Přivolání ze světa mrtvých... hledá naději v hloupé zakázané technice. Necítím vděčnost, oživení ovládá jen tělo, nemůže ovládat srdce. Znesvětil si čisté duše. Rozséváš zbytečný smutek a nenávist. Dokážeš vůbec porozumět bolesti, kterou cítí mrtví donucení k boji s těmi, které milovali?

A bolest těch, co žijí, je ještě mnohem větší. Poté, co se obě strany dostaly přes žal, tvá technika opět všechno připomněla.

Uchiha Itachi

Nevnímal jediné slovo bez ohledu na to, jak hluboko mohlo zasáhnout toho, kdo někdy miloval. On necítil nic. Byl a je nikdo. Teď se konečně může stát někým. Pokřivená ústa se ještě víc roztáhla a vytvořila odporný povýšený škleb, který Sasuke několik let vídal na tváři muže, jehož odmítal nazývat mistrem nebo jen prostou lidskou bytostí. Připomínal Orochimara, ale zároveň jím nebyl. To, co se tu plazilo mezi stíny, se nepodobalo ničemu z tohoto světa. Ubožák, kterého se nedalo přes okázalost hadího sannina zapamatovat, se najednou vrýval do paměti všech přinucených stanout tváří v tvář těm, které už jednou oplakali.

Jeho pozornost se soustředila teď na mladšího z bratrů, ještě ho v brzké budoucnosti využije, když si ho nakloní na svou stranou, půjde to mnohem snadněji.

,,To je tak zábavné...“

,,Co jako?“ Sasuke čekal jen další hloupý pokus, jak je od sebe dostat nebo je zmást.

,,Chováte se jako nejlepší kamarádi... co se stalo s těmi bratry, kteří spolu bojovali a nenáviděli se? Není těžké dovtípit se, že se mezi vámi něco zásadního stalo, ale... co se to chceš, Sasuke-kun, dozvědět od mrtvého muže?“ V hadích očích se úlisně zablýsklo.

Mangekyou sharingan se deaktivoval na první stupeň sharinganu a Sasuke jen na moment střelil pohledem k bratrovi. ,,Pravdu.“ Celý život mu lhal, nehledě na to proč, chtěl znát skutečnou pravdu, ať by bolela sebevíc. Od toho osudného dne se naučil bolest vnímat jako součást svého života mstitele.

,,Vážně? I ten způsob jakým mluvíš... nakonec nevěříš Itachimu, že? Sasuke-kun, možná už znáš pravdu o Itachim... Už chápu, proč ses po tom, co si ho porazil, nevrátil zpět do Listové... Proto ses přidal k Akatsuki, kteří plánovali její zničení... Už to chápu. Dává to smysl. To proto chceš zničit vesnici, která způsobila tvému bratrovi tolik bolesti...“ Kabuto úmyslně mluvil pomalu a dával Sasukemu dostatek prostoru zareagovat, ale nestalo se tak. Jízlivě se pousmál. ,,Jak jsem čekal – nepopíráš to. Proto jsi tady s ním. Celou cestu si ho sem sledoval, abys našel pravdu jednou provždy. Něco jako 'tohle se tehdy stalo?' nebo 'co bylo tenkrát?'... se všema detailama. Jak už jsem řekl, tvůj bratr je lhář! Vím. Není to divné? Itachi zavraždil svou vlastní rodinu pro dobro vesnice. Není to náhodou pravý opak toho, o co se snažíš ty? No... já jsem ten, co chce to, co ty, Sasuke-kun! Takže si to pořádně promysli. Nadešel čas bodnout Itachiho do zad a přidat se na mou stranu. A nemusíš se cítit provinile, on už je dávno mrtvý, nic necítí.“

Sasuke přivřel oči a znovu si vybavil tu chvíli, kdy se násilím dozvěděl pravdu. Byla to mise. Být jediným viníkem za vyvraždění vlastního klanu a stát se nukeninem s pověstí v troskách. To vše byla jeho mise. A Itachi v každém bodě splnil svou povinnost... kromě jedné věci. Nedokázal se přinutit zabít svého mladšího bratra.

,,Nejsme stejní. Moje zničení Listové je jen moje!“ Namítl mladší Uchiha ostře.

Kabuto ten prázdný výkřik okázale ignoroval. ,,Konečně chápu, proč si Itachi vybral takový život... Byl jsem jako on. Našli mě jako sirotka a abych mohl dobře fungovat jako špeh, vštípili mi lékařské techniky. Předstíral jsem, že jsem někdo jiný... chodil od vesnice k vesnici a žil ve lži, až jsem zapomněl, kdo ve skutečnosti jsem. Až mi Listová přestala věřit... zbavili mě mise. Já i Itachi jsme se snažili pro dobro vesnice, která nás oba odvrhla. Co pro nás kdy udělala? A nakonec to, jak žil Itachi, z tebe udělalo to, čím teď jsi. Nikdo ti nerozumí líp než já, Sasuke-kun. Takže já budu tvůj bratr na tvé straně.. přidej se ke mně.“ Věděl, jak snadno se nechá Sasuke ovlivnit, stačí ho jen nasměrovat na svou cestu.

,,Sasuke, neposlouchej ho! On byl ještě lepší špion než já, tím pádem i lepší lhář. A i přes temnotu, která leží nad vesnicí, jsem pořád Uchiha z Listové. Sasuke... je jenom moje vina, co se z tebe stalo. Nemám právo ti radit, ale doufám, že mě vyslechneš, protože ti něco musím říct. Ale nejdřív se musíme postarat a tohohle chlápka.“ Itachi nechtěl riskovat, že další Kabutova slova Sasukeho ovlivní. Musí se ho zbavit dřív, než stihne nechápat ještě víc škody.

Sasuke ani nestihl zareagovat a Kabuto se rozesmál. ,,Nemáte proti mně nejmenší šanci. Nemůžete mě porazit jako uživatele oživovací techniky...“ Pochopil, že dokud vedle Sasukeho stojí Itachi, nepodaří se mu ho ovlivnit, ale napadlo ho, jak to udělat mnohem zajímavější. Vyřídí je najednou, a pak se vrátí pro Sasukeho. Orochimaru se ve výběru těla opravdu nemohl trefit lépe. ,,Umění poustevníků: útok nesmírné bolesti!“

Celým jeskyním komplexem se rozlehl zvuk o vysoké frekvenci nesnesitelný pro pouhé lidské ucho. Ať se Sasuke snažil krýt si uši sebevíc, cítil, jak se mu motá hlava, jen stěží zvládal udržet susanoo. Uvědomoval si, že ztrácí kontrolu, ale nemohl nic udělat. Nedokázal se ani podívat na Itachiho, aby zkontroloval, jak na tom je on.

Kdy už téměř ztrácel vědomí, rozhostilo se naprosté ticho, jen několik metrů od nich slyšel, jak se kapky vody tříští o zem. Stočil pohled na bratra. Kabuto se k němu nakláněl a do místa v týlu vkládal jakýsi lístek. Něco o tom slyšel – takhle se ovládají ti, kteří byli přivoláni nečistou technikou zpět mezi živé.

Jakmile Sasuke vyrovnal tlak v dutinách, ohnal se po něm rukou vytvořenou v susanoo. Pevně ho sevřel, ale nakonec zjistil, že drží jen roztékající se sliz. Stáhl ruku zpět, aniž by spouštěl pohled z Itachiho. Něco bylo špatně.

,,Zdá se, že mi štěstí ještě nedošlo!" Ušklíbl se Kabuto zlověstněji a úchylněji než kdy předtím. Objevil se na druhé straně jeskyně a v žádném případě nejevil známky nejistoty. Itachi, ač nezraněný, se na nohy zvedal velice těžko. Sáhl si na týl, kde jak už ze své dřívější zkušenosti poznal, byl kus svitku. Ovšem stejně jako při Edo Tensei nebyl schopen poručit svému tělu, aby ho strhl.

,,Pokoušíš se mě znovu lapit do té směšné techniky" Nechtělo se mu věřit, že by byl Kabuto tak hloupý a zkoušel na něj ten samý trik, od kterého se dokázal jako jediný oprostit.

,,Říká se, že dvakrát do téže řeky nevstoupíš. Přiznávám, Itachi, podcenil jsem sílu tvých očí, ale znovu bych se té samé chyby nedopustil...“ Uzounké rty se roztáhly do úlisného úšklebku, jako kdyby čekaly, až se starší z bratrů pokusí svou kletbu sejmout.

,,Itachi...?“ Sasuke pro jistotu odstoupil z jeho zorného pole, jestli se Kabutovi podařilo přepsat informaci na lístku, bude určitě první, proti komu se obrátí.

Kabuto ještě složil několik pečetí, místnost prosytila intenzivní záře.

,,Gošó tensei!“

Sasuke sledoval, jak se světlo postupně rozplývá zpět v šedavém oparu, pořád se z bezpečné vzdálenosti soustředil na bratra. Teď tu změnu pocítil znatelněji. Itachiho vlasům se vrátil zpět jejich přirozený lesk, otrávená čerň zmizela z jeho bělma a tvář... tvář měl stále neproniknutelnou, ale bez jediné vady. Jako kdyby nikdy neodešel.

,,Sasuke-kun, užij si svého nového vylepšeného bratra... ber to ode mě jako malou náhradu za to, až si budu později brát tvé tělo...“ Kabuto se bez jediného zaváhání protáhl kolem Itachiho k východu z jeskyně, věděl, že ho nebude pronásledovat.

,,Necháš ho jen tak odejít?“ Když neměl Itachi zájem Kabuta zastavit, ztrácel ho i Sasuke. On si přišel pouze promluvit, válka toho Orochimarova věčného patolízala ho nezajímala. Jen přesně nerozuměl tomu, co se právě stalo.

,,Zatracený Kabuto,“ sykl Itachi bez jediné známky emoce v hlase. Najednou si uvědomil, že nedokáže spustit oči od svého mladšího bratra. Byl to nepředvídatelný šok. Jeho oči si dělaly co chtěly a viděly to, co před tím nemohly nebo nechtěly vidět. Spočinuly na Sasukeho úhlově černých vlasech. Dokonale vykrojených rtech, které určitě ještě nikoho nepolíbily ani je nikdo neochutnal. Sametově hebkém krku a zastavily se až na Sasukeho odhalené dokonale vypracované hrudi.

Itachi hlasitě polknul. Udělal krok vpřed. Zděšený sám nad sebou, nad svým neovladatelným tělem a nad svými myšlenkami, jež ani na chvíli nesměřovaly k zběhlému nepřítely nýbrž k jeho mladšímu bratrovi, který vyrostl a dospěl v muže. Krásného muže.

Sasukeho postoj těla naznačoval, že přesně neví, jak si má bratrovo chování vyložit. Vlastně to nevěděl nikdy. Ani po tolika letech neuměl odhadnout, jaký bude jeho další krok nebo proč dělá to, co dělá. Jistý si mohl být jen jedním – přibližuje se k němu. Ne ke Kabutovi, ale k němu. Přirozený lidský pud sebezáchovy by běžnému člověku velel ustoupit před neznámým, jenže Sasukeho od jistého roku života nikdy necouval, pokud k tomu opravdu neměl dobrý a jasný důvod. Tady ho neměl. Snad se mu i líbilo, že si Itachi teď všímá víc jeho než toho slizouna. Měl na něj tolik otázek a na všechny chtěl dostat odpověď. Potřeboval pro svůj vnitřní klid vědět, jak to tehdy všechno bylo, co přesně se v klanu stalo, aby mohl viníky potrestat podle zásluhy.

Itachiho jisté kroky ho vedly blíž a blíž ke svému cíly. I s vědomím, že mu jeho nepřítel utíká a on ho musí co nejrychleji zastavit. Přes všechnu svoji inteligenci a nadání mu smysl neustále unikal. Podobnost techniky, ve které byl nyní lapen s Edo Tensei byla jediná - nemohl ovládat své tělo. Zase. Na druhou stranu necítil žádnou cízí vůly zabíjet. Nic nenazanačovalo, že by ho Kabuto chtěl využít k ničení a ubližování. Přesně jak on sám řekl. Snad jediná dobrá zpráva, ze které měl starší z Uchihů dobrý pocit. Za žádnou cenu nechtěl svému bratrovi ublížit nebo hůř – zabít.

Bohužel mu jeho dobrý pocit nevydržel dlouho. Došlo mu, že když tato technika není stejná jako to prokleté jutsu oživení mrtvých, nezná způsob jak se z něj dostat nebo jej ukončit.

,,Sasuke-kun, užij si svého nového vylepšeného bratra...“zněla mu v uších Kabutova poslední slova, když se zastavil těsně před Sasukem. Ten ani o píď neustoupil ani nejevil žádné známky strachu. Z jeho výrazu a očí se dalo lehce vyčíst mnoho otázek. Dlouho nevyřčených otázek, které až moc dlouho čekaly na své odpovědi.

Itachiho nyní horké tělo bylo plné chtíče a touhy. A jak v duchu přiznal – nebylo to nepříjemné. Svým vševidoucím pohledem znovu přicházel na to, jak jeho mladší bráška vyrostl. Najednou se přistihl jak touží potom vidět jak moc a všude vyrostl. Pomalu ale jistě mu začala Kabutova slova a smysl neznáme techniky docházet.

,,Sasuke...“ položil svou pravou dlaň na jeho bledou tvář.

Ten dotyk byl pro něj dost nezvyklý. Itachi se ho většinou stranil a pokud s ním přicházel do nějakého fyzického kontaktu, tak jen formou toho ťuknutí dvěma prsty do jeho čela. Jak to vždycky nesnášel, nechápal význam toho gesta, ale připadalo mu ponižující.

,,Itachi...?“ Jeho oslovení se zvlnilo do otázky. Neucukl před tím dotykem, takže mu to nevadilo, přesto požadoval vysvětlení.

,,Já si přišel pro odpovědi...“ Asi pro něj nakonec nebylo to důvěrné gesto tolik důležité jako otázky ohledně vyvraždění jejich klanu. On si nepřišel vynahradit dětství, přišel, aby si vyjasnil, co se tehdy vlastně opravdu stalo.

Sasukeho odhodlaný pohled Itachimu pomohl na okamžik zastavit svoji ruku a připomněl mu proč je vlastně tady. Ani na minutu však nepomyslel, na jeho žádosti a otázky. Docházel mu čas. Kabuto utekl a jeho prokletá technika řádila na polích ninjovské války pořád. A jeho hlavním úkolem bylo ji zneškodnit. Čím dřív, tím líp.

,,Na to není čas. Jsem pod vlivem Kabutovy techniky...“ Jeho ruka se dala znovu do pohybu. Palcem přejel přes hebké rty mladšího Uchihy. Bez žádné známky pochybnosti či nejistoty. Aniž by odpoutal své odhodlané černé oči od těch druhých překvapených.

Tohle bylo při nejmenším zvláštní. Jestli dotek na tváři považoval Sasuke za náhradu nedostatků fyzických projevů bratrské lásky, tak jeho palec na svém rtu vnímal už v jiném směru. Pak k němu dolehla jeho slova ...pod vlivem Kabutovy techniky. Samozřejmě, sám od sebe by se o něj v takové chvíli nezajímal. Mělo mu to dojít hned. Povýšeně se ušklíbl, snad se tak snažil částečně zakrýt svoje zklamání.

,,Na něco zapomínáš... mě tahle válka nezajímá. Chci svoje odpovědi, bez nich se dál nedostaneš.“ Natáhl svou ruku k té jeho a pevně ji v místě zápěstí stiskl, aby ji od sebe mohl odtáhnout. Tušil, že se Itachi nemůže té technice bránit, jinak by se ho nejspíš ani nedotkl. A to ho neskutečně těšilo. Najednou i on chápal plný význam Kabutových slov. Možná ještě nepobral, co přesně je jejím cílem, ale to, že bez jeho pomoci nemůže Itachi jen tak odejít, mu skvěle nahrávalo do karet.

Starší Uchiha na sobě nedával znát žádnou reakci. Díval se do temných očí plných bolesti a nepochopení, skrývající se za arogantností a lhostejností. Ač ho Sasukeho reakce zaskočila, v žádném případě ho nepřekvapila. Sasuke se v jádru své duše vůbec nezměnil. Vždy se dožadoval pozornosti. Jeho pozornosti. A je jedno jestli k tomu dřívě využíval prosíky nebo jako nyní výhružky.

,,Už jsem řekl...“ ignoroval tisknoucí ruku na svém zápěstí a naklonil se k uchu svého mladšího bratra. ,,Dám ti to po čem toužíš, ale nejdřív se musíme zbavit Kabuta,“ pošeptal skoro neslyšně. Dal si velice zálež na tom, aby se Sasukeho nedotkl. Na to stačil jeho roztoužený a horký dech. Musel vynaložit opravdu velké úsilý, aby se ho nedotkl. I když tak moc chtěl. Jeho tělo mu jasně odtajňovalo význam techniky, ve ktéré byl lapen.

Sasuke ho sledoval se značnou nedůvěrou. Tomu muži před ním podle Madarových slov nikdy nezáleželo na nikom víc, než na něm, přesto ty roky odcizení nemohl jen tak hodit za hlavu a následovat ho jako slepý a hluchý.

,,Tohle už jsem slyšel mockrát,“ zavrčel nesouhlasně. ,,Zítra, Sasuke, někdy příště Sasuke... z někdy se stalo nikdy, Itachi. Já... ti nevěřím.“

Hleděl přímo do jeho očí, které zase nesly nádech života. Jasně mu ukazoval, že teď je to on, kdo má navrch. Netrápilo ho, co se stane s Konohou nebo s tímto světem, on žije jen pro pomstu. Kvůli němu. Léta ho učil nenávidět. Pár slovy to, co z něj udělal, zpět už nevrátí.

Itachi se znovu zadíval do jeho očí. Musel jednat rychle. Nevěděl co jeho tělo udělá příště a kdy. Věděl, že si ho může vzít násilím ale snažil se tomu za každou cenu vyhnout.

,,Jsi sebejistý jako vždy. Ale slyšel jsem od druhých, že ses hodně změnil. Když mi tedy nevěříš, proč si mi vzal mé oči?“

,,Možná jsem chtěl vidět svět tvýma očima... ale nevidím nic jinýho než bolest. Tvou bolest, bráško. Já svoje rozhodnutí nezměním. Čekal jsem dlouho a dýl už čekat nebudu.“ Ne, on rozhodně neustoupí. Po všech těch letech nechtěl být už ani trochu přehlížený. Za to, čím si prošel, si zasloužil znát pravdu. On ji potřeboval znát! Jak v něm rostl vztek, tiskl bratrovi ruku stále víc, jako kdyby se bál, že zase zmizí bez odpovědí.

Itachi se lehce pousmál. Jeho malý bráška se přece jen trochu změnil. A nejen fyzicky.

,,Chápu. Ale budeš mi muset věřit,“ nevědomky si lehce přejel jazykem po rtu. Technika, kterou na něj Kabuto použil ho ovládala minutu po minutě víc a víc. A on už nedokázal vzdorovat. Ve vteřině uchopil svoji levou rukou Sasukeho paži, která na jeho pravé zápěstí neustále vyvíjela tlak. Ač nerad musel starší Uchiha použít násilí. Sasukeho úchop povolil na intenzitě a Itachi toho ihned využil. Oprostil se od něj úplně a využil momentu překvapení. Nebo spíš jeho tělo toho využilo. Najednou byl za Sasukem a jeho ruce měl ve svých. Držel ho pevně ale ne tak, aby ho to bolelo. A patřičně si to také užíval. Plnými doušky nasával vůni jeho černých vlasů.

Muset? To slovo nesnášel. On nemusí nic. Ty, které považoval za autoritu, už jsou dávno mrtví a cítil, že ani jeho bratr není tak živý jako běžný člověk. Přesto nic neříkal, jen nebezpečně zúžil oči. ,,Držíš mě... ale já nikam neutíkám,“ upozornil ho na jistý fakt. Byl blízko. Příliš blízko. A Sasuke stále přesně nechápal proč. Slyšel jeho rychlé nádechy, jejichž původ neuměl vysvětlit, i tak ho tušil, možná si ho jen nechtěl připustit nebo si namlouval, že je to nesmysl. Itachiho chování ho ochromilo natolik, až se ani nesnažil se dostat z jeho sevření.

,,A já bych ti to ani nedovolil,“ Itachi znovu zabořil nos do bratrových vlasů a vdechl tu nádhernou vůni. Necítil ji tak dlouho a přesto byla pořád stejná. Netušil jestli je i tohle následek zrádné Kabutovy techniky ale příliš se o to nezajímal. Itachiho chtíč byl neúprosný. A čím víc se jeho tělo dotýkalo druhého, tím víc sílil. Jen tak tak udržoval zbytky myšlení u svého nelehkého úkolu, který musel splnit.

,,Kabutova technika..“ Stihl ze sebe ještě vydat, než si jeho zrádné rty našli cestu k bratrově lákávemu krku. Lehce ho zezadu políbil. Jeho chuť byla pro něj jako zakázané ovoce, které mu bylo tak dlouho odpíráno.

Tak přeci se mu to nezdálo... Sasuke strnul, jeho tělo se dostalo do nepříjemné křeče. Dotýká se ho vlastní sourozenec. Tak, jak by se ho rozhodně dotýkat neměl. Mladší se nemohl rozhodnout, jestli se mu to líbí nebo ho to děsí. Nikdy na nic takového nepomyslel. S nikým. Nevěděl, jakou slast může přinést jedna osoba druhé ani nad tím za celý svůj život nepřemýšlel. Najednou k tomu byl donucen. Uvažoval, co vlastně cítí. Jeho ledové srdce kdysi taky hořelo. Uměl mít rád a měl rád. Měl rád bratra. Má ho pořád rád. Stačila jen jedna jediná dětská vzpomínka, aby jeho oči pookřály a tělo se uvolnilo z křeče. Itachi se mu zase věnuje, jenom jemu. Kvůli Kabutově technice. Věnuje se mu jen proto, že musí. Bolelo to a zároveň ho těšilo, že ho může mít chvíli jen pro sebe. Třeba, kdyby použil mangekyou sharingan, dostal by ho od sebe, ale zjišťoval, že nechce...

Itachi na chvíli vyplul z moře chtíče aby se zadíval letmým pohledem na Sasukeho porcelánovou tvář. To co viděl v jeho obličeji ho udivilo. A překvapený sám nad sebou i potěšilo. Nebyl v něm totiž odpor ani nenávist. Arogance ani lhostejnost jako předtím. Jen lehký šok a nejistota. Malý závan ochoty spolupracovat? Pochopil v čem spočívá Kabutova neobvyklá technika? Ne, že by nad tím nechtěl dál polemizovat ale nemohl. Jeho tělo ho zradilo. A svého bratra měl po tak dlouhé době u sebe ...a také jenom pro sebe.

Znovu se jeho horké rty ochotně přitiskly na Sasukeho sladký krk. Tentokrát s mnohem větší intenzitou. Čím víc se blížily nahoru k jeho ušnímu lalůčku, tím víc Itachi přivíral své touhou naplněné oči. I jeho stisk na Sasukeho rukou byl čím dál menší.

Mladší se těm pocitům nakonec ochotně podvolil. Jeho srdce se snad poprvé v životě nerozbušilo rozčilením nebo chtíčem po boji, tohle mělo daleko jinou příčinu, doposud nepoznanou. Uvědomoval si, že ač jeho tělo nikdy nic takového nezažilo, reaguje nejspíš tak, jak by reagovalo každé jiné. Pod kůží se mu rozlilo hřejivé teplo a on pocítil touhu vyvolat v bratrovi ten samý příjemný zmatek, který rozechvíval každou buňku jeho těla. Místo toho, aby využil, že Itachi povolil stisk, a vzdálil se od něj, vyprostil nenásilně své ruce z jeho sevření a otočil se k němu čelem. Následně sklopil hlavu o úroveň níž a nosem se otřel o Itachiho krásně vystavený krk. Jeho osobitá vůně se za ty roky vůbec nezměnila, poznal by ji snad i ve tmě. Přivřel oči, přistoupil k němu ještě o jeden krok blíž, aby mohl své rty přitisknout jeho uchu. Možná mu do něj chtěl něco zašeptat, ale na poslední chvíli jakoby si to rozmyslel a jen ho na něj políbil.

,,Sasuke...“ vzdychl druhý. To jediné slovo, které ze sebe po tom polibku stačil dostat ho stálo víc úsilí, než kdejaké obtížné jutsu. Mrazení a zároveň příval nepopsatelného tepla se v něm mísily jako nikdy předtím. Tentokrát si byl jistý, že žádná technika ani nikdo jiný v tom prsty nemá. Byla to jeho vůle. A pochopitelně i vůlě jeho mladšího bratra, který nevzdoroval. Těšilo ho to a zároveň děsilo. Nebyl si jistý, co dělá. Snad poprvé v životě. Možná by byl klidnější, kdyby se Sasuke bránil?

Svoji pravou ruku znovu přitiskl na jeho tvář. Pevně a odhodlaně se zadíval do jeho chtíčem zastřených očí. Byly nádherné. A pro jednou v nich neviděl nic zlého ani bolestivého. Itachi se pousmál.

,,Moc si mi chyběl ...Sasuke,“ zašeptal načež konečně spojil své rty s těmi jeho.

Sasuke cítil, že i tohle potřeboval slyšet. Skutečně z jeho vlastních úst slyšet, že mu na něm opravdu záleží, aby Madarova slova bral vážně. Říkat takové věci mu určitě žádná technika nenařídila. Naruto se Sakurou ho mohli přesvědčovat tisíce slovy k návratu do Konohy, přesto šly skrze něj, avšak stačilo jen pár slov od bratra a do jeho očí se vracel ten dětský zmatek, částečná naivita a touha trávit s milovanou osobou co nejvíce času. Nikdy se nelíbal, neřešil věci, kterými se běžně zabývají lidé jeho věku, on měl úplně jiné starosti, které teď šly poprvé stranou. Poprvé ve svém mladém životě poznal chtíč a krásu něžného doteku druhé osoby. Jeho oči se samovolně zavřely, aniž by nad tím dlouze uvažoval. Nepatrně a nejistě přitom vyšel bratrovi rty vstříc, jako když si osvojoval novou techniku.

Když Itachi vycítil ochotu z ač nesmělého ale jemného polibku, ujal se iniciativy. Přitáhl si ho za boky blíž k sobě. Pravou rukou se bez váhání zabořil do havraních vlasů, jejichž vůni tolik miloval. Užíval si přítomnost druhého, tak jako nikdy s nikým.

Sasukeho polibky byly lehké a nejisté. Itachimu připadaly nádherné, ale poznal že moc zkušeností i přes svoji krásu nemá. A on byl rozhodnutý ho všemu naučit. Jako správný starší bratr.

Na chvíli se od jeho úst odtrhnul. Jen proto aby mu jazykem lehce přejel po dolním rtu. Pomalu a něžně. Sám se přitom zachvěl touhou.

Sasuke věděl, že by neměl. On má stále svoji vůli a možná kdyby použil mangekyou sharingan, dokázal by Itachiho ovládnout, jenže zjišťoval, že jednoduše nechce. Mít bratra zase jen pro sebe, pro něj bylo až příliš lákavé sousto. Jakmile si uvědomil polohu svých rukou, pozvolna je obtočil kolem Itachiho těla a spojil je na jeho kříži, čímž se na něj sám dobrovolně ještě víc natiskl. Jeho objetí s každou vteřinou sílilo, jako kdyby si uvědomoval, jak moc mu bratr celé ty roky chyběl. Všechno bylo na jednou zpět. Všechny ty dny, kdy ho vyhlížel z okna a čekal jen na jeho návrat ať už z akademie nebo později ANBU. Stýskalo se mu, to nemohl popřít, snad ani nechtěl. Pootevřel ještě víc své rty, aby polibek prohloubil. Vždycky se rychle učil a bratrovým rtům se přizpůsoboval snadno, možná se jen trošku neohrabaně dotkl svým jazykem toho jeho. Ač nepatřil mezi osoby se snadno podřizující, Itachimu se s ochotou podřizoval, nesnažil se ho připravit o dominantní pozici, už jen proto, že plaval v neznámých vodách.

Itachi ani na chvilinku nezapochyboval. Když vycítil na svých zádech Sasukeho ruce, zahnal i ty nejposlednější obavy. Nejdříve si myslel, že selhal. Směroval svého bratra neviditelnými ukazately, které ho měly vést na jeho cestě. Ale Sasuke si vybral jinou. A itachi pochopil, že každý si svoji cestu musí vybrat sám. On je mrtvý. Zemřel jeho rukou. Uchiha klan byl pomstěn Uchihou. Tak jak to mělo vždy být. Alespoň v tomhle nezklamal. Teď jsou tu oni dva. Žádná pomsta, která by je měla rozdělit. Konečně může Sasukemu poskytnout péči, která mu tak dlouho chyběla a kterou mu vždy chtěl dát. Pořád tu byla jeho mise, to ano. Ale Itachi věděl, že ji nyní dokončit nemuže a že další taková příležitost už nebude. Nikdy.

Znovu spojil své rty s těmi jeho. Do polibku, který snad neměl konce a čím dál více se prohluboval. Musel uznat, že se Sasuke učí velice rychle. Nedočkavě znovu přejel jazykem po jeho jemných rtech. Dožadoval se vstupu do jeho úst, které mu tak chutnaly. Oběma rukama mu přitom zajel pod vrstvu horního oblečení.  Nemohl se dočkat až se dotkne jeho rozpálené kůže, která přímo sváděla k dotekům.

Mladší mu své rty s mírným zaváháním pootevřel. Vnímal, jak se každá cihla té zdi, kterou mezi nimi bratr začal kdysi stavět, bortí a přál si, aby se roztříštila na kusy ještě rychleji. Vzpomínal na Itachiho slova z jejich společného dětství „naše bratrství je jako zeď, kterou musíš překonat“, tehdy mu nerozuměl, ale dnes už viděl mnohem jasněji. Pochyboval, že tenkrát tím Itachi myslel zrovna tohle, avšak ten možný výklad se mu líbil. Ač třeba mylný, nezáleželo mu na tom. Cítil na svém těle jeho velké horké ruce a sám se jim lačně vybízel. Za celý svůj život neměl tolik bratrovi pozornosti jako teď za těch několika málo minut. Nechtěl myslet na to, že je to jen Kabutova technika, toužil, aby to byla Itachiho vůle, přesto si tak zbytečnými myšlenkami nehodlal kazit ten vzácný okamžik. Přinutil se zapomenout na to, proč se ho Itachi dotýká a soustředil se na to, že se ho vůbec dotýká.

Zatímco se Itachiho dlaně věnovaly smyslnými dotyky na Sasukeho odhalených bocích, využil toho, že své rty mírně pootevřel. Špičkou jazyka vklouznul letmo do jeho ůst. Bylo to šílené a zároveň nádherné. Svým způsobem i dost zvrácené ale o to víc to chtěl. Plně si vyhutnával hebkost jeho úst. Když se lehce střetnul se Sasukeho nečinným jazykem, mírně se zachvěl jak jím projela vlna touhy. Odtrhnul se od něj, aby se nadechl. Zároveň se zadíval do jeho temných očí, jako by chtěl vidět nebo vyčíst na co právě asi jeho bratr myslí.

I přes zavřené oči na sobě Sasuke jeho pohled cítil, zřejmě proto oči plně otevřel. Po tak dlouhé době v nich měl zase jinou emoci než vztek nebo pohrdání. Cítil se najednou zranitelný, i před vlastním bratrem. Aby nemusel oči zbaběle zavírat, odtrhl se od jeho něžných rtů a čelem se opřel o místo, kde Itachimu přecházel krk v rameno, přičemž ho políbil na výstupek klíční kosti. Bratrův plášť mu teď nějak vadil a překážel, stáhl jednu ruku z jeho pasu a mezi dvěma prsty sevřel jeho zip. Táhl dolů, kam jen jeho ruka stačila, nově odhalené místo bratrovy kůže se rozhodl prozkoumat svými rty i jazykem. I bez zkušeností dokázal plně chápat požadavky svého těla. A to si žádalo bratrovu hřející kůži.

Sasukeho pozornost, která se mu dostávala ho přinutila se napnout a už po několikáte přivřít oči. I přes jeho důkladnou péči, kterou mu mladší poskytoval však nemohl přestat přemýšlet nad jeho pohledem. Měl by Sasukemu něco říct? Že to, co dělají není zvrácené ani nepřirozené? Vždyť co v krutém ninjovkém světě není? Měl by použít chlácholivá slova, která by ho oprostila od nejistoty? Přesvědčit ho, že mu jeho přítomnost i přes Kabutovu techniku není lhostejná a cizí? Ne... Nikdy v tom nebyl dobrý a ani to nikdy neuměl. Slíbil Sasukemu odpovědi a to bylo maximum, čeho byl schopen. Nebyl si ani jistý, jestli by mu bratr porozuměl. Sice má jeho oči, ale nevidí stejný svět ani bolest ostatních jako on.

Raději se odtrhl od těchto myšlenek a užíval si náruživé polibky na své šíji. Dělaly s ním nepopsatelné věci. Ani nemusel Sasukeho navigovat. Jako by mu četl jeho nyní hříšné myšlenky. Itachiho levá ruka se automaticky vpletla do jeho vlasů. Druhou rukou znovu zaplul pod otravný kus oblečení, který mu začínal vadit čím dál víc. Nechtěl však nic uspěchat. Vyčkával dokud Sasuke bude sám chtít nebo dokud jeho neovladatelné tělo tento krok neudělá. Jeho ruka nakonec zabloudila na jeho vypracovanou hruď, kde se i zastavila. Bříšky prstů mapoval každé místěčko toho krásného těla.

Sasuke se musel vždycky na moment zastavit, jakmile ucítil dotek bratrových rukou na nějakém nové části svého těla. Nesnášel, když na něj někdo sahal, když na něj vůbec někdo mluvil nebo se snad snažil mít nad ním navrch. Jeho hrdost se zdála neotřesitelná, nikdo s ní neuměl hnout... až na jednu jedinou bytost... Vrátil se zpět k bratrovým rtům, tentokrát to byl ale on, kdo se ujal iniciativy. Vklouzl jazykem dovnitř, ne pomalu ani nejistě, tentokrát přesně věděl, co chce. Možná až trošku zbrkle a hrubě narážel špičkou jazyka do toho Itachiho, jako kdyby se mu snažil naznačit, že není tak křehká květinka, jak si myslí a nepotřebuje se po morální ani po jiné stránce srovnat s tím, k čemu se to schyluje.

Itachi byl překvapen jeho reakcí a tolik nenasytným polibkem. Rozhodně nečekal takovou odezvu. Na okamžik byl vyveden z míry a nereagoval. Pak však přestal vnímat a celou plochou jazyka mu odpověděl. Nebyl to jemný polibek, ale vášnivé přisání plné chtíče. Líbilo se mu, že Sasuke odhodil zábrany a prozrazuje mu, co doopravdy cítí a chce. Jeho levá ruka se přesunula od černých vlasů zpět na boky, jenom proto aby ho přitáhla ještě těsněji k sobě. Pokud to ještě bylo možné. Svým jazykem nepřestával laskat ten jeho. Dával si dost záležet na tom aby Sasukeho trochu uskromnil ve zbrklosti a hrubosti. Namísto toho mu ukázal krásu intenzity a hravosti. Jeho rty se však po chvíli odtrhly. Ale jen na chviličku. Itachimu došla trpělivost se Sasukeho oblečením, které ho tak dlouho iritovalo a zakrývalo mu výhled na to vypracované tělo, po kterém toužil.

Sasuke se ani zlomek sekundy nerozmýšlel a sám se mu nastavil tak, aby mu šlo oblečení lépe stáhnout. Zarazil se až tehdy, jakmile mu došlo, že by mohla na řadu přijít spodní část jeho oděvu. Přitáhl si bratra za spodní okraj trika k sobě, nejprve mu stáhl ten zbytečný plášť, a pak se pustil i do toho trika. Jak se s ním nedočkavě pral, podařilo se mu ho po stranách nehty roztrhnout. Neměl ale absolutně v plánu se za to omlouvat. Netrpělivě se hrnul zpět k těm neodolatelným rtům. Nedržel se ani trochu při zemi, naopak sám vjel bratrovi jednou rukou do vlasů, přičemž mu stáhl gumičku z vlasů a druhou sjel na odhalený pas. Částečně i zkoušel, co všechno si smí dovolit, než ho Itachi zarazí.

Ten se nepřestával divit bratrova převzetí iniciativy. Koutkem oka pohlédl na své roztržené triko. Ale jen na chvilku. Nechtěl přijít ani o sekundu z té nádherné péče, kterou mu Sasukeho rty a doteky pokystovaly. Ani si nevpomněl na to, kdy měl vlasy naposledy takhle rozpuštěné. Byl si ale jistý, že předtím tak dlouhé nebyly.

Sasukeho ruka na jeho tělě v něm probouzela odzbrojující pocity. I on se chtěl zapojit a konečně si vychutnat obnažené tělo, které bylo pro tentokrát jen jeho a on si s ním mohl dělat co chtěl. Ač velmi nerad, musel se od bratrových polibků vzdálit. Na oplátku Sasukeho jemně kousnul do spodního rtu, který následně pomalu olíznul. Přesunul se na jeho sametový krk. Jeho jazyk a lačnící rty mu věnovaly dostatečnou a velmi precizní péči. Oběma rukama fascinovaně přejížděl po odhalené kůži. Od ramen, přes hruď. Ve stejném směru jako jeho ruce putovaly i jeho nedočkavá ústa.

Přestože si Sasuke nemohl snad poprvé stěžovat na nedostatek bratrovi pozornosti, musel se od něj odtáhnout. Prsty jedné ruky propletl s těmi Itachiho a pevně tak stiskl jeho ruku ve své. Druhou mu přiložil na hrudník, přičemž ho přiměl couvat, dokud nenarazil zády na drsnou stranu jeskyně. Potom mu přiložil dva prsty pod bradu, zaklonil mu hlavu a mezi zuby sevřel jeho tenkou kůži na krku, aniž by jednu z rukou stáhl ze své pozice. Nejen že se rychle učil, taky si rychle získával vůdčí pozici. Choval k bratrovi úctu, po tom, co pro něj všechno udělal, ho miloval ještě víc než co by malé dítě, ale svůj temperament krotil těžko a možná ho ani krotit nechtěl. Navíc měl v sobě pořád ten zabudovaný systém poměřování sil, v kterém se nejčastěji porovnával právě se svým starším sourozencem. Nejspíš to teď nebyla hlavní příčina takového chování, ale svůj podíl na jeho jednání bezesporu měla.

Itachimu se okamžitě vybavil obraz mladšího brášky, který se snažil neustále upoutat jeho pozornost a který se s ním už v tak útlém věku srovnával. Samozřejmě na tom nesl vinu on sám ale hlavně jejich otec. Nebyl si však jistý, jestli je tohle právě ten samý případ nebo jestli se ho snaží přivést do extáze slasti. Nad otázkou jestli je tak dobrý učitel nebo je jeho bratříček talent od přírody nestrávil ani nanosekundu. Sice si užíval plnými doušky mokré rty na své kůži ale nechtěl zůstávat jen tak pozadu. Aniž by otevřel oči nasměroval svůj ukazováček k Sasukeho hrudi. Pomalu sjížděl po jeho bledé kůži dolů. Mapoval každý kousíček jeho horkého těla. Přes bradavku, kterou krátce ale intenzivně pohladil. Přes žebra k jeho vypracovanému břichu. Zastavil se až u lemu jeho kalhot který prstem přejel po jeho celé šířce.

Sasuke tu zvědavou ruku po několika málo sekundách sevřel stejně jako tu první a obě mu přirazil ke stěně skály těsně vedle jeho hlavy. Nemohlo to být pro Itachiho příliš pohodlné, pro něj samotného však také ne. Vzhledem k rozdílu mezi jejich výškami se mu sel dost natahovat, přesto od svého záměru neupustil. V jeho očích znovu zahořel ten plamínek plný sebevědomí a chutě vyhrávat, spolu s ním i nová příměs právě poznávaného chtíče. Natáhl se ještě víc, aby mohl bratrovy ruce sevřít ve své jedné nad jeho hlavou. Levačku měl tak volnou a mohl s ní bloudit po Itachiho těle, i tak toho nevyužil. Namísto toho prsty obemkl kolem jeho krku, ne silně, jen tak, aby mu mohl hlavu nastavit do potřebné polohy. Jazykem se teď s naprostou sebejistotou prodíral dovnitř bratrových úst. Nenechával ho ani se pořádně zapojit, kdykoliv se o to jen pokusil, zesílil stisk. Pomalu si začínal užívat tu nadvládu, o kterou ho k jeho překvapení a radosti ani neokrádal.

Jeho mrštný jazyk byl teď ještě víc dominantnější, než kdy předtím. A Itachiho celé tohle gesto přesvědčilo v tom, že Sasukeho divoký temperament spojený s věčnou touhou se mu ve všem vyrovnat vypluly znovu na povrch. Ovšem to mu ani v nejmenším nevadilo. Právě naopak. Docela si to užíval. I když drsný povrch skály, ke které mu jeho bratr přirazil ruce mu zrovna dvakrát přijemný nebyl - musel mimoděk uznat, že to má své vzrušující kouzlo. Ještě chvilku se nechal unášet tím drsným způsobem, jakým si ho Sasuke bral. Tím vášnivým polibkem, kterým mu nemilosrdně plenil ústa. Jakýkoliv Itachiho pokus o vymanění se ze sevření mladší okamžitě úspěšně zarazil. Ne, že by se Itachi nějak zvlášť snažil. Jeho tělo bylo plné touhy a navíc ho zrovna dvakrát neposlouchalo, ale i tak nechtěl nechat Sasukeho jen tak vyhrát. Využil toho jak moc blízko je jeho horké tělo a tak jen pokrčil nohu a jemně se dotkl stehnem bratrova rozkroku. Cítil jak se přitom doteku jeho tělo zachvělo a jeho stisk na rukou trochu povolil. Dál ho ale lačně líbal a tak se ho Itachi dotknul znovu na tom samém místě. Tentokrát ale nepřestal jeho rozkrok masírovat.

Sasukemu brzy došlo, jak účinnou zbraň Itachi použil, když i jeho najednou přestalo tělo úplně poslouchat. Nekontrolovatelně se začal rychleji nadechovat, a jakmile hrozilo, že by snad mohl Itachimu dát najevo, jak se mu to líbí, tišším sténáním, byl to on, kdo mu najednou vklínil svoji nohou mezi ty jeho. Odkoukával každičký detail od svého staršího brášky i bez použití sharinganu. Se stejným pohlavím to šlo daleko lépe, protože ty samé reakce na jisté podměty mohl očekávat i u bratra, jakož to muže. Jeho stiskl na Itachiho rukou zase o něco zesílil, jen na moment ho trochu rozhodil, ale dokázal se zase vrátit zpět. Odtáhl se od jeho rtů bez toho, aby něco řekl, jen se zákeřně usmál a přemístil se k jeho krku. Žádné pomalé, nesmělé ochutnávání, rovnou na něj tvrdě zaútočil, vůbec se nezdráhal vytvořit mu tam menší památku.

Itachi se kousnul do rtu. Jen tak tak zadržel napůl bolestivý a napůl vzrušující sten. Už jen jeho vlastní zbraň, kterou na něj Sasuke použil ho přiváděla k šílenství. Teď už nešlo o škádlení. V jeho těle jako by byla časovaná bomba, která měla za chvíli vybuchnout. A to ani pořádně nezačal svého brášku ochutnávat. A to si nemohl starší Uchiha dovolit ba ani připustit. I když musel uznat, že se Sasuke držel dost obstojně. Přes všechnu svoji péči, kterou mu ochotně poskytoval se stále nechával ovládat svoji hrdostí a ne chtíčem. Jenže on to tak nechtěl. Už nechtěl dál čekat. Chtěl slyšet z jeho úst křičet své jmeno. Chtěl svého bratra. Se vším všudy, a pozice nedominantního v jaké se nyní nacházel, už mu tak přijemná nepřišla. I když si ji i nadále patřičně užíval. Nevěděl jak dlouho chce hrát Sasuke tuhle hru a nebyl si jistí ani tím jak dlouho vydrží narůstající tlak, který byl vyvíjen na jeho ruce dřející se o hrbolatou a studenou skálu.

Když se mladší konečně na vteřinu odpoutal od jeho krku nevědomky dal staršímu konečný podnět, který ho utvrdil v tom, že teď si chce hrát zase on. Znovu ten jeho škodolibý a vítězný úsměv. Zároveň tak sladký a svůdný.

Itachi se přece jen rozhodl využít svoji sílu naplno. Moc dobře věděl, že Sasuke nemá ani sebemenší šanci udržet obě jeho paže jen jednou rukou. Proto ani nemusel vynaložit moc síly, aby alespoň svoji pravačku osvobodil. Nechápal jestli to bylo technikou nebo narůstajícím chtíčem, ale aniž by se nadál, měl svoji dlaň znovu v jeho vlasech. Tentokrát je ale nevískal. Lehce za ně zatahal. Tak, aby Sasukeho obličej od sebe na chvíli dostal. A jak předpokládal mladší takovou reakci nečekal a v momentu překvapení osvobodil i druhou ruku svého zajatce. Itachi na nic nečekal, chytil svého bratra za boky, otočil se s ním a přirazil ho ke skále tak tvrdě, jak to on předtím udělal jemu. Ovšem narozdíl od Sasukeho, si dokázal odpustit škodolibý úsměv i ruce mu nechal volné. Namísto toho chytil jeho pevný zadek a přirazil ho těsně k sobě. Dal si záležet na tom aby se jeho vzrušený penis, dotýkal toho jeho. Nedal svému bratrovi šanci na vzpamatování se a ihned se uchopil příležitosti.

Přiblížil se k Sasukeho levému uchu, které chvíli nechal pod něžným vánkem svého horkého dechu. Jeho lalůček poté jemně olíznul a hned na to lačně zkousnul. Itachiho pravá ruka si mezitím našla cestu k bratrově hrudi, na které důkladně ohmatal každičký sval i záhyb. Provokativně se jen lehce dotýkal Sasukeho vzrušených bradavek.

Sasuke šokem málem zapomněl dýchat. Rozhodně si nemyslel, že by ho tak Itachi nechal až do konce, jen neuměl odhadnout, kdy přesně si zkusí vyměnit role. Jakmile se uvědomil sám sebe a svoji aktuální pozici, nebezpečně zúžil oči, jenže to už na svém těle zase cítil jeho doteky. Vůbec své tělo nepoznával, nerozuměl jeho reakcím, nechápal, proč je to tak příjemné. Jeho oči barvy chladné zimní noci se zase mírně rozšířily a propustily dovnitř trochu tepla. Jeho ruce znovu zakotvily na Itachiho těle, ale už se ho nesnažil omezovat v pohybu, jen dlaněmi přejížděl po jeho širokých zádech. Když se mu zdálo, že se jejich rty spolu příliš dlouho nehrály, vjel mu jednou rukou zezadu do vlasů a naklonil si jeho hlavu tak, aby se mohl svými rty dotknout těch jeho. Nepronikal do nich jazykem, jen drsně narážel do těch jeho, než se rozhodl je pootevřít a nechat bratra vklouznout dovnitř. Jeden malý ústupek, kterých Sasuke nikdy moc nedělal. Zase obě ruce přemístil na jeho záda v dolní části a sám mu vyšel klínem vstříc. V očích se mu při tom zaleskla slast, ještě před tím, než je pod jejím vlivem zavřel.

Itachimu unikl ze rtů slabý sten. Ač si myslel, že už to více není možné, jeho vzrušení bylo čím dál větší. Tep se mu prudce zrychlil a i když bylo místo, kde se nacházeli temné a studené, jeho tělo hořelo nedočakvostí a vzrušením. Plně si vychutnával Sasukeho mokré rty. Lačně se mu do nich jazykem prodral a dravě jím zkoumal každou skulinku. I jeho ruka se dala znovu do pohybu. Dlaní sjel od hrudi k tvrdým hrbolků na jeho břiše. Svým hladovým dotekem by je dokázal i spočítat. Opět jeho ruka zabloudila zpět na jeho hruď ale tentokrát jen dvěma prsty. Mezi ně se mu vešla Sasukeho pravá bradavka, kterou začal jemně třít. Dokud si ji plně nevychutnal. Nakonec se znovu vrátil dlaní k jeho břichu. A nezůstal jenom tam. Provokativně sjel přes kalhoty po Sasukeho tříslech. Dal si záležet na tom aby se vzrušeného klínu nedotknul. Chtěl být jen nebezpečně blízko. Zastavil se až na vnitřní straně bratrova stehna. Jemně se přitom odpoutal od jeho hladových polibků. Ale jenom proto, aby mohl celou plochou svého jazyka olíznout Sasukeho krk. Přes celou jeho délku. Od klíční kosti až po jeho ucho, které na vrcholu lehce zkousnul. Mezitím se jeho ruka vracela zpátky nahoru. A Itachi si nemohl odpustit aby se hřebem své ruky lehce nedotkl bratrova vzrušeného mužství.

Sasuke zjišťoval, že už neovládá vlastní dech. Přestože se fyzicky téměř nenamáhal, stále tíživěji se mu dařilo polapit vzduch do plic. Nechtěl a zároveň chtěl, aby nad ním měl Itachi moc. Začínal taky chápat, že tohle není další souboj, kdo bude lepší. Tahle hra nezná vítěze ani poraženého a pokud ano, tak už stejně dávno prohrál. Naklonil hlavu do strany pro další bratrův polibek. Zůstal u něj však jen na pár vteřin, pak klesl se rty k jeho krku, ale ani tam se dlouhou nezdržel, pokračoval mezi klíční kosti, prsní a břišní svaly, pak se zarazil. Netušil, jestli pro svou hrdost nebo nejistotu v neznámém. Raději se tou samou cestou vrátil zpět. Nečekal, že by ten zbabělý krok jeho bratr nějak komentoval, přesto mu v případných řečech zabránil dalším polibkem. Ve snaze si svůj neúspěch nějak vykompenzovat a možná spíš ve snaze to vykompenzovat nějak Itachimu, sjel jednou rukou k jeho klínu a přes látku kalhot ho začal třít.

Sasukeho dlaň Itachimu rozechvěla celé tělo a každičkou buňku v něm. Jeho vyzývavé pohyby ho donutily zaklonit hlavu v pokusu nabrat do plic vzduch, který se mu do nich samým vzrušením čím dál víc nedostával. Nechtělo se mu věřit, jak je jeho bratříček šikovný a jak přesně ví, kam sáhnout. A pochopitelně ho za to chtěl i řádně odměnit. Něžně ho zastavil v dráždivém pohybu na svém klíně a jeho ruku vzal do té své. Jeho černé oči vyhledaly ty druhé. Tolik stejné a přesto tak odlišné. Zračily se v nich však stejné pocity. Aniž by se od nich starší odtrhl, přitáhl si Sasukeho ruku, kterou měl stále ve své moci ke svému obličeji. Nasměroval ji tak, aby se jeho prsty dotýkaly jeho rtů. Něžně je políbil načež znovu povolal svůj mlsný jazyk. Jeho špičkou pečlivě olízal Sasukeho prsty po celé jejich délce načež je začal jemně sát. Moc dlouho se u nich však nezdržel. Jen svému bratrovi chtěl ukázat to, co ho za chvíli mělo čekat s jeho choulostivější části těla.

Znovu vyšel hladově vstříc jeho rtům, jakoby je nelíbal věčnost. Celou plochou jazyka mu vplul do úst v náruživém a divokém polibku. Ani jeho dlaně nezahálely. Instinktivně zakotvily na Sasukeho širokých zádech, kde zkoumaly každičký kousíček horké kůže. S prohlubováním polibku a touhy se samovolně přesouvaly níž a níž. Itachi nevěnoval až takovou pozornost Sasukeho kříži a zastavil se až na jeho pevném a kulatém zadečku, který majetnicky sevřel. To byl nejspíš poslední impulz, jaký ho přesvědčil uposlechnout svůj chtíč a zbavit se posledních kousků oblečení na bratrově těle. Nesnažil se ani odtáhnout obličej ani rty od těch jeho. Jeho ruce oči nepotřebovaly. Naváděny touhou a možná i technikou, ve které byl jejich vlastník lapen se bez námahy zbavovaly posledních částí Sasukeho šatů.

Sasuke se cítil dost znevýhodněný, nelíbilo se mu, že by měl být před Itachim nahý, zatímco on má tu nejpodstatnější část oblečení stále na sobě. Nemohl jen tak zahálet, sám se chopil bratrovy dolní části oděvu, aby ho jí mohl zbavit. Přistihl sám sebe nad dost hříšnou myšlenkou, nad kterou nikdy u nikoho neuvažoval. Poprvé ho zajímalo, jak někdo vypadá – jak vypadá naprosto všude, bez jediného kousku oblečení. Srdce se mu jako na povel hlasitě rozbušilo. Připadal si jako mysl uvězněná v cizím těle a přeci cítil, že je jeho. Pak tu bylo to Itachiho gesto s těmi prsty. Pochopil ho. A dost rychle, ale nebyl si tak úplně jistý, jestli mu chce vyhovět. Jeho mozek pracoval mnohem usilovněji než při jakémkoliv tréninku nebo boji. Především proto, že se pohyboval pro něj v naprosto neznámých vodách. Dokázal si však dát jedna a jedna dohromady. Chtěl slyšet Itachiho sténat a chtěl se stát tou příčinou. Opět zopakoval ten samý pohyb jako před chvílí, s tím rozdílem, že tentokrát se nevracel tou samou cestou zpět, ale šel s pokorou na kolena.

Itachiho kůže hořela pod doteky dlaní a rtů, které se posouvaly níž a níž. Jeho tělem proudilo vzrušující mravenčení. Vnímal každý dotek blížící se přes jeho břicho k jeho klínu. Sice ho mrzelo, že mu nebylo dopřáno vychutnání si bratrova nahého těla naplno, ale nechtěl se s ním už přít o dominanci a iniciativu. Nehledě na jeho vzrušený klín, který se tyčil do výšky a pulzoval v něm chtíč. Moc dobře věděl, že jeho čas ještě přijde. A tak jen trpělivě čekal, co mladší udělá. A stálo ho to opravdu velké úsilý. Už jen ten pohled na Sasukeho, jak před ním klečel nahý ho přiváděl k šílenství. Jeho myšlenky však byly nečekaně utlumeny. A to ve chvíli, kdy se mladší dotkl dlaní jeho naběhlého mužství. Itachimu se na okamžik zatmělo před očima a nedokázal zadržet hlasitý výdech doprovázen zasténáním.

Sasuke nikdy neslyšel uspokojivější a lahodnější zvuk. Asi by ho to od nikoho jiného tak nepotěšilo, jestli vůbec, ale u bratra to bral jako jeden z menších úspěchů. Teď na něj však čekala pěkně zrádná cesta. Nevěděl, co si má přesně počít, tak se rozhodl pro možnost pokus – omyl. Pootevřel své rty a nechal mezi nimi zmizet špičku Itachiho vzrušení. Nedokázal tu chuť přirovnat k absolutně ničemu známému, co kdy měl na jazyku ani jako chutné či odporné. Připadalo mu to zkrátka nijaké. Jenže to byl jeho bratr. Ten, kterého v každém směru obdivoval a především jediný, koho ještě uměl milovat. Chtěl, aby se mu to líbilo nehledě na své ego. Když u svého těla nezaznamenal žádný odpor, pokračoval dál, dokud mu Itachiho erekce nezačala dráždit mandle a s nimi dávicí reflex. Snažil se naklonit hlavu tak, aby to co nejméně vnímal, ale nevěděl jak přesně.

I přes obrovské vlny rozkoše, které mu Sasuke svými ústy dopřával, nemohl si Itachi nevšimnout špetky nejistoty v jeho obličeji. Za žádnou cenu nechtěl aby mu to bylo nepříjemné a ani nemyslel, že bylo. Jen nejspíš potřeboval trochu zaškolit. A jemu se představa být mu znovu učitelem velice zamlouvala.

,,Sasuke...“ vzdychl touhou zastřeným hlasem. Když upoutal bratrovu pozornost zvedl ho něžně za bradu zpátky na nohy. Věděl, že bude protestovat ovšem nedal mu k tomu příležitost. Vyšel vstříc jeho rtům, kterých se nemohl nabažit. Mezitím jeho tělo objal svými pažemi a nasměroval ho znovu ke stěně. Dal si záležet aby se oba dva vzrušené údy dotýkaly. A nyní bez žádných zábran v podobě oblečení. Vycítil, že ho má znovu ve své moci a to se mu velice zamlouvalo.

,,Teď jsem na řadě já,“ pronesl, když se konečně odpoutal od jeho rtů. Sasuke překvapivě nic nenamítal ale i tak si to Itachi pojistil tím, že mu palcem přejel přes dolní plnější ret. Konečně se mohl naplno pokochat tím nádherným tělem, které před ním stálo nahé. A že rozhodně bylo na co se dívat. Při tom pohledu a představě, že má svého bratra jenom pro sebe se zachvěl a olíznul si mlsně rty. Jeho ruce a ústa se poté vydaly na divokou pouť. Vychutnával si všemi smysly každý kousek odhaleného těla. Jazykem se přesunul přes kliční kost na jeho vyrýsované prsní svaly. Pohrával si  jeho levou bradavkou a té druhé se zase věnovala Itachiho šikovná ruka. Takhle pokračoval dál, dokud se jako před chvíli jeho bratr nespustil na kolena. Pohodlně se před ním uvelebil. Ani se nedožadoval svolení. Chtěl aby se jeho milovaný bratříček cítil dobře a patřičně si to užil. Toužil slyšet Sasukeho steny a výkřiky slasti.

Navlhčil si své rty a nechal je něžně políbit jeho podbřišek. Poté se přesunul níž. Cíleně se vyhnul klínu a místo toho jazykem olíznul linie třísel. Pozorně sledoval Sasukeho reakci a jeho pulzující vzrušení, které se následně ještě víc napjalo. To mu jako dostatečný důkaz a zároveň dovolení pokračovat stačilo.

Rukou zabloudil konečně k jeho penisu. Objal ho prsty u kořene. Myslí se mu opět přehnala myšlenka na to, jak jeho bratr vyrostl.

Konečně se ho dotkl i svými rty. Pootevřené je přitiskl na Sasukeho obnažený žalud a nechal je ho jemně vsát. Konečně si mohl na plno vychutnat jeho chuť. Po ničem jiném tak silně netoužil.

Aniž by se odtáhl, jazykem smyslně a pomalu přejel úd po celé jeho délce. Od špičky až po kořen. Na zpáteční cestě zapojil i své rty. Svými pomalými avšak o to víc svůdnějšími pohyby dával jasně najevo provokaci.

Sasuke opět vnímal ten výrazný rozdíl mezi jejich schopnostmi. Zatímco on šel zbrkle na věc, Itachi si každý krok patřičně vychutnával. Toužil se aspoň teď oprostit od toho věčného porovnávání, ale zvyk je železná košile. Naštěstí se Itachi natolik snažil, že neměl čas na takové hlouposti myslet. V hlavě měl úplně prázdno, slast otupěla veškeré jeho zhoubné myšlenky. Prsty se křečovitě přidržoval vystouplého povrchu stěny skály a mezi rty svíral svůj skousnutý spodní ret. Zaklonil hlavu a prvně hlasitěji zasténal. Až teď si uvědomil míru svého vzrušení, jestli se na začátku zdráhal nebo dokonce nechtěl, aby se ho Itachi takhle dotýkal, tak teď cítil, že by ho nedokázal nechat jen tak odejít. Jeho nádechy se stávaly stále mělčími a rychlejšími. Kámen, kterého se tak urputně přidržoval, se mu drolil pod nehty.

I když se Itachi naplno věnoval jeho klínu, nemohl si nevšimnout jak se Sasukemu ta péče líbí. A přesně tak to chtěl. Nehledě na to, že bratrovy pocity, které snad poprvé dával slyšitelně najevo ho vzrušovaly stejně tak silně jako on sám. Ačkoliv v tomto směru neměl s muži žádné zkušenosti – už to bylo velmi dlouho, co něco takového s někým zažil, dokonce by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky a navíc byl vždy na té druhé straně - musel uznat, že jutsu, kterým byl ovládán šlo ruku v ruce s jeho myslí. To co jeho tělo dělalo by instinktivně udělal i on.

Na okamžik své rty od Sasukeho klínu vzdálil. Uchopil ho do ruky a palcem přejel po sametově hladké špičce. S přihmuřenýma očima sledoval, jak se s každým jeho dotykem bratrův úd napíná. Užíval si naplno ten pohled. Chtěl mu ukázat co vše svými dlaněmi a ústy dokáže. Ještě jednou zapojil svůj palec do hry. Tentokrát s ním však přejel po celé délce jeho penisu. Následně ho pevně obemknul dlaní a v lehkém tempu s ní začal pohybovat. Od kořene až po vrchol žaludu a zase zpátky. V pomalém ale přesto náruživém pohybu. Itachiho lačná ústa také nezůstala v nečinnosti Ve sladkém opojení se něžně dotkl rty bratrových třísel. Lehce je políbi nepřestávaje dráždit rukou jeho vzrušený úd. Své tempo nepatrně zrychli, když svá ústa přesunul. Špičkou jazyka jemně olíznul jeho varlata. Poté zapojil dychtivěji celou plochu jazyka. Ochutnával je z každé strany. Sál jejich jemnou kůži aby nezbylo jediné místečko, které by nezmapoval. Pár jeho rozpuštěných kratších vlasů mu spadlo přes rameno jak se nakláněl a měnil pozice své hlavy v náruživém opečovávávní Sasukeho klína.

Sasuke měl pocit, že se mu snad chvěje každé nervové zakončení v jeho těle, přestože se ho Itachi dotýkal jen v jisté oblasti. Vzápětí se mu podlomila kolena a aniž by to dokázal jakkoliv ovlivnit nebo zastavit, sjel zády po té hrubé skále až na zem. Za normálních okolností by to asi pálilo, jenže on teď necítil vůbec nic, nic mimo slasti, kterou mu způsobovaly Itachiho rty a ruce. Viditelně se chvěl vzrušením, oči měl mírně přivřené a zamlžené. Hleděl bratrovi do tváře, přičemž si začínal připouštět myšlenku, že by si přál, aby to tak zůstalo navždy. Ačkoliv byl stále natolik uvědomělý, aby si ji nenenchal projít blíž k srdci. Jeho dětství dávno skončilo, tím osudným den, který mu naprosto změnil směr života a udělal z něj předčasně dospělého muže. To, co tu teď dělali, k dětství asi nepatří, ale to, že smí sdílět společný čas jen se svým bratrem, ho vracelo zase o pár let zpátky. Natáhl k Itachimu ruce, objal ho pevně kolem krku, políbil ho na místo těsně za uchem, jak se nacházela menší prohlubeň, a pak zaútočil s němým „děkuju“ na jeho rty bez ohledu na to, kde se ho před chvílí dotýkal. Nechtěl už promarnit jedinou společnou vteřinu.

Aniž by se Itachi odtrhl od jeho rtů, pohodlně se obkročmo usadil na Sasukeho stehnech. Cítil jak se jeho tělo chvějě nedočkavostí a vzrušením. Přemýšlel jestli by měl svému bratrovi něco říct. Moc dobře si uvědemoval, že jejich společná chvíle za chvíli skončí. Nechtěl však riskovat, že by ten kouzelný okamžik pokazil a ani jeho bratr mu nedal příležitost. Dravě a hladově se stále dobýval do Itachiho ůst, které mu olplácely stejnou mincí. Starší se ještě víc přitiskl na horké tělo. Jejich vzrušené klíny se znovu střetly, tentokrát ještě s větším tlakem a intenzitou. Itachi toho využil. Každou chvíli se nepatrně zhoupnul tak, aby se svým vzrušením jemně třel o to Sasukeho. I jeho nenechavé dlaně bloudily po bratrově trupu. Pod nátlakem chtíče už ani ne něžně ani jemně. Ale dychtivě a divoce.

Sasuke se ale od jeho rtů odtáhl, aby se mohl přemístit k jeho uchu. Nejprve lehce skousl okraj, pak vsál dovnitř ušní lalůček a zase se vrátil ke rtům, přičemž mu sám začal vycházet svým klínem vstříc, aniž by si to uvědomoval. Obě dlaně si položil na Itachiho stehna a jel s nimi až k výstupkům jeho pánevních kostí a zase zpět. Uvědomoval si, k čemu se schyluje, ale možná to schválně protahoval, protože věděl, že pak se zase rozejdou, každý půjde za svými cíli, které míří každý jinam už na samém počátku cesty. Napadaly ho znovu ty myšlenky z dětství – prosit ho, aby zůstal, křičet, aby neodcházel, jenže už otupěl natolik, aby jim nedal svobodný průchod. Itachi nedokázal potlačit sten, který se mu vydral z úst. Slyšel tlukot svého srdce až v hlavě. Možná i to mu zabránilo přestat myslet na Kabuta, čtvrtou ninjovskou válku a na Edo Tensei, které dál způsobovalo utrpení a bolest. Nic ho momentálně nezajímalo víc, než bratrovo nahé tělo a myšlenka na uspokojení. Věnoval Sasukemu ještě jeden náruživý polibek, než se znovu zvedl na nohy. Moc dobře věděl, že chladná zem pro něj natož pro Sasukeho, který na ní seděl nebyla zrovna dvakrát nejpohodlnější. Ochranářský pud v něm zakotvený se projevil. Líbilo se mu, že nemusel nic říkat či naznačovat a Sasuke se zvedl taky. Ucítil jemný záschvěv spokojenosti. Ani mu nedal šanci se vzpamatovat a znovu mu vnikl do úst. Nijak jemně ale o to víc slastněji. Chytil Sasukeho v zátylku a ještě víc jeho rty přitiskl na ty své. I když měl ve tváři svůj typický chladný a nicneříkající výraz, jeho oči hořely touhou. Aniž by jimi navigoval svoji ruku, automaticky se dotkl Sasukeho údu. Pohladil ho po celé délce a mezi prsty poté jemně promnul obnažený žalud. V ten moment se od něj rty odtrhl aby slyšel jak Sasukemu unikl další rychlý výdech a sten. Itachi si přejel jazykem po rtech. Sasukeho tělo si začalo dost značně říkat o uspokojení a on mu ho chtěl dopřát. Konečně. Tak moc ho chtěl.

Ještě chvíli ho divoce líbal, než si ho za boky jemně otočil zády k sobě. Krátce se ještě nadechl při pohledu na jeho vypracovaná záda a neodolatelný zadeček. Potom se k němu ještě víc přitiskl a své rty natiskl na jeho krk. Jemně ho zezadu líbal, zatímco se jeho ruce pomalu ale smyslně přesouvaly. Ze Sasukeho boků na třísla a nakonec se zastavily v jeho klíně. Užíval si to příjemné teplo, kterého z jeho penisu sálalo. Pevně ho stisknul a začal pomaličku dráždit. I jeho rty se přesouvaly. Jemně ho začal líbat na rameni a následně do něj něžně kousnul. Mokrou cestičko, kterou po sobě zanechávaly jeho ústa se Itachi přesunul i na zátylek. Krouživými pohyby zmapoval jazykem každičký kus. Sasukeho vlasy ho přitom šimraly do obličeje, což bylo ještě víc vzrušující. Na chvíli do nich zabořil obličej, aby opět nasál jejich vůni. Ale jen na chviličku. I když pro něj byly jako droga nakonec se od nich vzdálil stejně jako jeho ruce od Sasukeho klínu. Nemohl se dočkat až ochutná zbytek jeho kůže. Na nic nečekal a znovu přesunul rty na zátylek, a na záda. Svými dlaněmi si ho přitom za boky přidržoval. Užíval si každičký sval na Sasukeho zádech a že jich nebylo málo. Jazykem nakonec přejel po jeho páteři. Od zhora až dolů a zastavil se až na kříži. Aniž by na něco čekal, ochotně se už po druhé spustil na kolena. Nic neuspěchal a ani nechtěl. Možná se bál aby se Sasuke nelekl. Přitom se sám divil, kde se v něm bere taková odvaha a jistota. Pozvolna klouzal prsty po jeho hladkých oblinách na zadečku a místy je jemně stiskl. Pečlivě naslouchal Sasukeho nádechum a výdechum, které se minutu po minutě zrychlovaly. To pro něj bylo znamení. Prsty přejel po linii jeho zadečk a totéž nakonec udělal i svým jazykem.

Sasuke vůbec nečekal, že něco takového může být až tak příjemné. Zapřel se dlaněmi o zeď, přičemž se nevědomky mírně předklonil, za nehty už se mu zase dostávala drť jeskynní stěny a to se nacházeli teprve na začátku. Musel se o tu zeď opřít čelem, aby znovu nesjel na zem. Tentokrát nezalapal po dechu ani tak kvůli Itachiho šikovnému jazyku jako kvůli kontrastu chladu kamene a svého těla rozpáleného vzrušením a touhou. ,,Itachi...“ zašeptal téměř neslyšně. Mrzelo ho, že se ho nemůže dotknout, přesto se nedokázal otočit. Trochu sobecky toužil stále víc po takových dotecích. Dokázal si dát dohromady, proč se Itachi tolik snaží, ale ze všech sil se pokoušel nad tím tak neuvažovat nebo na to spíš nemyslet jako na něco nepříjemného. V tak krátkém čase poznal tolik slasti, kolik nepoznal za celý svůj život. Tělo ho neposlouchalo a on nechápal své vlastní reakce. Znal vzrušení z boje, avšak vzrušení z doteků někoho druhého mu zůstávalo doteď skryté. Vždycky, když už si myslel, že mu Itachi ukázal a poskytl vše, dal mu pocítit znovu něco nového, vyššího, z čeho se mu chtíčem i rozkoší až zatmívalo před očima.

Když Itachi zaslechl své jméno z bratrových úst a ten slastný způsob jakým to řekl, jeho tělem projela obrovská vlna energie. Připomělo mu to Kakashiho techniku Chidori, se kterou se osobně seznámil při souboji s tou samou osobou, kterou těď zahlcoval polibky a po které tak moc toužil. Byla to docela ironie. A Itachi i přes veškeré své nadání a plánování každého svého i bratrova kroku nikdy nepomyslel na situaci jako byla nyní tahle. Ani na to, že by Sasukeho někdy objal natož ho hýčkal, líbal nebo s ním zacházel jako se svým milencem. Ale teď se to stalo. I když nebyl rád, že se jeho plány nenaplnily tak jak chtěl, nakonec jim bylo alespoň dopřáno se spolu rozloučit A to tím nejdůvěryhodnějším a nejkrásnějším způsobem, jaký si lze představit.

Znovu se neubránil a sjel se zastřeným pohledem tu nádheru před sebou. Vzrušení, které ho pohltilo už se nedalo kontrolovat. Aniž by své oči odtrhl od toho smyslného těla, pomalu se zvedl zpátky na nohy. Chtěl konečně to, co se mu celou tu dobu nabízelo.

,,Sasuke,“ zašeptal jemně, když se jeho ústa dotkla bratrova ucha. Jakoby se dovoloval k souhlasu. Nevěděl co má říct a ani jak to říct. Na slova se nikdy moc nespoléhal, i když moc dobře znal jejich moc... Moc bolestivě zraňovat i zázračně léčit...

Odpověďí, které se mu dostalo v podobě Sasukeho náruživého polibku ho dostatečně přpesvědčila. Vtiskl Sasukemu lehký polibek na zátylek a přemístil své velké dlaně na jeho boky. Potřeboval ho udržet na místě. Nebyl si jistý jestli příprava, kterou mu svým jazykem před chvíli dopřál bude stačit. Nakonec však usoudil, že by ho na tohle nepřipravil ani kdyby se mu věnoval déle. Aniž by na něco dál čekal, špičku svého vzrušení přiložil k Sasukeho otvoru a bez váhání s ní do něj vniknul.

Sasuke se mírně zachvěl, sám nedokázal určit proč ani popsat, co právě cítil. Nebolelo to ani mu to nepřipadalo nějak závratně příjemné, přesto neprojevil jediný náznak nesouhlasu. Líbilo se mu, že může zase trávit společný čas s bratrem a čekal na moment, kdy to nějakou slast přinese i jemu. Byl si najednou tak jistý, že by Itachi neudělal nic, co by mu ublížilo nehledě na techniku, do které ho Kabuto dostal. Rozhodl se proto vyjít mu pánví vstříc. Jeho dlaně sjely po hrubé stěně skály a on se tak ještě víc předklonil, čímž bratrovi umožnil lepší přístup ke svému tělu. O něco víc teď vnímal lehce bolestivý tlak ve svém konečníku, ale zároveň cítil, jak se vzápětí jeho svaly lépe přizpůsobily Itachiho velikosti. 

Itachiho obočí se překvapeně pohnulo. Nečekal, že Sasukeho reakce bude taková. Neodporoval, nebránil se ani ho od sebe neodtrčil. Naopak. Vypadalo to, že se mu plně podvolil a oddal se mu. Možná proto jeho ruka spontáně vyšla vstříc jeho vzrušení. Chytil ho u kořene a pomalu se pohyboval směrem ke špičce. I jeho vzrušení dál neotálelo a ještě víc vniknulo do Sasukeho útrob. Na chvíli z něj zpoloviny vystoupil a pak zase pronikl hloub. S každým svým postupem Itachi přivíral oči jak moc přijémné to bylo. Dál však nepřestával hýčkat Sasukeho penis. Jeho ruka se čím dál víc zrychlovala stejně jako jeho boky. Až když se jeho žalud dotknul bratrovy prostaty na chvíli se zastavil. Nejen proto, jak moc byl vzrušený ale také proto aby si Sasukeho útroby zvykly na jeho pulzující penis.

Sasuke nespokojeně přivřel oči, nechtěl, aby Itachi přestával. Zřetelně vnímal, jak moc se ten poslední příraz lišil od těch předešlých. Přestože měl nějaké hrubé povědomí o mužské anatomii, tak nečekal, že se na takovém místě skrývá tolik možné slasti. Chtěl si to užít se vším všudy, protože si to už nikdy víc nezopakuje. Nikomu jinému by se takhle nepoddal. Když se ještě Itachiho šikovné prsty obtočily kolem jeho chlouby, ztrácel nad sebou kontrolu. Veškeré myšlenky na to, co bylo, je a bude odpluly do neznáma. Soustředil se jen na svou touhu po uspokojení. Přestože se ještě úplně nepřizpůsobil Itachiho velikosti, slast přebila jakoukoliv bolest. Sám mu vycházel pánví divoce vstříc, aniž by si uvědomoval, jak jeho rty samy od sebe zformulovaly bratrovo jméno. ,,Itachi...“

Itachi se kousnul do rtu. Nával touhy, chtíče a slasti se v něm mísily víc než kdy před tím. Netroufal si odhadnout zda to bylo tím, jak Sasuke sám začal udávat temto přírazu nebo jak toužebně vyslovil jeho jméno. Věděl jen, že nic podobného s nikým nikdy nezažil a nejspíš ani nezažije. Tím jak Sasuke až moc pozitivně reagoval, ujal se iniciativy sám. Odtáhl ruku od bratrova údu aby si ho mohl chytit za boky a tím převzít vešketou kontrolu. Už nechtěl a nemohl dál čekat. Chtěl ho tak moc jako nikoho a nic předtím. Začal do něj zběsile, možná až divoce přirážet. S občasným hlasitým výdechem, který nedokázal zamlčet se jeho pohyby zároveň sladily se Sasukeho steny, které pro něj byly jako rajská hudba.

Sasuke už nedokázal myslet na to, že až Itachi dojde uspokojení, pravděpodobně se odebere za Kabutem a jeho tady nechá. Veškeré ty ublížené pocity přebila slast. V jeden moment se dlaněmi se sesunul po zdi ještě o několik centimetrů níže, zatnul znovu nehty do drolícího se kamene a naposledy mocně zalapal po dechu. Teď už ani nevnímal Itachiho přírazy, snažil se jen udržel na nohou. Jak v něm doznívaly poslední vlny orgasmu, docházela mu tvrdá realita. Čas běžel a on ho nemohl zastavit. Místo nadcházející frustrace se pokusil narovnat, otočil se z jedné části na Itachiho a vynutil si polibek. Vědomí, že se kvůli němu teď nemůže pořádně nadechnout, ho nutilo jejich rty držet u sebe. Kdykoliv se chtěl třeba jen trochu odtáhnout, kousl ho trochu silněji do spodního plnějšího rtu a zpět se mu vnutil jazykem do úst.

Itachi nechápal jestli se mu takhle chce Sasuke odvděčit nebo cokoliv jiného. Jisté bylo to, že nedostatek vzduchu, zpusobený neutuchajícím vášnivým polibkem ještě víc umocnilojeho vzrušení. Sasuke naplno ukázal jak se za tak malou chvíli dokázal naučit a využít hebkost svého mrštného jazyka i sladkou chuť svých rtů. Nakonec i Itachi s hlasitým zastenáním do bratrových úst konečně vyvrcholil. Byl to jeden z nejlepších momentů, které kdy v životě zažil. V ten moment se uvolnilo nejen jeho tělo ale i technika, kterou na něj Kabuto uvalil. Itachi to ihned vycítil. I přesto se však nedokázal a co víc, nechtěl odtrhnout od těch vlhkých úst. Aniž by vydýchal poslední vlny uspokojení, otočil si k sobě Sasukeho naplno a ještě víc prohloubil jejich vášnivý polibek. Věděl, že až skončí bude to konec této kouzelné chvíle. Znovu se mu do hlavy vkrádaly myšlenky na jeho úděl, misi i nelehký úkol, který byl zároveň i jeho posledním. Snad poprvé ho napadlo, že když Kabuta a jeho Edo Tensei zastaví, ukončí tím i své poslední chvíle mezi obživlými. I přes tento fakt, ale Itachi nepochyboval a nezaváhal. Ani jednou ho jeho srdce nepřivedlo na rozcestí ani na sobeckou myšlenku, že kdyby techniku neukončil mohl by tu zůstat déle ne-li navždy. Sám by to ale ani nechtěl. Sice se znovu setkal se svým bratrem, ale jeho smysl na tomto krutém světě skončil a jeho srdce bylo už tolik poznamenané bolestnými jizvami, že si nebyl jistý, jestli by další snesl.

Sasuke vycítil konec toho jedinečného okamžiku. Tušil, co se teď stane, jak se Itachi zachová a stejně tak i tušil, že tomu nezabrání, ať by se snažil sebevíc. Nikdy nezáleželo na tom, jak moc chtěl nebo prosil, Itachi ho neposlouchal. Nehledě na poslední události nedoufal ve změnu. Své odpovědi nikdy nedostane, Itachi zase dosáhl svého. Polibek najednou získával pachuť hořkosti a zklamání. ,,Měl bys jít...“ hlesl, když se od něj s nelibostí odtáhl. Vůbec nic se nezměnilo, zase se zachoval jako jeho oddaná loutka bez vlastního svobodného uvažování. Vždycky s ním uměl tak dobře maniplovat bez ohledu na to, kolik let uplynulo. Jejich role se s časem vůbec nezměnily. Připadal si jen jako obyčejná překážka v jeho cestě životem, ale překážka, na které mu z nějakého jemu neznámého důvodu záleží. Nevěděl, proč ho má Itachi tak rád, věděl však, že se to nikdy ani nedozví. Rozhodl se proto ponechat si ten jediný kousek své vlastní vůle, který mu velel zničit Konohu.

,,Ano,“ odvětil starší, když na sebe navlékal poslední zbytky oblečení. Okamžitě vycítil náznak zklamání a lítosti v Sasukeho hlase. I tíživé ticho, které nyní zavládlo by se dalo kunaiem krájet. Dost razantní obrat, když pomyslel na to, co se tu před chvíli událo a jak jejich výkřiky slasti rozeznívaly celou plochu temné jeskyně. Itachi ale nebyl ten kdo chtěl vysvětlovat nebo dumat nad tím jak a proč. Nikdy to nedělal, protože to nemělo cenu. Vzdal to když viděl, že lidé nezmůžou nic proti bezohledné nenávisti. Život je nespravedlivý. Byl. A vždycky bude. Věci se stávají ať chceme nebo ne. Ale je jenom na nás, snažit se vždy dělat to správné a zapomenout na chvíli na svoji bolest a trápení, které jsou jen malou slzou v moři smutku ostatních.

Sasukeho chování ho ale nyní dost překvapilo. Čekal, že bude žádat vysvětlení, nebo aspoň pár slov, které by mu daly možnost pochopit co se tu před chvíli odehrálo a jaké pocity z toho Itachi má. Sasuke však mlčel. Co se stalo s otázky, na které chtěl za každou cenu znát odpovědi? To byl přece důvod proč ho až sem pronásledoval. Možná v tom viděl konec? Ten už ale přece byl danný v té chvíli, kdy Itachi udělal své nejtěžší rozhodnutí v životě. Rozhodnutí, které zapečetilo osud klanu, rodiny i jeho samotného.

,,Kabuto utekl sevrně odtud,“ pronesl nakonec bez známky emoce či zmatku, který se mu v hlavě mísil. Jeho ninjovské smysly se vzpamatovaly a znovu zbystřily. Snažil se myslet jen na svůj úkol i když to bylo těžší než kdy předtím. Nedal však najevo náznak jakéhokoliv nesoustředění. Měl misi, kterou nejdříve musel splnit.

,,Musím ho zastavit,“ zadíval se Sasukemu hluboce do očí. I když v tom pevném hlase nebylo nic než rozhodnutí, jeho pohled byl plný milosrdenství, lítosti a nevyřčených slov.

Sasuke vteřinku mlčel, jeho oči v sobě zase uzavřely chlad. Ani to nevypadalo, že přemýšlí, co mu na to řekne, jako kdyby mu nechtěl říct vlastně vůbec nic. Nakonec však rty přeci jen pootevřel s prostým: ,,Já vím.“ Mohl s ním bojovat, snažit se ho zastavit, jenže by stejně nevyhrál a Itachi by tím spíš ztratil zájem mu na cokoliv odpovídat, přestože to i tak neplánoval. Bez dalších slov se začal oblékat. Neuspěchaně, aniž by dal najevo jakékoliv psychické rozpoložení nebo snad emoci. Jakmile měl na sobě poslední kus oděvu, zůstal k němu otočený zády a s úšklebkem pronesl: ,,Poděkuj za mě Kabutovi...“ Necítil vděk, ale neuměl bratrovi jinak naznačit, že ta poslední chvíle strávená s jen s ním pro něj moc znamenala.

Itachiho rty se zvlnily do lehkého úsměvu. Nejen proto, že na to měl stejný názor jako Sasuke. Ale také proto, že bylo velmi roztomilé jak jeho bratříček nedokázal dávat najevo, že se mu něco líbí. Přitom co se týče opačného problému, to dal každému najevo až trochu moc. Každopádně odpovídat mu na to nechtěl. Moc dobře věděl, že kdyby přiznal jak moc se mu to líbilo a že Kabutova technika s tím tolik neměla co dělat, pro Sasukeho by byl jeho druhý odchod z tohoto světa mnohem těžší a bolestivější. Loučení plné smutku. A to Itachi připustit nechtěl.

,,Sbohem," řekl jen, než se nakonec vydal za svým cílem.