…láska je nádherná věc. Jenže i když je to náš smysl života, milovat ještě neznamená radovat se…..

Tehdy byl podzim. Tohle roční období opravdu miluji. Všude je tolik chmurných a tmavých barev, prší, den se zkracuje a noc se prodlužuje. Mám to rád, co víc k tomu říct?

Ten den právě pršelo. Obloha hrála všemi posmutnými barvami, hlavně šedivou, a kapky deště se z ní snášeli už od brzkého rána. Lidé byli zalezlí a školy byly díky víkendu zavřené. Já byl jeden z těch, kdo si tohle příjemné počasí (aspoň pro mě jím je příjemné) užíval naplno.

Bylo teprve půl čtvrté odpoledne, ale venku se už začalo stmívat. Uvařil jsem si svůj oblíbený bílý čaj a dal si pořádně dlouhou sprchu, ve které jsem strávil asi půl hodiny. Otravné telefonáty od svého nejlepšího kamaráda Jeffa jsem s radostí ignoroval. Určitě by mě zase přemlouval, ať využiju sobotní večer k nějaké pořádné pařbě, které tak rád navštěvuje. To určitě. Jindy bych možná kývnul, ale dnes ne. Neměl jsem náladu na alkohol, holky, které by s vámi hned zalezli do postele a o kterých Jeff ví, že mě ani v nejmenším nezajímají. Já to nechápu. Proč to prostě nedokáže překousnout? Že jsem na kluky? Proč mi pořád vnucuje nějaký zmalovaný slepice? Možná si myslí, že tím se asi něco změní? Každopádně má smůlu. Dnes nikam prostě jít nechci.

Máma byla na univerzitě, kde si dálkově dodělává studium, které díky mě zanedbala. Ono totiž, když čekáte dítě v sedmnácti letech, nemáte na školu vůbec čas. A moje máma nebyla žádná vyjímka. Táta ji opustil, ještě předtím než jsem se narodil. Nikdy jsem ho neviděl. Máma o něm nikdy nemluví a možná že je to tak lepší. Kdyby se teď, po sedmnácti letech zničehonic objevil před naším bytem, asi bych mu flusnul do ksichtu. Parchant.

Když jsem se konečně uráčil vylézt ze sprchy, oblíkl jsem si svoje oblíbený černý jeany a vzal si bílí tričko. Zalezl jsem do pokoje i se šálkem s horkým pitím, kterému se už ani nedalo říkat horké, neboť bylo studené jako psí čumák. Potom jsem si asi půl hodinu žehlil svoje podlouhlé černé vlasy. No, co. Každý na něčem ulítáváme ne? Ofinu jsem si dal jako vždycky přes své pravé oko, ještě trocha černé tužky na oči a už jsem to byl zase já. Sedmnáctiletej floutek, kterej žije sám s mámou  v docela velkým bytě. Mám rád rock a hraní na bass kytaru. Jinak jsem docela vysokej, měřím 185 centimetrů, docela pohublej s vlasy černými jako uhel. Nevím, po kom je mám. Asi po svým otci, protože máma je blondýna s velkým B.

Tak to jsem já………………..a tohle je můj příběh……..

Když jsem se konečně odlepil od zrcadla a zkulturňování se, sedl jsem si na postel a jako vždy si vzal do rukou svoji černou kytaru. Díky bohu, že bydlíme ve dvanáctým patře, takže nad námi nikdo nebydlí. Tudíž si nikdo nemůže stěžovat na moje hudební úlety. I když stejně nevím, komu by moje hraní mohlo vadit. Nejsem zas tak špatnej a skládání písniček mě baví. Doufám, že to budoucnu někam s tím hraním dotáhnu.

Zrovna když jsem položil palec na strunu, se ozval dnes již asi po dvacáté, ohlušující tón mého mobilního telefonu.  Ani jsem nemusel číst display, abych poznal, kdo to může být. I když to jsem asi měl, jak jsem později zjistil.

Myslel jsem si, že je to zase ten otravnej Jeff. Když jsem se znovu sám pro sebe zeptal, proč se s tím otravou vůbec bavím, odložil jsem naštvaně hudební nástroj a vzal si do rukou mobila.

,,No co zase chceš?‘‘vyjekl jsem naštvaně. Měl jsem chuť jít Jeffovi nakopat zadek.

,,André? Tady máma,‘‘ozvalo se trochu vyděšeně z telefonu.

,,Mami? To jsi ty?‘‘rychle jsem se začal omlouvat a zároveň taky přemýšlet, proč mi asi volá.

,,Jasně, že jsem to já. Volám ti proto, že dneska asi přijdu dom trochu později…no víš, potkala jsem tady…..no…však ty víš…,‘‘dodala rozpačitě a mě jako na povel všechno docvaklo. Jasně že vím. Máma a ten její pan neznámí do kterého se na první pohled zabouchla. Dokonce si začínám myslet, že na ty nepovinné univerzitní hodiny o víkendech chodí jen kvůli němu. Kvůli svému učiteli. Je z něj prostě celá paf a já začínám mít podezření, že budu mít co nevidět nevlastního otčína. Prý je to její profesor, nebo co.

,,Jasně, jasně chápu. Tak ať tě aspoň doveze v pořádku domů,‘‘poučil jsem jí a ještě jednou ji ujistil, že mě doma může nechat samotného, aniž bych náš byt nepodpálil.

,,Dávej na sebe pozor,‘‘poučil jsem ji ještě jednou, než jsme se rozloučili. Možná jsem trochu moc ochránářskej, ale opatrnosti není nikdy dost. Zvlášť když máte tak mladou mámu jako já a na každým rohu na vás čeká nějakej pedofil, úchyl nebo zloděj.

Ještě chvíli jsem potom hrál ale moje myšlenky se stále točili okolo toho pana tajemného. Jak asi vypadá? Nejspíš to bude nějakej čtyřicátník s pleší na hlavě a s knírem dlouhým jako tejden před výplatou. Jak znám mámu a její potřeštěný vkus, bude asi tak určitě vypadat. Ale co. Když se jí líbí tak ať. Je to její věc a já jí v cestě za štěstím stát nebudu.

Tehdy jsem si myslel, že to tak opravdu bude, ale to jsem se opravdu šeredně zmýlil……….