Jdi na obsah Jdi na menu
 


My best friend is an angel

25. 9. 2009

My best friend is an angel

Bylo mu pouhých sedmnáct let, když se naplnil jeho osud, kdy se zavřely jeho nádherné smaragdově zelené oči. To co tomu předcházelo a co se stalo potom, vám teď budu vyprávět.

Jeho jméno bylo Damien. Vysoký pohledný kluk s krátkými blond vlasy, smaragdovýma očima, milým úsměvem a sněhově bílou pokožkou na mírně vypracované postavě. Měl spousty přátel, spousty zájemkyň o jeho osobu a také svého nejlepšího přítele a tajnou lásku Sebastiena. Vyšší než on, s vlasy dlouhými po ramena havraní barvy a s laskavýma medovýma očima, které miloval snad ze všeho nejvíc.

Znali se jen dva roky, ale Damienovi vždy přišlo, že ho zná celý život. Jakoby ho celý život doprovázel. Sebastien mu byl oporou vždy, když ho potřeboval, staral se o něj a chránil ho. Obdivoval jeho odvahu, úsměv a vlastně i vše, co dělal. Pomáhal nejen jemu ale i jiným lidem. Byl dobrota sama. Podle Damiena, laskavějšího člověka, než byl Sebastien nebylo.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Sebastien svého kamaráda a šťouchl do něj, když nereagoval na to, co mu doteď říkal a jen se dál zasněně díval z okna. Damien mu přišel poslední dobou jiný a někdy se choval opravdu zvláštně.
„Ale to nic, jen nad hloupostmi,“ mírně se pousmál.
„Co je s tebou Dami? Poslední dobou se chováš zvláštně. Stále nad něčím přemýšlíš a tvá tvář není tak šťastná, jako bývala,“ povzdychl si. „Celkem mě to trápí, vidět tě takhle,“ mírně se zamračil.
„Jsem v pořádku, nic mi není,“ snažil se ho uklidnit. Nechtěl ho trápit, ale přeci mu nemohl říct, že je gay, a že se zamiloval zrovna do něj. Nechtěl narušit jejich pouto, jen kvůli své beznadějné lásce.

Večer, když usínal, měl opět jeho tvář ve své mysli. Měl opět pocit, jakoby tu byl teď s ním a strážil klid jeho spánku. Ani nevěděl, jak moc velkou pravdu má.

Když si byl jistý, že již Damien doopravdy usnul, vystoupil z temného rohu pokoje a zadíval se do spící, plně uvolněné tváře svého přítele. Každý večer, tak jako přes den, na něj dával pozor. Přiklekl si k němu a opatrně mu odhrnul vlasy spadající mu do čela. Byl tak krásný. Jak rád by se ho takto dotkl i přes den, jak rád by byl, kdyby ho směl milovat. Ale on nesměl. Bylo to proti pravidlům, a i přesto se do něj zamiloval. Měl ho chránit a ne ho milovat.
„Sebastiene,“ zašeptal ze spaní tiše Damien.
Sebastienova ruka klesla a dál bezvýrazně pozoroval spícího Damiena. Šeptal jeho jméno, zdálo se mu tedy o něm? Ale proč? Mohl by se do něj Damien také zamilovat? Stejně tak jako on do něho? A i kdyby, co by udělal? Byl snad on důvodem jeho nynější nepozornosti a zamyšlení?

Jako každou noc i dnes při něm zůstal až do rána. Nikdy se nemohl nabažit toho pohledu a jeho přítomnosti. A když začaly do pokoje pronikat první sluneční paprsky, roztáhl svá bílá křídla a už ho nebylo. Zmizel a jediné, co po něm zbylo, bylo sněhově bílé pírko, které bylo důkazem, že tu ještě před chvílí byl.

Damien se zavrtěl, zívl a protáhl se. Jeho zelené oči se rozevřely dokořán a zamrkaly, aby si zvykly na náhlé světlo, jež pronikalo do místnosti. Posadil se a rozhlédl se po svém pokoji. Něco se mu tu zdálo jinak, avšak kromě oblečení přehozeného přes židli, mírného nepořádku na pracovním stole s počítačem a všude kolem, nenašel nic, co by bylo jinak, než jak to včera zanechal. Vstal tedy a přešel k oknu, aby se z něho zadíval jako každý den. Něco ho zašimralo na chodidle, a tak se sehnul a podíval se na tu věc.
„Pírko?“ řekl překvapeně a zdvihl ho. Prohlížel si ho a zamyslel se. Skoro každé ráno nějaké takové našel, ale nikdy neviděl žádného ptáka, podle té barvy a jemnosti zřejmě holubici, která by poletovala kolem. Po chvíli nad tím jen mávl rukou a vydal se do koupelny, kde se zkulturnil, opláchl si obličej a převlékl. Po snídani si ještě nachystal věci do školy a vyrazil do ní.

„Ahoj Damiene,“ přistoupila k jejich lavici dlouhovlasá moc pěkná blondýnka s modrýma očima.
„Ahoj Lucy,“ zdvořile jí pozdravil. „Co potřebuješ?“ zeptal se a zářivě se na ní usmál. Lucy mírně zčervenala a úsměv mu opětovala.
„Víš, chtěla bych se tě zeptat, jestli bys mi nepomohl po škole s matikou. Celkem v ní plavu a tvé známky jsou výborné,“ zeptala se nesměle.
„Ale jistě,“ znovu jí věnoval milý úsměv. Všiml si, jak se přitom Sebastien zamračil. „Že by mu to vadilo?“ podivil se v duchu Damien.
„Dobře, tak po škole,“ zajásala dívka a rozeběhla se ke své lavici, kde se nacházely její kamarádky a ihned jim to s radostí a s malou dávkou škodolibosti oznamovala.

„Děje se něco?“ otočil se Damien na Sebastiena, který se stále mírně mračil.
„Ale nic,“ povzdychl si jen a sehnul se k tašce, ze které si začal vyndávat své učení.
„Jestli ti to vadí, tak to klidně zruším.“
„A proč by mi to mělo vadit?“ povytáhl tázavě obočí, když už měl všechno na stole. Ve skutečnosti mu to však doopravdy vadilo a to hodně. Ne proto, že by o Damiena měla Lucy zájem, to ostatně skoro všechny holky, ale proto, že on sám mu ho nikdy nemůže dát najevo, vlastně už tak dost porušoval pravidla tím, že se do něj zamiloval.
„No netvářil ses moc nadšeně,“ pokrčil jen rameny. „Hele jestli máš o ní zájem, tak dám ruce pryč.“
„Jak tě to zas proboha napadlo?“ uchychtl se Sebastien a ani nevěděl, jakou radost teď Damienovi udělal.
„No vypadal jsi, jakoby ti vadilo, že s ní jdu ven, tak mě napadlo jen tohle.“
„Ale mě to doopravdy nevadí, jen jdi a dobře se bav,“ pokusil se o úsměv a zasloužil si tak nedůvěřivý Damienův pohled.
„Fajn,“ řekl jen nakonec. Dál se už v řeči nedostali, protože zazvonilo na hodinu a do třídy vešel jejich menší podsaditý profesor s brejličkami na nose a lesklou pleškou způsobenou prořídlými vlasy.

Po škole se Damien opravdu sešel s Lucy a zamířili do místní kavárny, kde si objednali kafe a rozevřeli své sešity. Damien zatím vykládal látku, zatímco Lucy se na něj upřeně dívala a doslova ho svlékala očima.
„Copak nevidíš, jak se na tebe dívá?“ dotkl se Damienova ramena, samozřejmě, že ho blonďák nemohl slyšet. „Ta nepřišla proto, abys jí doučoval, chce tě sbalit,“ šeptal mu hravě do ucha.

Damien měl pocit, že za jeho zády někdo stojí, ale když se ohlédl, nikoho neviděl. Měl pocit, že je někde blízko Sebastien, ale ten tu také nebyl.
„Asi jsem se zbláznil,“ povzdychl si a zadíval se na Lucy, která vypadala mimo.
„Posloucháš mě vůbec?“ zeptal se jí a ona jen omámeně kývla. Damien se zamračil, to si mohl myslet.
„Promiň Lucy, ale už budu muset jít,“ zvedl se a vzal si svou černou bundu z opěradla židle.
„Už?“ jakoby se probrala ze svého transu a překvapeně se na něj dívala.
„Ano.“
„Ale počkej, ještě jsme si nedali ani tu kávu.“
„Ale k čemu je ti doučování, když mě neposloucháš?“
„Já, no víš, já tě nepozvala jen proto,“ přiznala nakonec a s jakýmsi očekáváním se na něj zadívala.
„Promiň Lucy, jsi vážně krásná a milá holka, ale mé srdce už patří někomu jinému,“ položil jí ruku na rameno, poté se otočil a vyšel ven z kavárny s rukama v kapsách.

„Kohopak to miluješ Damiene?“ letěl po jeho boku a díval se do jeho zamyšlené tváře. Jak moc by si přál číst jeho myšlenky. Skutečně si přál, aby miloval jeho, aby jméno, které volal ze spánku, bylo dostatečným důkazem.

„Kampak si myslíš, že jdeš kloučku?“ ozval se před ním nepříjemný, hrubý, mužský hlas, který ho vrátil z myšlenek zpět do reality.
Damien vzhlédl a spatřil bandu starších svalnatých mužů, z kterých šel docela strach.
„Domů,“ pokrčil jen rameny.
„Ale sem je vstup zakázán, tohle je naše území,“ zavrčel ten chlápek a mocně si potáhl z cigarety. Damien si až teď všiml, že odbočil o uličku později a dostal se do té, které se všichni vyhýbali. Teď už věděl proč.
„Omlouvám se, ihned mizím pryč,“ řekl klidně a chystal se k odchodu, avšak to se bandě nelíbilo. Chtěli nějakou zábavu a ten kluk jim vstoupil na teritorium.
„Tak to prr hošku,“ ušklíbl se, odhodil svou cigaretu na zem, zašlápl jí a prudkým tahem, strhl Damiena zpět, až z toho spadl na zem.
Blonďák se na ně zadíval a musel si přiznat, že začíná mít i celkem strach. Přejížděl pohledem z jednoho na druhého. Divoký vzhled, neumyté tváře, shnilé zuby, mastné vlasy a zápach alkoholu byl pro tyto muže typický. Jejich šéf, muž s cigaretou, byl z nich nejvyšší a nejsvalnatější. Měl rozcuchané, delší hnědé vlasy, nezdravou pleť a v nepěkném úšklebku se vyjímal zlatý zub.
„Teď zaplatíš za svou drzost,“ ušklíbl se vůdce bandy a prokřupl si prsty na rukou.

„Pusťte ho,“ ozval se za nimi pro Damiena tak známý hlas a polekaně se otočil k místu, odkud vycházel. Nemýlil se. Spatřil Sebastiena s kamennou tváří a vražedným pohledem, který u něj nikdy neviděl. Přál si, aby utekl, nechtěl, aby mu ty parchanti ublížili.
„Ale, ale, máme tu dalšího chlapečka, který by chtěl dostat nakládačku. Copak kluku, omrzel tě zdravý život?“ uchechtl se a jeho banda se také začala smát.
„Další egoistický debil. Copak ti maminka neřekla, že vytahovat se na slabší a s převahou není fér?“ povzdychl si Sebastien.
„Debil?“ zacukalo vůdci nebezpečně obočí a stiskl ruce v pěst. „Já ti ještě ukážu chlapečku,“ zavrčel a s rozpřáhnutou pěstí se na něj vrhl. Sebastien se mu jen klidně vyhnul a podkopl mu nohy tak, že se onen muž natáhl jak dlouhý tak široký na zem. Černovlásek si na něj lehce stoupl a zadíval se na ty ostatní.
„Koukejte ho pustit,“ hrozivě se na ně zamračil. Muži se na sebe tázavě podívali, pak jen pokrčili rameny a rozestoupili se.
Damien vstal, oprášil se a rozešel se k Sebastienovi, ten slezl z toho takzvaného „vůdce“, popadl Damiena za ruku a rychle s ním zmizel pryč.

„Já-já, já, fakt díky,“ vykoktal ze sebe Damien a zadíval se s vděkem na Sebastiena.
„Není zač,“ odvětil jen a šel mlčky dál.
Damien nevěděl co říct. Nezajímal se o to, kde se tam Sebastien tak najednou vzal, byl prostě jen rád, že z toho byl venku, a že se Sebastienovi nic nestalo.

„Nechceš jít na chvilku dál?“ zeptal se ho, když stáli u vchodu do domu, kde bydlel.
Sebastien jen pokrčil rameny a vešel za Damienem dovnitř.

„Proč jsi do tý uličky šel, když víš, jak je to tam nebezpečný?“ otočil se na něj, když spolu seděli na pohovce. Damien měl pokrčené nohy na gauči a Sebastien seděl v mírném předklonu s lokty opírajícími si o nohy.
„Nechtěl jsem tam jít, jen jsem se zamyslel a omylem tam skončil,“ povzdychl si.
„Ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach. Když jsem tě tam viděl na tý zemi a kolem tebe ty nebezpeční chlápci, nevěděl jsem, co v tu chvíli dělat, všechno mi bylo jedno, jen jsem tě chtěl prostě zachr…“ nedopověděl. Damien už nehodlal déle čekat, přitiskl svá ústa na ta jeho a ukradl si z nich ten nejsladší polibek, který kdy mohl. Hodně riskoval, ale cítil, že jindy mít již příležitost nebude. Odtáhl se od něj a bázlivě se mu zadíval do očí. Sebastien ztuhl a vůbec netušil, jak se teď zachovat. Tohle nemohl, i když po tom tak dlouho toužil. Chtěl s ním být, říct mu, že to cítí stejně, ale…
„Promiň, ale já nemůžu,“ zašeptal přiškrceně. Příčilo se mu tohle vůbec říct, vstát a odejít, nechat tam Damiena samotného a zničeného. Zdvihl se z gauče a bez jediného dalšího slova odešel.

Damien zůstal sedět jako přimražený. Jen hleděl na dveře, ze kterých před chvílí Sebastien odešel a na své tváři cítil horkou kapičku vody, která samovolně stekla po jeho líci dolů. Ani nevěděl, jak dlouho tam nehnutě sedí, ani jak usnul, jak dlouho spal. Ráno se jen probudil, ležel a byl přikrytý dekou. Nepamatoval si, že by si nějakou deku bral, opět na ní však našel bílé peříčko.

Odploužil se do koupelny a zadíval se na svou tvář do zrcadla. Jaké to bude, až dnes spatří Sebastiena? Jak se k sobě budou chovat? Doopravdy musel být hloupý, když si myslel, že by ho Sebastien mohl mít rád, stejně jako on. Doopravdy se musel zmýlit, když si myslel, že to proč ho chrání, proč někdy reaguje tak jak reaguje, že chce být s ním, je proto, že ho miluje. Zničí pouhý polibek to, co bylo mezi nimi alespoň doteď?

Vyšel ven z domu a vydal se po přechodu pro chodce na druhou stranu silnice. Nevšiml si auta, které se na něj řítilo zpoza zatáčky.

„Ale to přeci nemůžeš!“ vykřikl Sebastien na vysokého dlouhovlasého blonďáka s ohromnými zlatavými křídly, oblečeného v honosném bílém, zlatem vyšívaném hábitu.
„A proč by ne,“ otočil se na něj s arogantním výrazem a probodával ho svýma zlatýma očima.
„Nemůžeš mu přeci vzít život!“
„Ale porušil si pravidla a víš, že teď se musí stát jedním z nich!“
„Gabrieli prosím, ušetři ho,“ zaprosil zoufale.

Ozvalo se hlasité zaskřípání brzd a automobil narazil do blonďatého chlapce.

Zadíval se na své tělo, které leželo nehybně na silnici a na rudou tekutinu, vytékající z jeho hlavy.
„Zemřel jsem snad?“ zeptal se velice krásného bělovlasého mladíka s ledově modrýma očima a černými křídly, který se objevil vedle něj.
„Ještě ne,“ odvětil mu.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Adrien, anděl smrti.“

„Proč tolik toužíš, aby žil. Vždyť tady by mohl být s tebou, ničím se netrápit.“
„Nebylo by to stejné, neměl by city!“
„Ale byl by s tebou.“
„Nechci ho vidět bezcitného, nechci vidět chladný výraz v jeho tváři, už nikdy nevidět jeho hřejivý úsměv a jiskru v jeho očích.“
„Ale tys věděl, co ho čeká, pokud se do něj zamiluješ, znal jsi jeho osud. Musí zemřít.“
„Proč chceš, abych trpěl stejně jako ty Gabrieli? Proč chceš, abych věděl jaké to je, vidět umírat svou lásku a následně trpět ještě víc, když se z ní stane bezcitný anděl smrti? Vědět, že i když tu je a mám jeho náklonnost, že mě nemiluje? Že nemůže?“
Gabriel se zarazil a pohlédl do Sebastienových očí.
„Proč chceš, aby byl jako Adrien? Proč chceš, aby i Damien pykal za chybu, kterou způsobil někdo, kdo se prohřešil láskou? Nech ho žít Gabrieli,“ prosil ho zoufalým hlasem a do jeho očí se vkrádaly třpytivé slzy.
„V tom případě, ale zapomene. Doopravdy si přeješ, aby si již nikdy nevzpomněl na tvou tvář, na vaše přátelství? Na tebe?“
„Ať raději zapomene, než zemře,“ sklopil hlavu Sebastien.

„Užívej života Damiene, dnes tvůj život ještě nekončí,“ rozloučil se s ním Adrien a strčil Damienovu duši zpět do jeho těla.

„Hej lidi slyšeli jste? Prý má k nám do třídy přijít nějaký nový kluk!“ přiřítila se do třídy hnědovlasá dívka, jedna z jeho spolužaček.
Patnáctiletý chlapec se otočil jejím směrem a s očima v sloup se raději dál díval z okna.
Zazvonilo na hodinu a do třídy vešel jejich učitel, v doprovodu nějakého kluka.
Blonďák zalapal po dechu, když se jeho smaragdový pohled setkal s medovým. Měl pocit, že ho zná, i když ho nikdy neviděl.
„Třído, tohle je váš nový spolužák Sebastien Clayton,“ představil ho. „Tak kdepak máme nějaké volné místo,“ poklepal si ukazováčkem na bradu. „Á, co kdybyste se posadil vedle pana Stuarta?“ ukázal jeho směrem a černovlásek se tam vydal a posadil se vedle něho.
„Ahoj, já jsem Damien,“ představil se a podal mu ruku.
„Těší mě, já Sebastien,“ opětoval stisk.

„Dal jsi jim druhou šanci?“
„Ano. Chci, aby byli šťastní, teď už jim nic nebrání.“
„Ale nic si nepamatují.“
„Ty dva spojuje láska, která je neopustí ani přes ztrátu vzpomínek. Oni si k sobě vždycky najdou cestu, ať už se stane cokoliv.“
„Bylo to tak krásné i u nás?“
„Ano,“ odvětil mu smutně.
„Trpíš Gabrieli?“
„Ano.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

TO BOLO SUPEEEER...OMG

(nakashima-chan, 25. 9. 2009 11:20)

jéééé ja umierajm blahom....píšem tu snáď prvý koment ale všetky poviedky čo tu máte sú tak supeeeeer!!!!...a tato nemá chybu aj keď je od iného autora....kiež by to s nimi dopadlo na druhý raz dobre a mohli byť spolu... kiežby......mno ateším sa na ďalšie pokračko školní trable lebo ta poviedka je stráááášne fajn....waša fanynka nakashima-chan

:-D

(Gaara z púšte, 25. 9. 2009 7:24)

hahahaaa som prvý :D...tak toto sa mi páčilo...ako to len robíš že vieš tak zaujať čitateľa Terkic :D...fakt to bolo super :D...no a čo dodať,asi zase len to,že ti držím palce :D...lebo máme len 3 poviedky zatiaľ ale fakt to bude ťažké rozhodnúť poradie :D mali by sme dať radšej smskovú súťaž ako v superstar :D