Bloody Angel

Brouzdám se sněhem a modlím se jen abych ty tuny čehosi bílého co se mi dere pod zimní bundu , kalhoty a dokonce i boty, přežil.

Na chvíli se zastavím a rozhlédnu se.

Nic nevidím , jediné co se zde dá spatřit jsou mohutné závěje vánice a silné poryvy větru snažíc se mě zhodit na zem.

Jakoby mi všechno kolem našeptávalo vzdej to nemáš šanci.

Ale já vím, že mám , mám chuť si alespoň na chvíli sednout někde ke stromu , odpočinout si a znovu se vydat na cestu běloby sněhu a jeho vloček.

Jakoby se zakrslý skřeti potutelně hihňali a vrány jen čekali až si budou moci pochutnat na novém mase, čerstvém mase, které bych jim jen tak bez boje nedal.

Ale ať se snažím sebevíc, oční víčka se mi začínají klížit, nevím kde jsem, nevím jak jsem se sem dostal , ale vím, že pokud tady zemřu, tak je konec všeho.

Pod nohama mi křupe sních a vánice se tižší a zesiluje střídavě za sebou.

Mám pocit , že tohle nikdy neskončí, že to je nekonečné, že tu šlapu už celé míle, ale nenacházím jediné obydlí jediné světlo domku alespoň malou naději.

I kdybych kolem nějakého prošel pochybuji, že bych jej uviděl.

Chuchvalce a hroudy sněhu padající na mé zimou prokřehlé tělo jsou až příliš nemilosrdné než abych ten bodající mráz pod mími šaty přežil ve zdravý.

Ten pocit, že vám těškne tělo a vy strácíte vědomí…znáte ho?

Bolí to, bodá a řeže, ale já vím, že ve snaze přežít nesmím polevit, nesmím se poddat spánku a jen měkce upadnout do naneseného sněhu.

Stopy po mých nohou, se téměř ihned jak ji z metrové díry vytáhnu opět zasněží a já ani neznám cestu zpět.

Už bloudím snad hodiny, ale příjde mi to jako roky jako dlouhé míle, kterými se brodím celý život.

Tohle je hra o čas a toho již moc nemám.

Co to?!!

Pokusím se více rozevřít ztuhlá oční víčka pořádně se rozhlédnout, ale je to na nic, již nezvládnu jediný krok.

S dalším pohybem padnu tváří na náledí a jen nehybně ležím…pomalu se poddávám zimě a moci ledového období, které nastalo v den, kdy jsem se narodil a skončí v den , kdy zemřu.

Kamarádi mi říkali, že jsem paranoidní,ale já si to nemyslím, za tohle mohu já a já ten boj vzdávám…zemřu a tahle krutá období ustanou.

Ve městech to není tak hrozné, tak většinou jen padají a snáší se na zem malé zdánlivě neviné a křehké vločky ledu , ale tady , tady má zima a mráz svou skutečnu moc…tady v horách v tom zapadlém kousku země, kdežijí jen ti tvrdohlavý ti co se nechtějí vzdát své domoviny, ale taky na to později doplatí.

Pravidla jsou krutá…pravidla této hry, ale ještě krutější jsou pravidla přežití.

Dýchám už jen na sílu a tak mělce, že kdyby o mě teď někdo zakopnul spletl by si mě s mrtvolou a radši by se klidil z cesty ve strachu ze zlých duchů.

Víra se změnila…časy se změnily a já stratil nebo snad…nikdy neměl svého strážného anděla, jaképak to je…všudypřítomný pocit spokojenosti a bezbečí, cítit se lehký jako pták, který na svých silných a přitom tak křehkých křídlech létá, tam a zpět podle toho co je za roční období.

„Ale teď…“

Hlas se vytratil a následoval poslední výdech.

Krev z rozbité hlavy se vsakovala do zmrzlého deště a tvořila obrovské krvavé skvrny okolo celého chlapcova těla.

Udělal se pravidelný kružnicový kruh a chlapec ležel a jen a jen na něm v tom jediném místě sníh roztál a žádná vločka neprorazila krvavou mocí ohně.

Plameny ohně vzplály a začali zahřívat pookřalé tělo a krev proudící jen mělce v žilách.

U postavy nenasvědčovalo nic životu, kterým vládne a ani o tom netuší, nic krom její moci…nic krom toho o čem netuší.

„T-uh-le h-h- -h-ru j- - -j - -jsem, jsem proh-prohrál“

Ozvalo se tiše zvuky nepropustíc vánicí.

Postava se zkoutila v křeči a po té nebylo slyšet jediného zvuku myšlenky, úniku hlasů z modrých ledových rtů dechu, kterým by postava měla vládnout…krev se jako zázrakem vypařila a na postavu na zemi začal padat sníh než ho celého zasypal.

Druhého dne ráno, kdy sněhová bouře ustala a závěje sněhu se daly na ústup hřejivému slunci.

Pod třemy metry sněhu leželo spící tělo chlapce, který si těžce vydobil svůj život.

Na sněhu nad ním se zračil krvavý kříž a lidé projíždející ve svých autech do práce do školy na besítku či na plesy se na to jen nechápavě dívali a s útami do kořád zkoumali podivuhodné přirodní dílo, ale je to skutečně dílo přírody?

Během týdne krutých rozbrojení sněhu se u místa lidé začali scházet a křižovat se modlit se za bezpečí svých domovů , snad si mysleli, že je to zlý démon, kterých přišel spůsobil sněhovou kalamitu a na památku jim tu nechal krvavý kříž aby je navždy ujišťoval o tom, že tohle nikdy nepřestane.

Zemi navšívila už spousta nemocí a ještě více úmrtí díky lavin , díky ledovým mečům bičujících bezvládná lidská těla a obydlí…časy blaženosti skončili, nastoupil konec světa v podobě umrznutí, slunce vyhasíná a jeden z těch kdo to může změnit je zasypán metry a tuny sněhu, jeho tělo pomalu už chředne a jeho naděje se dočista vytrácí, jeho život již skutečně vyprchává a ti hloupí lidé to ani netuší.

To dne , bylo tomu sedm dní co se hlubokým sněhem broudil černovlasý muž s uhrančivýma černýma očima a pro ostatní věřící se až příliž příblížil k onomu démonskému znaku smrti.

Za sebou táhnul lopatu a mírně funěl, prohlížel si kříž a zamumlal.

„Přišel jsem příliš pozdě!“

Něco si začal mrmlat pod nos a bezmyšlenkovitě kopat.

„Pan starosta!!!Pan starosta je tady on nás zbaví našeho neštěstí!“

Zvolala nějaká žena a udiveně koukala na to co již zmíněný dělá.

Začal se ozívat nářek věřících a smích těch co stratili naději těch co se zbláznily, ale muž jim nevěnoval příliž pozornosti, bylo mu jedno co o něm říkají a že si myslí, že je blázen…on měl jediný úkol a to ochránit toho jenž leží tam dole a právě v této chvíli vydal poslední výdech.

Muž se na chvíli zarazil, ale když se vzpamatoval, tak se ještě usilovněji a zuřivěji snažil vykopat mrtvé tělo chlapce , o kterého se měl postarat.

Byl tak metr a půl pod sněhem , kdy k němu přiskočil menší kluk a začal mu pomáhat.

Překvapeně zvedl hlavu a nakonec se jen usmál.

Ignorovali nářek a pláč matky onoho kluka co se vrhnul podel nich do záhuby.

„Bůh spas vaše duše hříšníci!!!“

Zařval někdo, ale ti dva jen zuřivě kopaly sníh.

Po asi pěti minutách, se pod sněhem něco začalo rýsovat.

Muž si rychle přikleknul a odhrabal nejdřív sníh z jeho tváře.

„Panebože“

vyhrkl ten kluk co mu pomáhal a začal se hrabat ven, kde mu ostatní pomohly dostat se nahoru a vyjeveně koukali na tělo spočívající ve starostově náručí.

„Hlupáci!“

Nařknul je hrubě černovlasý a i s tělem vyšplhal zpět nahoru a opět si obul své sněžnice.

Pomalu se vydal zaskočeným davem, který se po chvíli ticha připojil a na jeho cestě k jednomu z domů pronášeli tiché modlidby.

„Stejně mu to nepomůže“
„Ten kluk je ďábel“
„Starosta se zbláznil, bůh ho za to potrestá!“

Začali se ozívat výkřiky, ale to už bouchly dveře.

*

Pomalu jsem položil ztuhlé tělo na postel a pohladil hebkou tvář chlapce vypadajícího jako anděl sám.

Měl dlouhé stříbrné vlasy s pramínky zlaté a rudé barvy jemně řezané rysy plné měkké poddájné rty, malý nosík přímo uprostřed tváře a nakonec dvě ledem pokryté azurově modré oči.

„Za tohle mohu já“

Zašeptal jsem znaveně a položil se vedle postavy na posteli.

Jemně jsem ho hladil po chládných lících a i přes jasnou smrt v jeho mrtvých očích se ho snažil alespoň trochu zahřát vlastním tělem.

Ty takhle zemřít nesmíš Kiro ty ne, to já za to můžu.

Obvinil se v duchu a naklonil se nad ledovou tvář, jeho slzy začali padat na mírně vystouplé lícní kosti a led na chlapcových tvářích začal tát.

Voda stékala po jeho tvářích, do kterých se pomalu začal vracet život.

Muže pozorujícího jeho andělskou tvář to nijak nepřekvapilo jen nad ním nehnutě klečel a nechal své slzy dopadat na chlapcův obličej.

Nakonec se jen nahnul a vtisknul na popraskané rty motýlí polibek, tak, aby to chlapce nemohlo ani trochu zabolet, kdyby se probudil.

Modré oči se v té chvíli vyjasnili naplněním a pokojem se ozval táhlý překvapený a roztřesený nádech , následovaným histerickým dýcháním a prudkým vydechováním a nadechováním jak se tělo dožadovalo, tak nezbytného přísunu kyslíku.

„Śššš“

Zašeptal jsem tišíc Kirovi tiché prosby.

Rychle překvapeně se na mě podíval, ale jinak se ani nehnul, rty se bezhlasně otevírali a zavírali, ale jinak nic krom jeho mělkého dýchání a mrkání těch nádherných očí neprokazovalo, že je živ.

Opatrně jsem si Kiru přitáhl do náruče a jeho vyděšené vyhekutí ignoroval.

Začal jsem ho svlékat z jeho šatů a doslova jsem cítil jak mě vraždí očima, ale v těch ledových šatech nemohl zůstat.

Když jsem se dostal na spodní kalhoty tričko, tak jsem zjistil , že oblečení je přimrznuto ke kůži.

Mírně jsem syknul a ani si to neuvědomil, jedne překvapený a vyděšený pohled jakoby dítěte mě ,ale přesvědčil, že jsem to skutečně udělal.

Jen jsem se na něj konejšivě usmál a s líbnutím na jeho čelo odkráčel do koupelny, kde jsem napustil horkou vodu do jedné velké mísi a vzal si s sehou houbičku.

Když jsem se vrátil do pokoje Kirovi oči byly zavřené a vypadalo to, že usnul.

Asi to tak bude lepší…tohle bude bolet.

Posadil jsem se na kraj postele a vytáhl s nočního stolku pruhý látky, kterými jsem mu svazal končetiny k pelesti postele.

Namočil jsem houbu do vody a jedovatě zasičel, jak se vařící voda dotkla mé kůže na ruce.

Pomalu jsem začal houbičkou otírat části jeho těla, a právě ve chvíli kdy látka povolila ji okamžitě sundal.

Když se mrazem popraskané a ten horkou vodou popálené kůže dotknul tak prudký pohyb tak se Kira s němím výkřikem propnul v luk a snažil se dostat pryč ode mě.

Tak jsem pokračoval i s kalhotamy a nechal jej jen ve spodním prádle.

Po tváři mi opět sjela slza.

To bude bolet.

Nakonec jsem ho odvázal a plačícího ho položil do předem připravené vany, nevydal jedinou hlásku, ale na tváři a v očích se nezračilo nic než jen bolest na chvíli byl mimo, tak jsem ho zbavil i toho zbytku v podobě spodního prádla.

Pomalu jsem vytáhl bezvládné tělo ven z vany a snažil se ho nést tak abych se moc neotíral o jeho poraněnou kůži zabalil jsem jej do sametové chladivé a jemné deky pomalu ho položil na postel, kde jsem ho přikryl peřinou a lehnul si k němu.
Druhý den

„Promiň“

Zašeptal jsem, potichu vzlykal.

„Kdo seš“

Ozvalo se tiše a já překvapeně otevřel oči.

„Kdo-kdo seš“

Hlas se mu vytrácel a bylo vidět, že je stále zmrzlý.

Jeho otázku jsem ignoroval a šáhnul mu na čelo…pod mím dotykem mírně ucuknul, ale jinak se nepohnul.

„Na to je čas, vše se dozvíš“

Posadil jsem se a jeho stále dekou obalené tělo vzal do náruče…přerývavě dýchal a marně se snažil pohnout, vysvobodit se z mého pevného objetí.

Postavil jsem se pomalu s neobviklou opatrností ho nesl do koupelny, kde jsem jej položil na zem a opatrně mu z těla odstranil deku.

Kůže byla poraněná a místy měla ošklivé omrzliny, někde krvavé ranky a někde bylá napoměrně zarudlá způsobeno popálením vařící vody, kterou jsem ho včera večer musel omýt aby se jeho kůže pustila přimrzlá látka oděvu.

Šáhl jsem pro předem připravenou mast a opatrně mu poraněná místa namazal.

Začal jsem napouštět vanu teplou vodou a mezitím jeho tělo halil jemnými doteky rtů ve snaze uklidnit jeho zběsile bubnující srdce v hrudi.

Vypnul jsem vodu a položil ho opět do vany.

Přakvapeně na mě zíral, ale mě to nevadilo…normálně jsem se postavil a začal se zbavovat svého oblečení…po té jsem si k němu vlezl do vany a opřel si jeho už mírně se pohybující tělo o hruď.

„Jmenuji se Akron a jsem tu od toho abych tě chránil“

Napočal jsem rozhovor ve snaze uklidnit jeho narůstající obavy.

„K-kdo?“

Zakoktal se a já se pousmál.

„Mám tě chránit…vládnu ledem“

„C-cože?!!“

Jen jsem si povzdechnul a uvědomil si, že on skutečně netuší o co jde a ani co se děje.

„V den kdy ses narodil začali tyto mrazi, ale nejsi jejich jedinou příčinou, v ten samí den se totiž narodili čtyři další ve stejnou minutu, ve stejnou hodinu, ve stejnou na setinu vteřiny přesnou chvíli, byly jste obdařeni mocí a téměř hned po narození určeni k záchraně lidstva..“

Chvíli jsem ho nechal pobrat nově nabyté informace, ale věděl jsem , že není mnoho času, stane se to již zítra a čas je právě to co nemáme.

„Je vás pět všichni vládnete buď ohněm nebo vodou vládnete dvěma světovými živli ty máš jako jediný ze všech oheň…jste andělé…jste andělé padlí z nebe Ki-ro..“

Překvapeně a zároveň vyděšeně zalapal po dechu a já pokračoval.

„Přesněji řečeno krvavý andělé , andělé, kterým před tisíciletími byly odebrata křídla a vzaty jejich životy duše uzamčeny na několik západů do pandořiny skřínky a tenkrát si mysleli, že zůstanou navždy uzavřeny tam kde byly uvezněny…“

Naklonil jsem se k němu a dýchnul mu na ucho …při tom vzal do ruky tekuté mýdlo a trochu si nechal vytéci na ruku, kterou jsem ho téměř hned na to začal omývat, a lehce klouzat po jeho těle opět jsem mu fouknul do ucha a chraplavě zašeptal…

„Měl si pravdu pokud sis myslel, že ty si záhuba, která postihla tento svět to kvůli tobě a čtyřem dalším slunce hasne a už nedává tolik života jako dřív. Jste jezdci apokalipsy a vašim úkolem…BYLO!!!…zničit život…zničit svět.Ale…vaše duše byly vypuštěny a ony si automaticky našli nová těla, nevědomky jste sepsali smlouvu vlastní krví, že pokud tuto záhubu zakořeněnou…díky vám před tísíci lety nezastavíte tak stratíte všechnu svou moc a po nekonečnou dobu věčnosti se budete smažit v plamenech pekelných.
Díky tomuto vám byly přiděleni strážci, kteří se o vás mají starat, protože vaše lidská těla by nemusela tu námahu zvládnout stejně tak dobře jako těla , které jste měli pojištěna nesmrtelností“

„Jsi blázen, okamžitě mě pusť ty uchýle!!!“

Začal vřískat a zuřivě sebou mrskat.

„To nejde, boj započně zítra a ty budeš bojovat, ať chceš nebo ne a k tomu musíš vědět jak svou moc ovládat“

Odvětil jsem dlouze a potom jsme je mlčky seděli a vyhřívali se v teplé vodě, tak jakoby to mělo býti naposledy.

„A-a proč jsme takový, vždyť si říkal, že jsme byly andělé“

Zašeptal asi po hodině a slzy se mu začali kutálet po tvářích, mlčky jsem mu je začal slíbávat a jemně jej hladit konečky prstů.

„Když vám byl vzato právo být na blízku svým milovaným a byla vám odtrhnuta křídla, tak jste se rozhněvali a naštvali, slíbyli jste zkázu celému světu a bohu za to co vám udělali, za to, že vám vzali právo milovat a zbytek si už asi dokážeš představit.“

„A proč mi nedovolili milovat!“

Vykřiknul nahněvaně až jsem nadskočil.

„Protože to byl muž a co víc…byli to zločinci ta největší špína světa, ta do které jste se zamilovali, kterou jste měli zničit a poslat do pekla tak do těch jste se zamilovali…“

Odvětil jsem a on překvapeně zvedl obočí.

„…Protože jsem to byl já“

Údivem otevřel ústa a já se jen pousmál a lehce jej na ně líbnul hned na to jsem se vrhnul na jeho krk a začal ho zuřivě hladit po celém těle.

Chvíli se vzpouzel, ale potom se uvolnil a nechal své tělo na pospas osudu.

*

Leželi jsme v posteli tváří v tvář sobě a užívali si, ten pocit naplněnía bezpečí, který nám byl dán.

„Jedno si zapamatuj, svou moc smíš použít jen za přítomnosti své vlastní krve, v krvi ti koluje oheň a ten jediný dokáže opět rozžhavit slunce , zatímco ty budeš dodávat sluci žár, tak ti ostatní budou svou silou vody uhašovat věčný jas aby nepřekročil hranice“

Chvíli mlčel a prohlížel si mě přivřenými víčky.

„A co za to hmm?“

„Co?Klid našim duším…a…“

„A??“

„A očištění těch našich mě dalším třem díky, kterým jste skončili takto.“

„Třem??Ŕíkal si, že mi jsme , že nás je pět a všichni jsme se zamilovali do zločinců, tak jaktože vy jste spolu s tebou jen čtyři??“

„Protože dva z vás pěti se zamilovali do jednoho a toho samého dalo by se říct , že maj trojku“

Po tom co jsem to dořekl roztomile zrudnul a já chtíc, nechtíc se musel rozesmát.

„Nesměj se mi“

Šťouchnul mě do ramene a uraženě našpulil ústa, což mě ještě více dopálilo.

Uraženě se nafouknul a otočil se ke mně zády…je stejný jako byl když jsme ho poznal stejně roztomilý a i přes své minulé skutky stejně neviný, stejně krásný a jeho zářivá aura stále oslepuje oči těch, jako jsem já..zločinců, vrahů, zlodějů to všechno jsem…tenkrát jsem nemohl uvěřit tomu, žeby se do mě mohl zamilovat někdo tak čistý a ukázat mi správnou cestu, ale zrovna, když jsme byly šťastní, nastoupil čas pro trest…naše zakázaná láska se provali až nad obzor a byly jsme od sebe odtrhnuti“

Pro sebe jsem se pousmál, ale vypadalo to spíše jako škleb.

„Mi byly zabiti a posláni do náruče ďáblovi, ale oni dostali mnohem krutější trest, byly odsouzeni k živoření na zemi se svou věčnou nesmrtelností, ale bolestí v srdci i na duši poznamenáni na těle v podobě dvou ošlivých jizev po vytrhnutých křídlech…a navždy mučeni ve všem co kdy udělali.“

Kéž by se to nikdy nestalo, já bych byl mrtev a ty by si dál konal dobro a nikdy by si myšlenkou ani nezavadil o tak špinavou bytost jakou jsem já za jakou jsi obětoval svou bytost za , kerou si duši upsal ďáblu a s bohem sepsal krvavou smlouvu.

Z myšlenek mě vytrhl až teprv jeho tichý roztřesený hlas.

„A-a-a jak se to vlastně používá…“

Zvedl jsem obočí v němé otázce co tím myslí.

„…j-j-jako-ta-ta moje moc“

Chvíli jsem skládal jednotlivé slabiky dohromady než mi došlo na co, že se to vlastně ptá.

„Takhle“

Otočil jsem jej ke mně tváří a něžně mu zvedl jednu ruku.

Nehet jsem mu jemně zaryl do kůže a nechal mu po prstě stékat jemný pramínek krve, po chvíli jsme ucítili štiplavý zápach kouře a místo krve mu teď i nepatrné ranky tekl obrovský proud všemocného ohně.

Překvapeně na to zarkala a natáhl k tomu druhý prst, kterým se ohně nepatrně odtknul a …

„jaktože mě nepálí?“

Usmál jsem se a odpověděl.

„Přece nepopálíš sám sebe ty si oheň…je to jako kdybych se já dotknul jednou svou rukou té druhé, taky si neublížím pořád a stále je to má ruka a pokud nebudu chtít tak mi neublíží“

„Aha“

Zazněla suchá odpověď a oheň ustal, proud se zastavil a malá ranka se uzavřela.


„A jak mám jako ten svět zachránit?“

Zeptal se otráveně a opět ode mě odvrátil svůj pohled.

„To budeš vědět ty, až nastane ten správný čas“

Podíval se na mě takovým zkoumavým pohledem, ale nic nenamítal.

Asi po nějaké hodné chvíli se ozvalo jen jeho tihé oddechování, spůsobené příchovzším spánkem a jeho předešlou ospalostí.

Jemě jsem si jej přitáhl do náruče a lehoučce s ním pohupoval, měl jsem tak příšerný strach, né o to, že by moje duše mohla skončit v pekle a zůstat tam navěky věků, ale o tu jeho, duše ta jeho tam napatřila i přes utrpení, které lidem spůsobil před několika stovkami let si to nezasloužil, měl přeci zlomené srdce a oni ho neprávem odsoudili, neprávem pohřbyli ve světě, který neznal ve světě, který byl pro někoho jako je on peklem a ne rájem, pro zločince jako jsem byl já.

On jen potřeboval poznat a mít lásku, ale oni to nedovolili bylo to tak kruté je to tak kruté proč zrovna tohle?

Jemě jsem jej hladil po rameně a užíval si ten pocit mít ho v náruči ani jsem si to neuvědomoval, ale satén , ve kterém byl zabalen se začal sáknout slzami pocházejícími z mích zarudlích a od pláče bolavých očí.

Pohled se mi rozmazával a já tiše vzlikal a plakal, jak nějaká ubohá puberťačka, která si uvědomila, že její idol ji nechce a nikdo si ji neoblíbý, jako puberťačka, která zjistila, že všechno není jenom po jejím, že své sny a touhy se jí nesplní jen tak z ničeho bolelo to, bolel mě pohled na Kirovo zarudlé tělo díky mé chybě, kterou už nemohu napravit…snad jen, kdyby šel vrátit čas, ale to už od pradávna není možno.

Zažil jsem tolik dob, tolik časů a jiných zvyků…jen kdybys věděl.

Pravdou je, že konec světa nadešel již třikrát díky tomu, že tomu nás deset nemohlo zabrínit, díky tomu, že jsme nesplnili svůj úkol pokaždé naše duše poznali bolest, kterou nicota přináší.

Na žádost, nás pěti strážců jezdců apokalipsy, jim byly pokaždé vymazány vspomínky a dána poslední šance, ale tetokrát je to jiné, tentokrát už nesmějí selhat tentokrát to musejí udělat správně, už nebude návratu, už ne, pokud svět zanikne teď, tak už se nikdy nezrodí život, ale duše, které budou plynout z mrtvích těl lidí buď do podsvětí nebo do ráje nás navěky budou obviňovat ztoho co jsme pokazili, tentokrát už nechci vidět Kiru a své přátele prolévat slzy zoufalství a bolesti , už Kiru nechci nikdy v životě prolévat slzy, už nikdy.

Vspomínám si jak jsem mu říkával, Kiro prosím neplač všechno bude v pořádku, ale tentokrát…ted bych k tomu už asi nenašel ani odvahu cpát mu do hlavy ty žvásty, kterým jeho čistá a podmanivá duše vždy věřila.

Musí se to povést.

Byla moje poslední myšlenka než jsem se propadl do léčivého spánku.

…

Pomalu jsem otevřel oči a na tváři vykouzlil nevědomky usměv, když jsem uviděl Kirův zápas z onou látkou halící jeho bolavé tělo a chladící jeho zarudlou a krvavými šrámi posetou kůži.

Nakonec to skončilo tak, že látka se zůstala rozvalovat na posteli a Kira se klející jak pohan zvedal ze studené země, jeho pohled zabloudil ke mně a chvíli na mě jenom koukal stále spánkem zastřenýma oči, ale když si uvědomil co dnes musí vykonat, jeho oči se naplnili strachem, který se zoufale snažil skrýt za úsměvem, kterým mě obdařil.

Z toho úsměvu se mi zastavil dech a srdce vynechalo dva údery, cítil jsem jak mé vždy chladné myšlení odplouvá spolu s myšlenkami na utrpení, které bychom ještě dnes mohli započít.

Vstal jsem. Podal jsem Kirovi jeho oblíbený obleček, chvíli na to jen kulil oči než se mě optal.

„To si jako mám oblíct?“

Chvíli jsem si ho prohlížel, asi si ještě neuvědomil , že je nahý jinak by následovala, ta všudypřítomná stydlivost a roztomilé červenání.

„Jo, je to tvoje oblíbené, uvidíš jak ti to bude slušet“

Hodil pohledem po tom koženém mundůru a potom na mě zase zpět a opět na mě, nakonec se s povzdechem odvrátil a odešel do koupelny.

Když jsem byl hotov, tak jsem jen trpělivě vyčkával až výjde i moje můza představivosti , krásy a dokonalosti až nadpozemské čistosti a neuvěřitelné zářivé aury přelévající se ze všech okrajů toho bohem stvořeného těla.

Nakonec se váhavě otevřeli dveře a já div, že neslintal.

Ta bílá kožená souprava mě vždy dostane do kolen.

Obsahuje bílé kožené upnuté kalhoty zvýrazňující jeho přednosti a ozdobené různými obrazci peří a sněhových vloček hned nad tím se nácházela upnutá kožená vestička taktéž zdobená a nahoře odkrývající to křehké a přitom svalnaté tělo teda přesněji hruď.

Kolem pasu měl popruh držící jeho taktéž bílé a kůží pokryté meče a bič, ted už chybělo jen jediné.

Bezhlesně jsem se k němu přiblížil a posadil ho na postel kde jsem mu obul po kolena dlouhé kozačky na mírném podpatku a upravil mu vlasy do zapleteného copu s korálky.

„Sou dokonalý jako vždy“

Jen mlčel a mírně se červenal.

Hodnou chvíli jsme na sebe jen hleděli, než jsem prolomil to napjaté ticho.

„je čas vyjít, sejít se máme u hory osudu“

Jen přikývl a zvednul se.

Cesta proběhla v tichosti, a i když jsme cestovali několik hodin připadalo mi to jako pár minut co jsme teprve vyšli a tupě hleděli po zasněžené krajině.

Postavili jsme se na úpatí hory a vyčkávali.

Po několika minutách se přidali i zbývající dvojice všichni jsme jen stáli a nás pět ochránců pozorovalo ty hodnotící pohledy jezdců.

Na rozdíl od Kiri ti ostatní měli to samé oblečení, ale v rudé barvě.

„Jsem Kira“

Přadstavil se Kira váhavím hlasem a stále si je prohlížel.

„Já Erik“

Představil se druhý světlovlasý kluk.

„Agnácie“

Promluvil stručně černovlasý se setřiženými vlasy nakrátko.

„Mark“

Představil se hnědovlásek, a jako poslední se představil blonďák se zelenáma očima jako tráva.

„a já jsem Michael“

Všichni se jen opět prohlíželi, ale nakonec se otočili na nás.

„Tak c….“

Zbytek zanikl ve hluku výbuchů a padajících lavin.

Viděšeně se na sebe koukali a jakoby si vzájemě četli myšlenky, zatímco mi ostatní jen dávali pozor na to aby je nezasáhl nějaký kámen nebo spadají hrouda sněhu.

„Musíme jít nahoru!“

Ozval se něčí, hlas a mi všichni začali šplhat, byla to snad věčnost než jsme se tam dostali po hodné řadě katastrov a pod nohama chvějící se země.

„Běž doprostřed!“

Nařídil Agnácie Kirovi a on se tam postavil vědíc co už bude pravděpodobně následovat.

Hora Osudu se náchází v přesné přímce pod sluncem, které začalo pohasínat.

Zabývající ochránci i jezdci začali kolem Kiry malovat znaky a obrazce, a když bylo hotovo, ozvala se rána a velký třesk.

„nastal konec světa“

Ozvalo se tiše za mnou, ale než jsem se stihl otočil a oznámit někomu pěkně pernou poznámkou, že je to debil.

Jezdci do nás strčili a mi se začali nadpozemskou rychlostí kutálet dolů.

Byl slyšet hluk ještě jsem matně zahédl obroskou sílu plamene a potom nic jen ticho prázdno, tma…bolest z bolavého těla a polámaných kostí ustala a přišel si pro nás tak dlouho očekávaný mír a klid.

Po několika letech

„…a tak vyhlašuji maturanty letošního roku jimiž jsou…“

Chvilka napětí.

„Agnácie Melorr ! Mark Creamerr ! Michael Belkoms ! Erik Jeiling !…“

A tak postupovalo jméno za jménem při každém vyslovení jmená lidé, rodiče a různí rodiní přítelé buráceli a hlasitě tleskali , pískali. Matky a otcové hrdí na své děti prolévali slzy radosti.

Zatímco v zadu jen tiše stálo pět osob s jemnými úsměvy na rtech.

„Proč Kira odešel?“

Zaptal se mě můj dobrý přítel a jeden z bývalích ochránců Adam a zkoumavě si mě prohlížel.

Chvíli jsem na něj jen smutně hleděl.

„Řekněme, že si vybral druhou možnost“

Ti čtyři na mě nechápavě koukali.

„Druhou možnost?“

Optal se opět Adam a já na to kývnul.

„Ano“

jednou se opět sejdeme až den přejde v noc, až rok přejde ve staletí a ty v tisíciletí…zatímco čas plyne…

„Zatímco čas plyne…budeme vás očekávat“

Zbytek věty jen zazněl v poryvu větru a mé dočasné tělo se vypařilo z povrchu zemského.

…

„Kde si tak dlouho byl!“

Ozvalo se hned jakmile jsem spatřil světlo.

Chvíli jsem se rozkoukával…nevěřil bych, že někdo jako já jednou skutečně skončí v nebi.

„Kiro ty si můj anděl a já tě miluji“

„I já tebe“

Zazněla odpověď potom jsme jen naslouchla klidu, který nám po těch několika miléniích bylo dopřáno a už nikdy nebude vzato.

The end