Jdi na obsah Jdi na menu
 


Změna a nečekané setkání-2.-návrat domů

27. 5. 2009

,,Jo...snad se ještě uvidíme.Rád jsem tě viděl,´´řeknu a vůbec nechápu co mi to vylítlo z pusy.

,,Jo.Možná se uvidíme dřív než si myslíš,´´řekl a já nechápavě zamrkal.To už seem ale hypnotizoval jeho záda,která se ode mě vzdalovala čím dál víc.V půli cesty se ještě zastavil,otočil se na mě,kouzelně se usmál a zamával mi.

 

Jeremy

                   Zamával jsem mu a rychle běžel vyhledat nejbližší místo,kde bych si mohl koupit letenku.V duchu jsem se proklínal,za to,že jsem neuposlechl drahocenné rady své tety a nekoupil jsem si ji předem.Na mé tváři mi však hrál šťastný úsměv.Nevím vůbec z čeho.Možná z Lukáše?Ne.Sice jsem rád,že ho vidím po tak dlouhé době,ale že bych se kvůli tomu měl usmívat?To těžko.Nejspíš jsem prostě rád,že jedu konečně domů.Prudce zakroutím hlavou a zabočím k právě otevírající přepážce s výdejem letenek.

                    Nahrnul jsem se tam jako tornádo,rychle ,aby mě nikdo nepředběhl.Pár starších důchodců mě propalovalo naštvaným pohledem,nejspíš z toho,že jsem je předběhl.Já jsem se na ně jen zašklebil a dál si jich nevšímal.Jo,kdo dřív přijde ten dřív mele.Chtěl jsem jim to pěkně z plných plic říct,ale to už se přede mnou objevila mladá žena,docela hezká obsluhující onu přepážku.Mile jsem se na ni usmál a se svým anglickým přízvukem,který jsem za ty čtyři roky pochytil jsem si pořídil jednu letenku na letadlo,které mělo za necelých pět minut opustit Liverpoolské letiště.

                        Ani jsem nepoděkoval a vyběhl vstříc ke dveřím od nástupu do letadla.Přitom jsem nechtěně vrazil do několika lidí,kteří si mě buďto nevšimli a nebo naopak mi věnovali pár dosti tvrdých anglických urážek.

                        Stihnul jsem to jen tak tak.Letuška v modré uniformě už zavírala dveře,ale já jsem ji včas zadržel.Podal jsem jí ještě udýchaně letenku a vkráčel do letadla.Přišel jsem samozřejmě jako poslední,když už všichni seděli na svých místech.Věděl jsem,že tu Lukáš bude taky.Jiné letadlo než tohle totiž do Prahy neletí a další jede až za čtyři hodiny.Až teď jsem si uvědomil velikost problému,kdybych toto letadlo nestihl.

 

                          Ani jsem se nepodíval kde mám podle letenky sedět,prostě jsem šel tam kde bylo volno.Bylo mi to jedno a jiným očividně taky.Rozhlédl jsem se po velkém prostoru v druhé třídě a můj pohled spočinul na volné místo úplně vzadu.Šel jsem tam rychle a když jsem se konečně zastavil u volného místa udiveně jsem se zarazil.To místo bylo kupodivu hned vedle Lukáše,který teď poslouchal mp4,měl zavřené oči a nejspíš se snažil usnout.Překvapilo mě,že poslední volné místo je právě u něj,ale osudu holt neporučíš.

                         Lukáš si ani nevšiml,když jsem si sedl hned vedle něho.Pořád měl zavřené oči,vlasy mu spadaly do obličeje a jeho rysy teď byly uvolněné ,bez žádného náznaku starostí či obav.Znova jsem musela dát za pravdu Magdě Horákové-bývalé spolužačce,která byla do Lukáše celých devět let zamilovaná a každou chvíli prohlašovala jak je Lukáš roztomilí a že vypadá jako anděl.

Tehdy mi s tím lezla na nervi.Ale on Teď tak opravdu vypadal.Škoda ho budit.Říkal jsem si a popravdě dlouho zvažoval,jestli ho mám probudit nebo ne.Když jsem si pak po dlouhé zvažování uvědomil nad čím to přemýšlím zakroutil jsem prudce hlavou a dal si předsevzetí,že už si konečně musím najít holku.No,co.Věk na to mám.Svoje devatenácté narozeniny jsem oslavil minulý měsíc.A tak jsem Natáhl pravou ruku a jemně s ním zatřepal.

 

 

 

LUKÁŠ

 

                              Sedl jsem si úplně dozadu kde naštěstí nikdo neseděl.Zabavil jsem sedačku u okna,zapnul svoji mp4 a sluchátka jsem si dal do uší.Pustil jsem si svoji nejoblíbenější písničku od Linkin Park-What i´ve done a dal ji naplno.I když je tato písnička dosti hlučná,mě vždycky uklidní.A já uklidnění potřebuji jak sůl,jelikož se bojím létat.Ne,že bych z toho měl fobii,ale po těch všech filmech s tragickými haváriemi letadel,jsem si v hlavě vypěstoval docela slušnou paniku z létání.Dokonce jsem kamarádům,kteří toto letadlo nejspíš nestihli navrhoval,že pojedeme do Anglie autem.Po dlouhém přemlouvání jsem však kývnul na levnější cestu vzdušnou čarou.

 

                   Zavřel jsem oči a úplně přestal vnímat okolí.Bylo mi jedno,kdo si vedle mě sedne,hlavně ať už rychle usnu.Po chvíli,když už jsem skoro usínal,do mě někdo začal šťouchat.Měl jsem chuť tu otravnou osobu seřvat.No co.Nejspíš by to bude stejně jen jedna z těch otravných letušek,která bude chtít abych se připoutal a nebo při nejhorším moje telefonní číslo.Moje oči se tedy s velkou námahou začali zvedat.Když jsem před sebou uviděl Jeremiho tvář-lekl jsem se.Rychle jsem se zvedl z rozvalené polohy a sedl si normálně.

,,Jeremy?‘‘pronesu omámen z jeho očí,které naneštěstí nezakrýval brýlemi.Nechápal jsem co tu dělá a snažil se uhádnout jak dlouho už tu asi sedí.

,,Promiň jestli jsem tě vzbudil,‘‘usměje se.

                            Až Teď jsem začal chápat jeho slova,že se uvidíme dřív než bych si mohl myslet.Že mi to nedošlo dřív.Já idiot.Mělo mi dojít,že tu bude taky.

,,Doufám,že ti nevadí,že jsem si přisednul,nikde jinde totiž..,!!

,,Ne,jasně že mi to nevadí,‘‘přeruším jeho vyřčenou větu.V tom se ozve kapitán letadla a řekne,ať se připoutáme,že prý za chvíli budeme odlétat.Samozřejmě to řekl v anglickém jazyce.Všichni se poslušně připoutáme a za chvíli se vznášíme v oblacích.

…….

 

                         Let,který trval necelé tři hodiny mi uběhl překvapivě rychle.Na svoji paniku z létání jsem si ani nevzpomněl,protože jsem byl zaměstnán Jeremym,mým výslechem a jeho otázkami na téma bývalí spolužáci.Povídali jsme si o všem možném i nemožném.

                   Dozvěděl jsem se,že celé čtyři roky žil u své tety v Liverpoolu a v Česku byl naposledy před dvěma lety.Studoval prý na grafické škole,ale na vejšku prý jít nechtěl.Znova musím uznat,že Pobyt tam ho hodně změnil.Nejen vzhledově,což mě příjemně překvapilo, ale změnil taky svoji povahu,která se úplně lišila od toho starého Jeremyho.Taky jsem zjistil,že Máme mnoho společného.Od Italské kuchyně po cestování.

 

                          Letadlo konečně zastavilo a já si mohl oddychnout.Když jsme pod svýma nohama ucítili podlahu Ruzyňského letiště,bylo mi zase dobře.Zase doma.Povzdychnu si.Koutkem oka jsem sledoval Jeremyho,který šel za mnou,vyzvednout naše zavazadla.Na jeho bezchybné tváři mu hrál šťastný úsměv.Došlo mi,že je určitě šťastný.Zpátky doma………….Do očí jsem mu bohužel neviděl,jelikož na nich měl znovu ty otravné brýle.

,,Vítej doma,‘‘pronesl jsem a poplácal na rameni.Nevím proč,ale když ho vidím tak šťastného musím se taky smát.Jsem šťastný.

Když jsme si vyzvedli zavazadla,vyěnily jsme si ještě telefonní čísla.Poto jsme si plácly na pozdrav a každý se rozešel jiným směrem.

 

JEREMY

 

 

                       Rozhlížel jsem se všude kolem a úsměvem usoudil,že se toho tady moc nezměnilo za tu dobu co jsem tu nebyl.Jako by se tu zastavil čas.Navíc,když jsem potkal Lukáše a stali se z nás přátelé.Když jsme se  rozloučili zavolal jsem si taxíka.Ihned jsem usoudil,že potřebuji auto.Řidičák jsem si udělal už v sedmnácti.Dala mi ho tehdy k narozeninám teta.Akorát si budu muset zvyknout,že tady se jezdí na pravé  straně.Po cestě jsem se rozhlížel všude kolem,prohlížel jsem si lidi a Prahu vůbec.

                        Zastavili jsme asi po půl hodině jízdy u velkého domu v centru Prahy.Poznával jsem to tu.Můj starý domov.Žil jsem tu společně s rodiči,než jsem se odešel studovat do Anglie.Řidič vytáhl mé zavazadlo z kufru a já mohl jen děkovat,že si  ode mě místo 543 korun vzal 15 euro.Zítra si budu muset rozměnit.Pomyslel jsem si a zamířil jsem vstříc tomu velkému domu.

                 Věděl jsem hned,že tam nikdo nebude a docela jsem byl rád.Ne,že bych své bohaté rodiče neměl rád,ale přece jen jim vděčím za za své nešťastné dětství.Jelikož je  táta majitelem jedné reklamní agentury a máma docela slavnou návrhářkou a navíc docela velkou kariéristkou,bylo moje  dětství provázeno samotou.To se Odráželo hlavně v mém chování.Co vám mám povídat.Na základce jsem se choval jako naprostej hulvát.Jsem si toho do dneška vědom a taky toho lituju.Proto se docela divím,že se semnou Lukáš vůbec baví.

                            Nemůžu ale říct,že své rodiče nemám rád.Dělají jen to,co ostatní rodiče.Chtějí zabezpečit svoji rodinu.Bohužel si nejspíš neuvědomují,že penězi se láska nahradit nedá.Ani po těch dvou letech,co jsem je viděl naposledy se nezměnily.Když  jsem ještě včera volal tátovi z Anglie,omlouval se,že musí na služební cestu do Španělska a samozřejmě moje máma jela s ním aby omrkla různé ,nové trendy.Bylo na nich vidět,že je to mrzí a tak jim nic nevyčítám.I když by místo ježdění do Španělska by spíš měli vítat svého syna,který se vrátil po čtyřech letech domů.Ale co.Už jsem si zvykl.

                             Odemkl jsem dvojité,prosklené a mohutné vchodové dveře a vešel dovnitř.V podstatě se tam toho moc nezměnilo.Všechen ten luxusní nábytek,perské koberce,plazmové televize,to všechno se vůbec nezměnilo.Můj pokoj byl stále stejný.Rodiče ho nechali tak,jak jsem ho před lety opustil.Aspoň za tohle jim můžu poděkovat.

                          Vybalil jsem si věci,převlékl do bílého tílka a oblékl do svých oblíbených tepláků.Zamířil jsem do kuchyně.V domě,v tom obrovském domě bylo ticho jako v márnici a já jen doufal,že se z toho snad nezblázním.

                         Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení a raději jsem si nalil v baru sklenici se svou oblíbenou whisky,do druhé ruky jsem si vzal zarámovanou fotografii mé bývalé třídy a vyšel na balkon.Bylo osm hodin večer a venku byla tma.Noc však byla teplá a mě se zdálo,že je víc teplo než za normálního dne.

                      Prohlížel jsem si třídní fotku a ihned mi padl do oka blonďák,kterého jsem dneska potkal.Znovu jsem si musel říct,že se ten kluk vůbec nezměnil.Kromě toho,že byl dnes vyšší,svalnatý,jeho vlasy dostaly mají teď nádech  bílé a jeho dětská tvářička dostala výrazné a mužné rysy.Pořád to ale byl ten třídní frajer do kterého byla zamilovaná snad každá holka na škole.Včetně těch nejmenších.

                         Nevím, ale co si pamatuju,tak jsem ho nikdy s žádnou holkou neviděl.Možná s žádnou ani nechodil jen, aby neztratil nějakou svoji fanynku.Kdo ví….já má co říkat…

                         Pak moje oči zabloudili k mračící se,špinavoblonďaté ,bledé postavě.K mému starému já.Znovu se mi vybavily staré vzpomínky.Vzpomínky na své dětinské chování,povýšenost a další vlastnosti utvořeny samotou,které zapříčinili ještě vetší samotu.Každého jsem od sebe tehdy odháněl a neměl žádné kamarády.Takový jsem kdysi byl.

                         Když jsem vyšel devítku,řekl jsem si že to takhle nemůžu nechat jít dál.Chtěl jsem se změnit a začít od začátku.Ale tady to nešlo.Mezi rodiči,kteří nebyli vůbec doma a skoro semnou nepromluvili.

                           A tak jsem odjel,změnil jsem svůj vzhled a dal se do kupy.Našel jsem si kamarády,nechal jsem si obarvit vlasy a našel i dobře placené brigády.Vydělával jsem si tak peníze a přestal spoléhat na své rodiče.Oni ani nevědí,že poslední rok,jsem si našetřil tolik peněz,že jsem si školu platil sám.Peníze od rodičů jsem nechtěl a místo toho je posílal na charitu.

                          Newím proč,ale znova mi pohled spočinul na Lukášovi.Vzpomněl jsem si na jeho telefonní číslo a zvažoval jestli mu mám zavolat nebo ne.Nevím proč,ale chtěl bych ho znovu vidět.Nevěděl jsem,že toho máme tolik společného…Ale nechtěl jsem ho otravovat a tak jsem tento nápad ihned zavrhl.V tom mi ale zazvonil telefon.Vyhrabal jsem ho z kapsy u kalhot a podíval se na display.To je Lukášovo číslo…..

 

...prosím o komentáře,jestli mám pokračovat nebo ne......

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

^_^

(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 29. 5. 2009 21:34)

Pokračování - povinné.

Skoro perfektní povídka... názor mám stále stejný jako v komentáři prvního dílu - děj skvělý ale chyby ale teď už jsem si jistá, že už víš co kde psát, takže to napříště bude už určo lepší.. =)

Jistě že pokračování

(Aylen, 27. 5. 2009 19:09)

pokráčko,pokráčko,pokráčko!!!a doufam,že bude stejně skvělý jako tahle povídka!

Jóóó!!!

(Ebika, 27. 5. 2009 17:11)

jóóó to musíš !!!
Je to super povídka už aby byl další díl!!!

musí to bejt...

(Mono-chan, 27. 5. 2009 16:59)

---------♥LOVE♥----------------♥LOVE ------♥LOVE♥LOVE♥------♥LOVE♥LOVE♥ ----♥LOVE♥LOVE♥LO---VE♥LOVE♥LOVE♥ ------♥LOVE♥LOVE♥LOVE♥LOVE♥LOVE --------♥LOVE♥LOVE♥LOVE♥LOVE♥LO ----------♥LOVE♥LOVE♥LOVE♥LOVE♥ ------------♥LOVE♥LOVE♥LOVE♥LOV --------------♥LOVE♥LOVE♥LOVE♥L ----------------♥LOVE♥LOVE♥LOVE ------------------♥LOVE♥LOVE♥LO --------------------♥LOVE♥LOVE♥ ----------------------♥LOVE♥LOV ------------------------♥LOVE♥L -------------------------♥LOVE ---------------------------♥LO -------------------------------------------- ------------------♥LOVE♥------------♥LOVE♥LOV -----------♥LOVE♥----♥LOVE♥-----♥LOVE♥---♥LOVE♥ -----------♥LOVE♥-------------------♥LOVE♥-----♥LOVE♥ -------------♥LOVE♥-----------------♥LOVE♥-----♥LOVE♥ -----------------♥LOVE♥-------------♥LOVE♥---♥LOVE♥ --------------------♥LOVE♥----------♥LOVE♥LOVE♥ ---------------------♥LOVE♥---------♥LOVE♥---♥LOVE♥ ------------------------♥LOVE♥------♥LOVE♥-----♥LOVE ---♥LOVE♥----------♥LOVE♥-------♥LOVE♥--------♥LOVE♥ -----♥LOVE--------♥LOVE♥---------♥LOVE♥-------♥LOVE♥ -------♥LOVE-♥LOVE♥--------------♥LOVE♥------♥LOVE♥ ------------♥LOVE♥------------------♥LOVE♥----♥LOVE♥ ----------------------------------------♥LOVE♥LOVE♥ Pošli toto všem svým SB, které máš ráda. Nezapomeň i na mě. Pokud to nepošleš, bude to znamenat, že je nemáš ráda.

komentuju

(Mono-chan tvoje SB, 27. 5. 2009 16:58)

Piš, piš. Já cu vědět, co bude dál.

+++

(Kaminaru-san, 27. 5. 2009 16:36)

Pokráčko!!!

...

(terkic, 27. 5. 2009 13:15)

souhlasím s tess:), jak tě může napadnout taková pitomá otázka?:D

...

(tess, 27. 5. 2009 11:10)

no jasně, že pokráčko jo. nemůžeš myslet vážně, že by si to něchala takhle rozepsaný, že ne? už se na to těšim