneštěstí jeho čelo a pokožka byla studená jako kus ledu, a tak si náš milý člen Akatsuki mohl oddychnout. Samozřejmě jen v duchu.
,,Měl bys odpočívat,‘‘řekl Sasori, otočil se na podpatku a bez jediného slova odešel z místnosti. Bylo mu líto, že je Gaara tak brzy vzhůru a on tak nebude moct zopakovat to, co se mu momentálně honí hlavou. A to- ten krásný polibek. Sáhl si na rty. Ještě na nich cítil Gaarovu chuť. Jak dlouho tenhle hřejivý pocit ve svém nitru necítil? Hodně dlouho…….. Najednou ho ale zničehonic píchlo u srdce. Vzpomněl si totiž na svůj úkol, který dostal od Peina a na to, co má následovat za tři dny. Bude muset Gaaru odnést, a potom provést obřad, který z něj vysaje sílu. A to nejen sílu písečného démona, kterého nosí již od narození v sobě, ale i tu svoji. Životní sílu a Gaara tak zemře.
Potom ale zakroutil hlavou. Co je mu vůbec do toho kluka. Ať si klidně zemře. Je mu to je jedno. Stejně si chtěl ze svého těla udělat loutku, a tak se zbavit veškerých citů, které by mu způsobili bolest. Vlastně se sám sebe ptal, proč to ještě neudělal.
Gaara zůstal ještě chvíli vzhůru. Snažil se přijít na to, kde se nachází a hlavně - co teď bude dál. Všechny jeho šance nebo plány na útěk, které si promýšlel , ale nakonec vždy skončili stejně. Smrtí. Akatsuki ho nejspíš drží ve své skrýši a chystají se provést, vysání chakry jednoocasého démona z jeho těla. Co mu ale nešlo do hlavy, byl ten mladík a jeho chování. Vlastně se divil, proč je ještě naživu. Shukaku- písečného démona, ve svém nitru stále cítil, takže je jasné, že mu ho ještě nesebrali. Tak nač čekají. A co ten kluk? Kolik mu tak může být? Gaarovi se ale zdál povědomí. Byl si jistý, že ho už někdy viděl.
Nakonec ho ale znovu přemohla únava a on znovu usnul. Možná, že naposledy. Možná, že už se neprobudí. Ať je to ale jak chce, vesnice zůstane celá. A to je pro něj to nejhlavnější. Kdo by to před třemi lety řekl…..
Sasori seděl zase na židli. Skrčený, hlavu v dlaních a cítil se pod psa. Bezradný, jako by měl přijít za tři dny konec světa. Nechápal proč ho ten fakt, že Gaara zemře, tolik rmoutí. Nechápal to. Myslel si, že všechny své city ve svém srdci už dávno vymazal, vymanil….a ony se mu teď kvůli jednomu Jinchuriky vracejí…
,,Sakra,‘‘zařval a vzteky rozbil skleničku, která byla položena na stole. Průhledná sklenička se rozbila na tisíc střepů a Sasori se ani neměl k úklidu. Měl na sebe vztek, že to zašlo tak daleko. Před tím neměl vůbec v plánu vzít toho kluka, sem, tak proč ho sem sakra tahal? Nemělo to být takhle…ale jak jinak?…co si sakra myslel?
Po dlouhé noci, kdy rusovlasý Akatsuki přemýšlel, se nakonec definitivně rozhodl. Za tři dny předá Akatsuki toho kluka, ať se děje co chce. Je to jen obyčejný Jinchuriky. Jeden z devíti, kteří zemřou. I když z jeho rodné vesnice, odkud před mnoha lety utekl…..možná, že to je ten důvod, proč se mu zdál tak jiný…proč ho sem nakonec vzal a stará se o něj.
Ať už Sasori chtěl nebo ne, svůj úkol splnit musí. Navíc, ještě pořád nenašel důvod-proč toho kluka políbil. A proč má nutkání to udělat znovu. Tyto otázky, a ani na jednu nenašel odpověď. Bylo jich tolik, že našeho milého Sasoriho úplně vyčerpali, a on nad ránem usnul.
Ráno se probudil až v deset hodin. Když se konečně odhodlal k tomu, aby otevřel oči a zjistil kolik je hodin, okamžitě vylítl z pohovky, na které včera neplánovaně usnul. Šel se podívat, jestli se jeho host náhodou neprobral.
Měl štěstí. Gaara ležel tam, kam ho včera položil a skoro to vypadalo, že se ani nehnul. Jak by taky mohl, když nemá žádnou chakru a je vyčerpaný. A jak to tak vypadá, bude nepohyblivý ještě hodně dlouho.
Pousmál se Sasori nad jeho andělskou tváří. Zase se divil, jak jeho andělská tvář kontrastuje s jeho ďábelskýma očima, plnými smutku a nevraživosti. Musel se na tu nádheru podívat z blízka. A tak si stejně jako včera kleknul vedle Gaarova spícího těla a naklonil se nad něj. Mohl by ho takhle pozorovat věčně. Dokud by ho to neomrzelo. Vlastně, jeho by to neomrzelo nikdy.
Náhle se ale zamračil, když si vzpomněl na svoje včerejší rozhodnutí, že Gaaru za tři dny předá vražedné organizaci, u které je také členem. Popravdě to nechtěl udělat. Už jen proto, že si jsou tolik podobní. Ale kdyby to neudělal, bůhví co by mu pak ostatní udělali…ne že by se jich bál..to ani náhodou..ale, spíš se bál o to, jak by dopadl Gaara. Určitě by se s ním napodruhý nepárali, jako to udělal Deidara.
Když smutně sklopil hlavu a chystal se zvednout, něčí ruka ho ale chytla silným stiskem za zápěstí. Byl to Gaara, kdo taky jiný. Sasori nad tímto faktem vytřeštil nevěřícně oči. Kde ten kluk sebral sílu na pohyb. Měl by ještě nejméně dva dny ležet nehnutě a bez chakry, tak jak je to možné? Že by byl opravdu tak silný? Nad tímto faktem, musel Sasori uznat, že obyvatelé skryté, písečné vesnice udělali dobře, když si ho vybrali za Kazekageho. Silnějšího člověka by v jejich vesnici jen těžko hledali.
Když se Sasori podíval do obličeje ležícího mladíka s červenými vlasy, jeho zelené oči ho doslova probodli pohledem. A co víc-probodli jeho srdce…..
Gaara se teď konečně mohl podívat zblízka na svého věznitele. Když tak učinil a prohlédl si ho z té nejmenší vzdálenosti, překvapením vytřeštil oči. Najednou mu problesklo v hlavě, kde už toho mladíka viděl. Viděl ho na fotografii, kterou mu ukazovala ještě před jeho únosem babička Chijo. Byl na té fotografii staré nejméně patnáct let se svými rodiči, které potom tragicky ztratil. Poznal ho. Je to určitě on. Ten kluk z fotky. Ale jak to, že se vůbec nezměnil. Vypadá jako před tím. Jako ten mladík s dětskou tvářičkou a rudými vlasy.
,,Sasori?‘‘zachrčel tím svým temným hlasem a nevěřícně přimhouřil oči. Kdokoliv jiný by své oči překvapením vytřeštil a vykulil, ale jelikož se jedná o Gaaru- ten je přeci jen výjimka. Sasori byl rád, že Gaara konečně promluvil, ale zarazilo ho to, co řekl. Nemyslel si, že ho bude znát. Právě on. Že bude vědět jeho jméno. A docela hodně ho to překvapilo. Nejspíš mu o něm musela vyprávět Chijo.
Když se raději chtěl oddálit a odejít pryč, Gaarův stisk na jeho zápěstí nepolevoval. Spíš naopak. Dalo by se říct, že mu to zápěstí drtí. Sasorimu to bylo nepříjemné. Nejen fakt, že se mu nemůže vyškubnout, že na to nemá dost sil, ale že se na něj Gaara tak dívá. Tak jinak, než včera.
,,Jak víš, kdo jsem?‘‘zeptal se najednou vážným tónem v hlase, stále se nakláněl nad Gaarovým obličejem. Jeho tvář jakoby zvážněla.
,,Takže, vy jste se přidal k Akatsuki?‘‘neodpověděl mu na to Gaara a ptal se dál. Vlastně se neptal. Jen to tak konstatoval.
,,Co o mě všechno víš?‘‘vzal to loutkový mistr stejně jako Kazekage a na jeho otázky mu neodpovídal. Dál se díval do těch zelených pronikavých očí, které každého probodnou a každý před nimi raději uhne pohledem. Sasori to ale neudělal. Dál se díval Gaarovi zblízka do očí, a on ho zase držel za zápěstí a též se díval do těch jeho očí.
,,Jak to, že jste se vůbec nezměnil? Vypadáte pořád stejně jako na té fotce, tak jak je to možné?‘‘Gaara byl prostě neodbytný.
,,Do toho ti nic není, chlapečku a teď mě pusť,‘‘Sasori ze sebe snažil udělat tvrďáka. Začal se z Gaarova nebezpečně silného stisku škubat.
Gaara ho sledoval, a díval se na něj. Ten jeho pohled byl tak jiný. Nebyl jako pohled ostatních, kteří ho zavrhovali a nenáviděli. Byl to jiný pohled. Nikdy před tím ho u žádného člověka neviděl. Byl sice podobný tomu Kankurovu. Pohledu jeho bratra, který ho začal mít rád. Ale stejně byl v něčem jiný. Gaara ale nedokázal poznat proč. V čem se tolik liší…… A když se mu Sasori znovu podíval, z té ne moc velké vzdálenosti do očí, přejel mu mráz po zádech a najednou se cítil tak lehký, jako by z něj veškeré problémy opadly. Gaara se toho lekl. Nikdy se mu tohle nestalo, a tak se polekal a Sasoriho ruku pustil. Nechápal to. Nechápal, co se to s ním najednou stalo. Jak by to taky mohl vědět…….Každý ho vždycky nenáviděl…...žil vždycky jen pro sebe….
Najednou ho opustila odvaha, a on se nemohl písečnému uprchlíkovi podívat do očí. Nemohl. Když o ně nechtěně zavadil, polilo ho horko a cítil se nesvůj. Raději se na něj nedíval….
Sasori vycítil změnu v jeho chování, ale jelikož byl na tom sám špatně, raději se k tomu nevyjadřoval a šel Gaarovi uchystat něco k jídlu.
Když se vrátil s miskou plnou teplé, nudlové polévky, co sám tak pracně připravil, Gaara ležel nehnutě na matraci, jako vždy, a díval se na strop. Vypadal, že o něčem přemýšlí. Ano. Sasori měl správný odhad. Náš písečný Kazekage přemýšlel. Přemýšlel o té chvíli, kdy se mu ten Akatsuki člen díval do očí. Co mělo znamenat ten divný ale opravdu příjemný a hřejivý pocit? A proč ten člověk, vypadá pořád tak mladě? Tyto otázky mu vířily bolavou hlavou, jako splašené. A ani na jednu z nich nedokázal najít rozumnou odpověď.
Sasori, když přešel k mladičkému Kazekagemu a kleknul si, cítil se tak trochu nesvůj.
,,Můžeš si sednout?‘‘zeptal se ho, aby tak zjistil, jestli ho bude muset krmit nebo ne. Gaara ale nic neříkal. Jen se díval dál do stropu a svého věznitele dokonale ignoroval.
,,Kdybych mohl, tak vás zabiju,‘‘pronesl nakonec a na Sasoriho se ani nepodíval.
,,Jenže nemůžeš. Písečný démone,‘‘řekl Sasori, který byl Gaarovým nepřístupným chováním značně rozhozený a naštvaný.
Tak, jak ho Sasori nazval, přilákalo Gaarovu pozornost a donutilo ho, se na něj podívat. A tak k němu natočil hlavu.
,,Neříkejte mi tak. Mám jméno a jestli o chakru toho démona tolik stojíte, tak si ji vezměte. Na co pořád čekáte?‘‘pronesl Gaara chladně jako vždy a znovu probodával rusovlasého Akatsuki pohledem. Neměl rád, když mu takhle někdo říkal. Když potkal Naruta a zjistil, že má v sobě taky démona, jeho pohled na svět se změnil. Dřív by mu tohle oslovení bylo jedno. Nejspíš by i člověka, který by mu takhle řekl, zabil. Ale teď ne. Chce být jako Naruto. Být tak silný jako on.
,,Ach jo,‘‘vydechl si mrzutě loutkař. Docela ho mrzela, Gaarova poslední slova. Hlavně ho mrzelo to, jak ho před tím nazval. Neměl mu to říkat.
,,Musíš jíst. Jinak nebudeš mít žádnou sílu,‘‘
,,No a? Stejně zemřu tak jako tak,‘‘
,,Vidím, že na odmlouvání máš sil až až. Nehodlám se s tebou hádat, proto sem tě sem nepřivedl. Nechám ti to jídlo tady. Když budeš potřebovat pomoc, tak mě zavolej,‘‘řekl Sasori na jedno vydechnutí, sebral se a odkráčel pryč.
,,Gaaro,‘‘řekl ještě, než za sebou zabouchl dveře. Gaara se na něj překvapeně podíval. Zarazilo ho, že zná jeho jméno, a že ho neoslovil, tak jako před chvílí.
Měl hlad, to ano, ale bohužel pro něj-na to, aby se mohl sám najíst, ještě neměl dost sil. Ale toho muže volat nechtěl. To, než aby se musel ponížit a prosit o krmení, to raději zemře hlady.
Sasori samozřejmě věděl, že bude Gaara potřebovat pomoc a že se sám ještě nenají. Taky tušil, že bude mít Gaara za každou cenu svou hrdost a nenechá se jen tak něčím porazit. Nechtěl ho mučit hlady, a tak se za chvíli objevil znovu v Gaarově dočasném pokoji.
,,Tak co? Budeš poslouchat?‘‘zeptal se Sasori s vítězným úsměvem na tváři. Gaara na to, jako vždy, nic neřekl.
Sasori se pobaveně usmál, kleknul si vedle ležícího Gaary a vzal si misku do ruky. Nabral na polévkovou lžíci polévku, ze které se ještě kouřilo, dal ji Gaarovu k ústům a čekal, než je otevře.
Gaara se však k ničemu neměl. Nehodlal poslouchat nějakého chlapa, který ho chce na sto procent zabít a ještě vypadá mladší než on. Byl prostě moc tvrdohlavý a mistra loutkaře to začínalo štvát. Když ani po pěti minutách se Gaarovi rty nepohnuli a polévka už začala chladnout, Sasorimu přetekl pohár trpělivosti. Chtěl to do něj nacpat násilím, ale nakonec si vzpomněl na lepší způsob. Na způsob, který už jednou využil, když se mladého Gaaru pokoušel napojit.
,,Fajn, řekl sis o to,‘‘usmál se Sasori a Gaara ho zpražil nechápavým pohledem. Nechápal co má teď ten růžovlasý podivín v úmyslu.
Sasori si vzal jedno sousto polévky do pusy, ale stejně jako před tím nepolknul. Naklonil se nad Gaaru a ten, když viděl co se chystá jeho společník udělat, znovu nad tím přimhouřil oči. Nemohl však nic dělat. Nemohl ho odstrčit.
Sasori se přibližoval a mezi jejich rty se mezera čím dál víc zmenšovala. Ani jeden z nich při tom doteku jejich rtů nezavřel oči. Dívali se navzájem do očí a Gaara vůbec nic nechápal. Sasorimu, kterého Gaarovi rty lákali a sváděli čím dál víc, taktéž nechápal, co to dělá, ale zastavit to nemohl. Přitiskl se na červenovláskovi rty a mezitím mu předal část teplé polévky ze svých úst. Gaarovi tak nezbývalo nic jiného než, to spolknout a nic nenamítat.
Když měl zase Sasori ústa prázdná, trochu se odtáhl od Gaary. Zadíval se mu zkoumavě do očí a snažil se v nich něco vyčíst. Kromě překvapení a bolesti, která v nich asi zůstane navždy, tam nebylo nic, co by připomínalo odpor nebo něco takového. A tak se Sasori sklonil. Tentokrát, ale ne kvůli jídlu co do něj chtěl dostat, ale teď kvůli polibku. Chtěl ho políbit. Už tak dlouho.
Na nic dalšího nečekal. Sehnul se ke Gaarovi, a jemné ho políbil. Přitom zavřel oči, aby si tak mohl naplno vychutnat červenovláskovi jemné rty. Gaara, který nevěděl co dělat a jak reagovat se díval na Sasoriho obličej,který byl teď tak blízko, a nechal se líbat. Nechápal co se to teď děje, proč ho ten chlap líbá, ale nevadilo mu to. Najednou cítil, jako by mu na bolavé srdce nalepil někdo náplast, která najednou utlumila všechnu jeho bolest. Nikdy se tak šťastný necítil, a teď když je u jednoho z jeho největších nepřátelů, kteří se ho snaží zbavit, je opravdu šťastný.
,,Pormiň,‘‘omluvil se Sasori nad svým činem.,, A teď jez,‘‘řekl Sasori jen tak, jako by to bylo úplně normální. Byl ale nadšený a šťastný z toho polibku, který byl tentokrát opětovaný a tudíž o stokrát lepší. Gaara se cítil opravdu zvláštně. Dokonce natolik, že zapomněl na svou hrdost a tvrdohlavost, a nechal se poslušně nakrmit. Byl zaskočený a docela i vyjevený. Nevěděl, co si o tom má myslet. Nevěděl proč se cítí tak lehce a přitom krásně. Jakoby mu bylo všechno jedno.
Když byla miska prázdná a nezůstala po ní ani jedna kapka, Sasori se zvedl.
,,Odpočiň si,‘‘prohodil jen tak a bez dalšího slova odešel. Na rtech mu ale hrál šťastný úsměv. Nejraději by skákal radostí a jeho srdce vyskočilo z hrudi. Jak byl teď rád, že své tělo nepřeměnil v loutku a mohl tak cítit. Cítit city a pocity, které zapomněl.
Potom se snažil celý den přijít na to, co teď bude dál. Ať už chtěl nebo ne, musel své rozhodnutí přehodnotit. Nevěděl, jestli by teď dokázal toho kluka předhodit Akatsuki. Nevěděl. Najednou si tím nebyl tak jistý. Musí, ale toho kluka odnýst. Jak by jinak vysvětlil…ne ten polibek byla velká chyba. Velká a on se od této chvíle bude snažit na to zapomenout. Toho kluka Akatsuki předá, ať se děje co chce. Musí. Je to jeho povinnost, a i když to z hlouby svého srdce udělat nechce, bude muset.
Dalšího dne se snažil Gaarovi co nejvíce vyhýbat. Nemluvil na něj, ba dokonce se na něj ani nepodíval. Gaara už se mohl jakž takž hýbat, dokonce se i sám posadil. Nechápal ale chování toho svého věznitele. Nevěděl, proč s ním nemluví, proč tak najednou obrátil svoje chování.
Když se Sasori večer znovu chystal odejít, Gaara ho zastavil.
,,Proč, se o mě tolik staráte?‘‘zeptal se nečekaně a Sasori tak zastavil svůj odchod. Gaara už stačil poznat, že jiní Akatsuki v jeho okolí nejsou. Jen ten kluk nebo spíš muž, který se o něj tak ochotně stará. A to mu vůbec nešlo do hlavy.
Sasori se otočil na svého hosta.
,,Proč?‘‘zopakoval po něm jeho otázku a zapřemýšlel. Na tuhle otázku byla jen jedna odpověď, která tohle všechno vysvětlovala. Na začátku si to Sasori nechtěl přiznat, ale jak čas běžel a on s tím klukem trávil čím dál víc času, nakonec nebyla jiná možnost.
,, Protože…….,‘‘ odmlčel se a uhnul pohledem.
,,Protože jsem se do tebe zamiloval,‘‘řekl a podíval se do Gaarových zelených hloubek.
,,Miluji tě, proto jsem tě včera políbil. Proto se o tebe starám……………..proto jsi ještě naživu,‘‘ukázal mu své city a znovu se odmlčel. Zadíval se zkoumavě do zelených očí, ale nic tam nenašel. Ani překvapení nebo něco co by naznačovalo odpor nebo i něco jiného. Nic. Gaarovy oči byly zase chladné a on vypadal, jako že o něčem přemýšlí.
Co si sakra myslel. Ten kluk nemá city. Nikdy je nepoznal, tak proč by se to mělo teď změnit.
Sasori si povzdychnul a když Gaara po dlouhé době nic neříkal, radši odešel. Své už řekl, tak nač tu postávat na odpověď, která stejně nikdy nepřijde.
Gaara nic neřekl, protože nevěděl co říct. Musel si to promyslet. Poprvé mu někdo řekl, že ho má rád, že ho někdo miluje a on to ještě nestačil vstřebat. Ve svém srdci cítil zvláštní pocity. Je možné, že by se taky zamiloval? Neví, nechápe, ale ví, že mu ten Akatsuki řekl pravdu.
Další den ráno přišel Sasori ke Gaarovi se sklenicí vody a čerstvým jídlem.
,,Večer vyrážíme na cestu. Ostatní už na tebe čekají.‘‘řekl svůj plán, který by se měl uskutečnit dnes večer. Musí toho Jinchuriki-Gaaru předat Akatskuki. I když ho miluje. Potom, až se to stane, ze svého těla vymaní všechny city a udělá ze sebe loutku. Nechce už víc trpět.
Gaara na něj překvapeně vzhlédl. Hýbat se už docela mohl a chodit taky, bohužel, na to aby zabránil Sasoriho plánu, nemá dost chakry. Když mu tohle Sasori řekl, to co s ním má v plánu, že ho chce předat Akatsuki, zabolelo ho u srdce. Znovu ucítil bolest, která ho doprovází celým životem.
Nic ale neřekl. Sledoval Sasoriho jemný, dětský obličej a jeho pohyby. Sledoval ho při všem, co dělal. Vždycky, když přišel a než odešel, tak z něj nespustil oči. Pokaždé, když se objevil ve dveřích, cítil se šťastný. Dávalo mu to naději. Naději na šťastný život, který nikdy nepoznal.
Když se Sasori chystal odejít, Gaara využil situace a chytl ho znovu za zápěstí. Tentokrát se ale snažil, aby nebyl tak hrubý jako před tím.
Sasori se na něj nechápavě podíval. Co má asi za lubem. Že by mu chtěl rozdrtit zápěstí? Zamyslel se, ale když Gaarův stisk polevil na velikosti, nestačil se divit.
,,Já…‘‘začal Kazekage šeptem, sklopil hlavu a levou volnou rukou se chytl za srdce.
,,Tady….….já………..cítím se divně a …nechápu to…. Vždycky, když přijdete……tak cítím zvláštní pocit…a zase když odejdete, cítím bolest…..‘‘šeptal a čím dál víc tiskl ruku na oblast, kde mu tluče srdce.
Sasori nemusel být génius, to aby pochopil, co se Gaarovi honí hlavou a hlavně to, co má na srdci. Musel se usmát, když mu došlo, že Gaara cítí to samé jako on. Byl teď tak roztomilý, jak nevěděl, co se mu honí hlavou.
A tak se náš rusovlasý Akatsuki sklonil, pohladil jemně Gaaru po tváři a lehce se usmál.
,,To je láska, Gaaro,‘‘zašeptal a jemně ho políbil. Gaara se nebránil. Nechal své pocity řídit jeho tělo. Jeho ruce se obtočili okolo Sasoriho krku a víc si ho k sobě přitiskly. Polibek se prohloubil. Sasoriho srdce by nejraději radostí vyskočilo, jak bylo po dlouhé době šťastné. Jak dlouho už o tomhle snil a teď se mu to konečně vyplnilo.
Když se odtáhl, podíval se Gaarovi do očí. Tentokrát v nich ale našel, to co v nich minule nenašel. Našel v nich lásku a radost, která konečně zastínila tu věčnou bolest. Gaara konečně pocítil, že ho někdo opravdu miluje.
Sasori Gaaru pevně objal a ten tak mohl konečně být konejšen v něčí teplé náruči. Byl to tak krásný pocit. Když jste v bezpečí něčí náruče a víte, že vás má někdo rád. Tohle teď cítil Gaara. Konečně.
Večer, když už byl čas dokončit svůj úkol, se opravdu chystali oba dva ninjové na cestu. Na cestu, která ale vedla opačným směrem, než Akatsuki skrýš.
,,Když se vydáš na východ, za dva dny bys měl být v Suně,‘‘řekl, když stál i se svým společníkem venku a oba dva se chystali na cestu. Každý ale bohužel opačným směrem.
,,Půjdeš se mnou?‘‘zeptal se Gaara, který byl stále v objetí svého věznitele.
,,Nemůžu, musím jít,‘‘odmlčel se políbil Gaaru do vlasů.
,,Půjdu s tebou,‘‘ozval se druhý a jasně dal najevo svůj názor.
,,Nemůžeš. Jsi Kazakage, lidi ve vesnici na tebe spoléhají. Čekají na to, až se vrátíš. Čekají, až se vrátí osoba, která je zachránila. Mají tě rádi. Musíš je chránit,‘‘
Gaara na to nic neřekl. Věděl, že má Sasori pravdu, i když je ta pravda krutá.
,,Co řekneš ostatním?‘‘řekl nakonec a podíval se červenovlasému Akatsuki přímo do očí.
,,Nic. Prostě si mě přemohl a utekl,‘‘odpověděl stručně Sasori.
,,Poslouchej, až se vrátíš domů, musíš svou vesnici připravit na další útok. Přijdou si pro tebe znova, a tentokrát nepošlou jen jednoho. Příště jich přijde víc,‘‘
Gaara jen kývnul. Věděl to moc dobře, věděl, že ho čeká další boj.
,,Musíš jít, najdi svého bratra. Vydal se tě hledat. Musíš ho najít a pomoct mu…………..snad se ještě někdy uvidíme……….‘‘odmlčel se podíval se Gaarovi přímo do očí. Loučení je vždy smutné. A tentokrát je ještě smutnější.
Gaara na nic nečekal a přitiskl své rty na ty Sasoriho. Tohle je možná naposled co se vidí. Sasori ho objal kolem pasu.
,,Sbohem,a …děkuju‘‘řekl mladý Kazekage potom, otočil se a vydal se pomalým krokem, jak mu jeho ještě zesláblé tělo dovolovalo, směrem ke své rodné vesnici. Sasori se na něj díval. Nejraději by se rozběhl za ním. Ale ví, že to nejde. Nejde to……z oka mu najednou stekla slza….Sasori ji setřel a potom se vydal směrem k Akatsuki skrýši.
O ROK POZDĚJI
Je noc, nad vesnicí ukryté v písku, která již další rok úspěšně odolává Akatsuki a jejich tvrdým útokům, se prohání lehký letná vánek a na nebi svítí hvězdy. Kazekage Gaara, stojí na velké budově a sleduje okolí. S jeho vlasy si pohrává vítr a jemně je cuchá. Vlají mu okolo hlavy. Gaarův obličej je smutný. Je smutný a oči taky.
Když však v té temnotě noci zahlédne postavu, která se blíží najisto ke své bývalé vesnici s taktéž rudými vlasy, o trochu menší, jeho oči se rozzáří radostí. Jeho úsměv, který je každému tajností se rozlije po jeho bezchybné tváři. Je tady…...přišel……stejně jako každý měsíc, už rok při každém úplňku……
..................................................KONEC....................................................
Komentáře
Přehled komentářů
To je krásné, moc krásné. Miluju Sasoriho *píísk* Jooooo XDDDDD Gaara žijéé!!! XDDD Super :) píšeš krásně ^^
××××
(suzu-chan, 18. 6. 2009 21:01)
Musím ti říct , že se mi povídka líbila. Máš pravdu byli OOC , ale na tom přeci nezáleží , jde o to , jak kdo povídku dokáže napsat (netvrdím , že by byl úplně nejlepší nápad navléknout Sasukeho do růžového oblečku , aby řval po celém světě ,,Já jsem gay." - To by bylo už přehnané). Takže tvrdím , že to bylo pěkné (moc moc moc moc pěkné) a už se těším na tvou další povídku .
Ps. Doufám , že je to doma už lepší .
...
(terkic, 18. 6. 2009 6:46)píšu ti na tohle sice už druhý koment, ale potom co sis to tak zkritizovala sama, prostě musím:D koukej přestat říkat takový bláboly, tahle povídka je náhodou moc povedená, za prvý je to něco jiného a za druhý další zajímavý pár, no i když na Kabuta a Kakashiho to v zajímavosti nemá:D prostě a jasně je to moc pěkné:)
Úúú *-*
(xxx.Paja.xxx, 24. 6. 2009 14:49)