Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpropadený Amor

1. 10. 2009


Byla chladná zimní noc , schylovalo se ke dvanácte hodině . Všude byla zima a jen v pár oknech svítila světla .
Nikdo nebyl venku . A kdo by také dobrovolně vylézal ze zahřátých postelí a bytů , když bylo několik stupňů pod bodem mrazu .
Avšak na jednom místě se vedl dlouhý rozhovor , na místě kam nikdy živý člověk nevstoupil , na místě , kde nikdy zima nevládla .

,,Gabrieli , říkám ti , že jestli to neuděláš , řeknu mu to !“ ozýval se rozhořčený , přesto až mírně přeslazený hlas .
,,Co ?! Vždyť je to jen jeden pár , navíc já nevím co mám dělat !“ odpověděl mu Gabriel .
,,A právě proto , že je to jen jeden pár , by jsem si chtěl alespoň jednou odpočinout . A není to nic těžkého , jen zamíříš a střelíš .“
,,A když se nestrefím ? No Amore , tak co když zasáhnu někoho jiného ?!“ začal pomalu panikařit . Když nezasáhne správné lidi , zjistí se to . Nakonec se přijde i na to , že hrál s čertem karty . A bude konec . To nesmí dopustit . Zatracený Amor !
,,To už je tvůj problém !“ zahleděl se na něj Amor pevným pohledem .
,,No dobře , ale jestli se to někdo dozví ….jestli se někdo dozví , že jsem s ním hrál karty…“ výhružka nebyla dokončena , protože by žádná ani nemohla být splněna .
,,Tak co ? Uděláš mi něco ? Vždyť víš , že nemůžeš , protože jediný , kdo nám může něco udělat je sám Bůh ! A mimochodem , tady je luk a šíp .“ podal mu je a přitom se nepřirozeně sladce usmál .
,,Bůžek lásky ? Tssss….Ďábel je to …“ brblal si pod vousy anděl .
Za chvíli už bylo vidět jen bílé světlo , znamení toho , že se jeden anděl přemístil do světa lidí.

Dopadnul na pevnou zem a rozhlédnul se. Světla pouličních lamp mu osvítila blonďaté vlasy , které se při jejich svitu leskly . Azurově modré oči zářily až nepřirozeně jiskřivě .
Přehodil si šíp a luk na zadá ; měl je v batohu , aby nebyl tak nápadný , a pomalu se vydal na noční pouť městem .
Musel zjistit , co mají ti dva vlastně společného . Od něčeho se začít musí .

Zrychlil krok . Už tam skoro byl . Bydliště jednoho s chlapců .
Zahnul za roh a uviděl sedmipatrový panelový dům . Kráčel si to ke třetímu vchodu od něj . Přešel ke zvonkům , snad aby se ujistil , že tam hledaná osoba vážně žije . Potom se rozhlédnul , jestli neuvidí nějaké náhodné kolemjdoucí . Neviděl . A tak se tiše , sotva slyšitelně přemístil s malým bílým zábleskem , přemístil .

Stál na jednom ze zamrzlých balkonů . V bytě se nesvítilo . Dotknul se dveří a ty se jakoby sami od sebe otevřely . Když stál v bytě , pomalu a potichu je zavřel .
Rozešel se po bytě a pomalu se rozhlížel , kde co uvidí .
Chvilku na nic nemohl přijít , ale potom to uviděl , na malém stolku v pokoji byl položen malý černý zápisník . Pomalu ho otevřel a začetl se . Zaměřil se hlavně na dny , co budou následovat po dnešku .
Když si všechno dočetl , položil zápisník zpátky na stůl a zamířil na balkon .
V tu chvíli se však rozsvítila světla a dveře naproti němu se začali otevírat . Rychle skočil za gauč , kam na něj nebylo vidět .
Z dveří vyšel mladý , hnědovlasý mladík . Rozespale si zívnul a vydal se směrem ke gauči , za kterým se skrýval Gabriel .
Sednul si na pohovku a zapnul televizi , právě dávali mistrovství světa v hokeji – Češi vs Kanada , jak si stačil všimnout anděl , krčící se za pohovkou .
Nemohl se přemístit , určitě by si toho všimnul . A tak mu nezbylo nic jiného , než se uvelebit za pohovkou a čekat , až zápas skončí . Já ti něco udělám Amore…

Za dvě hodiny , po skončení hry , mimochodem skóre bylo 2:1 pro Čechy , si šel mladík lehnout . A tak se rozlámaný Gabriel zvednul , potichu otevřel balkon , z něhož se za chvíli přemístil pryč .
Ocitnul se na chodníku , před již zmiňovaným panelovým domem .
Kouknul se na papírek s adresami , který svíral v ruce . Zjistil , že druhá vyhledávaná osoba bydlí jen pár ulic odtud .
Vydal se tedy tím směrem .
Přecházel po zasněžených chodnících a přitom se rozhlížel po okolí . Za těch několik staletí , co nebyl ve světě smrtelníků se toho hodně změnilo .
Všude u chodníků stáli tzv. automobily – jak se již dozvěděl od pár andělů , kteří se tu a tam na zemský povrch podívají .
Prý slouží k rychlejší přepravě lidí z místa na místo .
Zamyslel se . Pamatoval si , že za jeho časů se nikam nepospíchalo , když se přišlo pozdě , nic se nedělo . A teď ? Teď se lidé můžou strhnout aby byli první , všude samá rychlost , přesnost a hlavně neohleduplnost .
Povzdychnul si . Ach , kam to ten svět jen spěje .
Ne , dnešní svět rád neměl , přišel mu celý moc neosobní . Nikdo nikoho neměl rád . Každý na každého shlížel ze shora . Všemu figurovaly peníze . Nikoho nezajímalo nic jiného , než těch pár papírků .
Znovu si povzdychnul . Rozhodnul se , že nad tím už přemýšlet nebude . Jeho myšlenky se stočily k Amorovi a představám jeho rychlé vraždy , přičemž se modlil aby mu Bůh takto hříšné myšlenky odpustil .

Za pár minut stál před malým domkem , ohraničeným nevelkou zahradou . Dotknul se branky , která se sama otevřela .
Přešel po úzké cestičce , směřující ke vchodovým dveřím , kterých se dotknul . Otevřely se . A on vešel .
Prošel předsíní . Za ní narazil na obývák , kde nic nenašel , ale po zhlédnutí shledal , že je celkem vkusně zařízený .
Vešel do kuchyně , který byla od obývacího pokoje oddělena zdí . Prohlédnul si ji a na ledničce uviděl přilepený ,,vzkaz“.
Stálo na něm ,,Zítra v sedm ráno , hodina kreslení .“ Pod ním byla připsána ještě adresa .
A pak si vzpomněl na zápis v diáři , který měl v bytě mladík , u kterého byl před chvílí ,,Zítra v sedm , na hodinu stát jako model – 1000 Kč .“ A adresa se shodovala s tou co byla tady .
Konečně jsem na něco přišel .
Potom se obrátil a vyšel , vyřešit jistou záležitost ohledně náhlého onemocnění učitele kreslení .

Další den se nesl ve stejné náladě , jako dny předchozí . Nikdo se venku nezdržoval moc dlouho , pokud to nebylo nutné . Lidé spěchali do práce , nabaleni v teplých bundách a několika vrstvách mikin .

V šest hodin ráno , zazvonil jistému černovlasému mladíkovi budík . Ten se jen neochotně zvednul , připravil si snídani , skládající se z jednoho chleba a silné černé kávy na probuzení .
Potom spáchal ranní hygienu , vzal si na sebe džíny , tričko , mikinu s bundou , v předsíni si nasadil boty , popadnul batoh – připravený s věcmi na kreslení a vydal se do chladného zimního rána .
Šel po chladném , štěrkem posypaném chodníku a přemýšlel , co si na ně dnes vymyslí . Miloval kreslení , to ano , ale poslední dobou toho měl příliš . Stíhat práci , několik hodin kreslení týdně a ještě osobní život ? Zdálo se to nemožné . Jemu se to však dařilo . No , vlastně jeho osobní život začal tak trochu ztrácet . Proklouzával mu mezi prsty .
Ráno vstát , jít na malování , potom do nemocnice . A to ještě zapomněl zmínit , že někdy bere i noční + soboty a neděle . Musel , protože za to dostával připlaceno . Sice ne moc , ale bez toho by nezvládal hypotéku .
Z myšlenek ho vytrhlo až povšimnutí si , že stojí na zastávce a přijíždí mu autobus .
Nasednul .

V tu samou chvíli seděl v tom samém autobuse hnědovlasý mladík . Rozespale mžoural očima. Koukat se v noci na hokej nebyla ta nejlepší volba. Honily se mu hlavou myšlenky .
Právě si všimnul , jak do autobusu nastupuje , nějaký černovlasý mladík . Na zádech nesl velký batoh . Vypadal stejně rozespale jako on .
Začal poklimbávat . Vzbudilo ho až nahlášení zastávky , na které měl vystupovat .
Zvednul se ze sedačky a pomalu přecházel ke dveřím .
Právě scházel ze schodů . Neměl rád schody ; cítil se na nich nejistý , proto se vždy držel zábradlí , jenže tady žádné nebylo . A tak šel pomalu .
Vtom do něj něco narazilo a on se neudržel a spadnul přímo na zasněžený chodník .
Začala ho bolet noha a něco sprostě zaklel . Potom zvednul hlavu , aby se podíval jaký neurvalec ho srazil na zem . Měl sto chutí něco udělat černovláskovi , kterému cukaly koutky , ale zároveň mu na tváři hrál starostlivý výraz .
,,Jste …jste v pořádku ?“ optal se opatrně černovlásek .
,,Jo , nevidíš snad ? Já se tady válím jen tak , ze srandy .“zasyčel .
,,Oh , omlouvám se . Tohle mě moc mrzí , já jsem trochu pospíchal a uklouzlo mi to na schodech , tak jsem vás omylem srazil . Je mi to vážně líto .“ natáhnul k němu ruku .
Hnědovlasý si nejdříve uchovával zamračený výraz , ale pak se jen s tichým povzdechnutím chytil jeho ruky a nechal se vyzvednout na nohy .
Hned při došlapu na pravou nohu však zavrávoral a nebýt pevných rukou , kterého hned chytily , určitě by zase skončil v bílé pokrývce .
,,Eh?“ podivil se , když si ho černovlasý vyzvednul do náruče .
,,Takže pane neznámý , kam máte namířeno ?“
,,Jmenuji se Martin a co to děláš ?“ začal s sebou zmítat hnědovlásek .
,,Já jsem Tomáš a nevidíš ? Nesu tě , sám jsem tě shodil a je moje vina , že nemůžeš chodit . A necloumej s sebou tolik , nebo skončíme na zemi oba .“ usmál se .
Martin zrudnul a odvrátil hlavu . Tak dlouho už necítil ničí dotek a teď se k někomu tiskne rovnou celým tělem .K někomu , koho skoro neznal . No , možná právě to na tom bylo to nejlepší .
Nadiktoval mu adresu , kam měl namířeno .
,,To je náhoda !“ prohodil Tomáš ,,Přesně tam mám namířeno . Pravidelně tam chodím na kreslení . A ty ? Budeš taky malovat ?“ zeptal se zvědavě .
,,Nedej bože , to ne ! Já kreslit neumím , nedokážu nakreslit ani hloupou kytku . Jednou jsem sestře kreslil do památníku psa a ona to shledala za kočku .“ rozesmál se .
Tomášovi se Martinův zvonivý smích líbil . Byl takový uvolněný .
,,…jako model .“ dokončil hnědovlásek větu .
,,Cože ?“ zeptal se černovlasý , kterého dvě poslední řečená slova od Martina probrali z jakéhosi transu .
,,Říkám , že tam jdu jako model na kreslení . Budou mě tam kreslit .“oznámil hrdě .
,,Což o to postavu na to máš .“ zabručel Tomáš , ale Martinovi to neušlo .
Zbytek cesta probíhal v tichosti .

Když došli před Dům Mládeže , kde se výtvarný kroužek konal , sesadil si Tomáš Martina z náruče , a začal ho jen podpírat .
,,Dveře.“ Naznačil jedním slovem , proč byl vyhnán z jeho náruče a strčil do nich . Ocitli se v hale , ze které vedlo několik chodeb , Tomáš Martina vedl .
Za chvíli se ocitli před dalšími dveřmi , které je vpustili dovnitř prosvětlené místnosti , ve které bylo několik lidí . Někteří se bavili , jiní poslouchali hudbu a výjimkou nebyli ani ti , co si něco kreslili do skicáků .
Tomáš zvesela vstoupil dovnitř a přímo z něj sálalo potěšení a uvolnění . Zdálo se , že se rozzářil . Bylo vidět , že opravdu kreslí rád .
Všechny hlasitě pozdravil a odstoupil do rohu , kde si z batohu vytáhnul papír , na který začal kreslit uhlem , zatímco se Martin zdravil s ostatními a vysvětloval , že ,,Opravdu kreslit neumí a ani to nehodlá zkoušet a že naopak oni budou kreslit jeho .‘‘
Za pár minut do ,,učebny“ vstoupil blonďatý muž s modrýma očima . Všichni stáli už u svého plátna , jen jeden hnědovlásek pošlapoval na místě .
,,Jmenuji se Gabriel Anděl a od teď na dobu neurčitou budu zastupovat vašeho učitele kreslení , který bohužel onemocněl žloutenkou typu A .“ představil se jim zástupce učitele a na chvíli se odmlčel „Slyšel jsem , že jste velmi nadaní malíři a proto se váš učitel minulou hodinu rozhodnul , že dnes budete kreslit lidské tělo . Podle živé předlohy .“opět se odmlčel ,,A proto je tu Martin Severský , podle kterého dnes bude vypadat obraz .“kývnul do zadu , za sebe , kde tiše stál Martin . Když vyšel ze stínu , pokývnul hlavou a nesměle zabloudil pohledem k Tomášovi . Ten se na něj jemně usmíval , úsměv mu opětoval . ,,Dejte si na obrazu záležet . Nemusíte ho dokončit , to po vás nechci , ale chci , abyste se soustředili na nějakou část jeho těla a co nejpřesněji ji vykreslili . Chci aby obrázek byl detailní , aby vypadal jako živý a aby na něm byla vidět snaha . V sobotu 23 prosince se pořádá soutěž s názvem s názvem Body , ten nejlepší z vás se soutěže zúčastní a jako předlohu k dílu bude mít právě Martina .“usmál se na všechny okolo a jeho oči zajiskřili , při pohledu na Tomáše a Martina .
Hnědovláskovi dal pokyn na svlečení do spodního prádla a přisunul mu doprostřed místnosti stoličku , na kterou si měl sednout .
,,Nuže , dejte se do práce .“ poručil a začal procházet mezi jednotlivými malíři .
Jak se ukázalo Martinovo tělo bylo vážně krásné . Jeho zelené oči vypadali jako dva smaragdy , vlasy sestřižené do mikáda si poletovali na všechny strany , čímž ještě umocňovaly jeho rošťácký vzhled , usměrňovaný jemnou tváří a jeho jemně opálená kůže se leskla v záři paprsků zimního slunce . Mírně vypracované břišní svaly se zarývaly do paměti dívek , na které jeho vzhled udělal nemalý dojem .

Po třiceti vyčerpávajících minutách se musel Martin zavrtět a trochu se porozhlédnul po ostatních . Viděl závistivé pohledy chlapců a chtivé od dívek . Nejvíce ho však zaujal Tomášův soustředěný . Mezi očima se rýsovala mírná vráska , jak se soustředěním mračil , hnědé očí se zabodávaly do obrazu před ním a silná ruka se štětcem zkušeně kmitala po plátně . Jazyk mírně povystrčený , někdy si olizující vyschlé rty vzbuzoval v Martinovi hříšné myšlenky . Jaké by asi bylo mu zabloudit do těch hříšně pootevřených rtů , na chvíli se spojit s jeho jazykem , hladit ho po těle , vískat ve vlasech…
Zatřásl hlavou a byl rád , že na něm nic z toho nezanechalo ani náznak jeho myšlenek .

Po zdlouhavých dvou hodinách byl oznámen konec hodiny .
,,Takže , rád by jsem vyhlásil , kdo by měl jít do soutěže . Všichni jste byli skvělí , ale jeden obraz mě zaujal nejvíce .“ Odebral Tomášovi ještě nedokončený výtvor a ukázal ho třídě.
Byl na něm detailně vyobrazen Michalův krk , s kouskem tváře , která zabírala jeho jemně červená líčka . Obraz působil jemně a romanticky , přitom vášnivě a i trochu eroticky .
,,Tomáš Záloň bude přihlášen do soutěže , která je zároveň výstavou . Hlavní cenou je jeho vlastní výstava .“ na chvíli přestal mluvit , pak se s nimi však rozloučil .
,,Počkejte !“ chytil mezi dveřmi Tomáše a Martina . ,,Doufám , že se budete snažit – oba .“ mrknul na ně a rukou naznačil , že oba mohou odejít .

Před budovou se oba dohodli , kdy a kde se vlastně sejdou . Ještě tohoto dne se v 17:00 sejdou u Tomáše , který sdělil Martinovi svou adresu , a začnou s kreslením .
Potom se každý vydal svým směrem , jen Martin o tisíc korun bohatší a Tomáš s velkou radostí ze soutěže .


V 16:55 seděl Tomáš Záloň nedočkavě ve svém bytě a jen čekal , až zazvoní zvonek . Vše měl připravené , jen to chtělo Martina .
Za tři minuty se ozval zvonek a tak rychle přešel ke dveřím , ze kterých se na něj vyvalil Martin spolu se zimou .
Pozdravili se a přešli do ,,Místnosti na kreslení“ , jak ji Tomáš nazval . Skládala se z gauče ve prostřed místnosti a zrcadel po stěnách .
,,Mám se svléknout ?“ otázal se Martin
,,Jistě.“
,,A …a celý ?“ zeptal se a zatajil dech .
,,Ne … stačí jen do spodního prádla .“ odpověděl Tomáš a naopak on zatajil dech , když se před ním začal svlékat Martin .
Když byl hnědovlásek svlečený , začal ho Tomáš skládat na gauč , tak jak si to představoval na obrázku .
Potom přešel k plátnu a začal pomalu kreslit .
,,Víš , že ti to sluší , když kreslíš ?“ ozval se hlas , ale on ho ignoroval , jen mu prošel hlavou , byl až moc soustředěný na dílo.
Po dvou hodinách si obrázek prohlédnul a byl nespokojený , připadal mu moc obyčejný a tak ho zmuchlal a zahodil do kouta . Přešel k Martinovi .
,,Prosím , slez .“ a Michal poslechnul .
Posunul gauč na konec místnosti . ,,A teď si lehni na zem .“ Michal opět poslechnul .
Tomáš si k němu přikleknul a začal jeho tělo urovnávat , tak , jak ho chtěl mít . Jenže , když se dotknul stále citlivého místa na pravé noze Michala , vystřelila a zasáhla jeho břicho , čímž docílila , že se černovlasý sesunul na hnědovláska .
A pak Tomášovi něco docvaklo .
,,Co jsi to říkal přibližně před dvěmi hodinami ?“ zeptal se.
,,Že ti sluší , když kreslíš …“ zazněla tichá odpověď .
Zelené jiskřičky se vpíjeli do hnědých hloubek . A pak se najednou zničehonic se do sebe zaklínily rty obou mužů . Líbali se dlouho , proplétali spolu jazyky , hladili se po těle , strhávali oblečení . Dráždili se jazyky , pohyby rukou , jemnými polibky .
Prozkoumávali záhyby , svaly a šlachy svých těl .
Černovlasý mladík se ohlédnul za sebe do zrcadel , které zobrazovali dvě mužská těla v objetí. Jak se navzájem hladí a dotýkají - poznávají se . Byl to vskutku nádherný pohled .
Otočil se zpátky a začal zběsile líbat mladíka pod sebou …

Za tři čtvrtě hodiny , vedle sebe ležela dvě naprosto ukojená těla , ještě stále propletená . Leželi a navzájem se hladili .
Vtom se jeden z nich zvednul a s tichým ,,Už budu muset jít .“ se začal oblékat , až nakonec oblečený zmizel za dveřmi .
A druhý , jen tak - nahý , si zašel k plátnu a začal na něj kreslit čárku po čárce , linku po lince.
Bylo to dobré. Začal přemýšlet. Ale to nic nemění na tom , že to byl jen sex . Bylo to moc rychlé a možná proto tak krásné . Usmál se . Bylo to tak vášnivé , plné chtíče . A to se známe teprve od rána . Teď už chápu , co je tak zajímavého na sexu s neznámou osobou . Skoro neznámou . I když by jsem si to zopakoval a rád bych poznával . Povzdechnul si . Alespoň budu mít ten obraz .
A znovu se plně ponořil do říše barev .


Za Tři dny , kdy se soutěž konala stál Martin v hlavní síni a pozoroval kresby svých soupeřů . Musel uznat , že on není jediný , kdo tady má talent . Prohlížel si obrázek po obrázku .
Moc kýčovitě barevný .Usoudil .
Moc tmavý .
Vtom ho však někdo poklepal po zádech .Otočil se .
Stál tam hnědovlasý muž s úsměvem vepsaným v tváři .
,,Ahoj.“ Pozdravil .
,,Ahoj.“ Pozdravil Tomáš , vlastně si nepamatoval , kdy si začali tykat . Možná to bylo v té chvíli , kdy si oba vzdychali v náruči .
,,Viděl jsem tvůj obraz – moc pěkný .“ začervenal se ,,A koukám , že na něm není jen moje tělo .“
,,No víš …“snažil se něco říct , ale nevěděl co .
,,Hele ….já myslím si , že ….že jsme to vzali za špatný konec . Myslím , že by jsme to měli začít na novo . Všechno to šlo moc rychle .“ slabě se usmál Michal .
,,No .“odmlčel se černovlasý ,,V tom případě : co zítra děláš , když jsou Vánoce ?“ a začal se zubit na celé kolo .
Na obraze byla vyobrazena dvě nahá mužská těla dvou mužů , tisknoucích se k sobě .

Ani jeden si však nevšimnul , že je pozoruje Anděl , co je poprvé spatřil v jejich bytech a podruhé na autobusové zastávce , míříc na ně šípem .


Přibližně za dvě hodiny se nebem rozléhaly hlasy .
,,Ne , už mě na zem v životě nedostaneš !“ čertil se jeden .
,,Ale prosím tě , není to nic těžkého , šlo ti to skvěle . A přece nechceš aby se Bůh dozvěděl co děláš s čertem , protože ty to asi nevíš , ale karty jsou zakázány .“ přesladký hlas se zdál být úlisný .


….Zatracený Amor….

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

děkuji

(suzu-chan, 1. 10. 2009 18:02)

Děkuji , moc děkuji . Já osobně jsem si přečetla všechny povídky - a moc se mi líbily . Takže fandím všem .

...

(terkic, 1. 10. 2009 15:41)

tak tohle byla doopravdy krásná povídka se s skvělým nápadem:) moc pěkné suzu, fakt se ti to povedlo:)

...

(Amami, 1. 10. 2009 10:29)

,,Bůžek lásky ? Tssss….Ďábel je to …“-- Suzu chan ty ma chceš snáď zabiť!!! skoro som z tej vety umrela od smiechu!!! to mi nerob... a inac je to veľmi pekná poviedka

:-D

(Gaara z púšte, 1. 10. 2009 9:03)

no neviem ako začať ale asi takto...tak toto bola super poviedka...bola jednoduchá...nič ťažké na pochopenie...bol tam aj dej...našiel som tam aj komické situácie...no neviem ale mám asi kandidáta na prvé miesto :-D...nechcem teraz uraziť ostatné poviedky...je to len môj názor a to sa ešte bude musieť vyjadriť aj Riuu :-D...teda až to nenechá všetko len na mne :-(