Kapitola 15.- Takashi vs. Takashi 

Ležím v posteli a vůbec se mi nechce vstávat. S unavenýma očima hledím do okna, za kterým se probouzí mé rodné město – Tokio. Né, že by mi vadil pohled na záři východu slunce, ale taky bych se chtěl někdy prospat. Začínám si myslet, že se toho už ani nedožiju..... Ta moje nespavost mě nejspíš přivede do hrobu. A taky do pěknýho maléru, protože jestli si nepospíším, přijdu pozdě do školy. V tom zamyšlení jsem si ani nevšiml, že budík už dávno ukazuje pár minut po půl osmé. Proto proti své vůli přinutím své tělo k pohybu a rychle se začnu oblékat. Čištění zubů neřeším, ranní hygienu už vůbec, dokonce i své dlouhé, černé vlasy, nechám tak jak jsou. Přesněji řečeno neupravené, neučesané připomínajíc vrabčí hnízdo. Jsem rád, když mám po chvíli na sobě jakž takž obléknutou školní uniformu, kterou cestou raději ještě poupravím. Rychle seberu bágl, novou mp3jku a vydávám se jako každý den do školy. Eh....škola.... Člověk by nevěřil, kolik se toho tam může stát.....

Když seběhnu po schodech dolů- do jídelny, překvapí mě, v jak dobré náladě moje rodina, (teď už zase celá rodina) snídá. Máti toho jako obvykle navařila tolik, že by to nestačila sníst ani armáda, táta si četl stejně jako každé ráno noviny, upíjel ze svého hrnku kafe a dumal nad tím, jak politika v Japonsku míří do..... háje. A Takahiro....... Když se zadívám na polomrtvého bratra, který v podstatě napůl přežvikuje pečivo v puse, leží na stole a spí, moje představy, že by mohl být taky jednou k užitku a svést mě do školy jsou navždy pohřbeny. Včera se vrátil domů až někdy pozdě večer. Nechápu proč, když nám trénink Jiu-Jitsu odpadl. Ale kdoví..... je o šest let starší než já, takže jsem asi ten poslední, kdo by se ho na to měl vyptávat. Jsem sice rád, že je tu zase s námi a že tu svou práci v Yokohamě pustil, ale taky by mi mohl prokázat pár bratrských služeb když už nic. Do této doby se jako bratr moc neprojevil. Dobře, přiznávám, že za všechno co teď umím vděčím jemu, ale na druhou stranu to ON může za to, že teď nedobrovolně chodím s Kaiem. Doufám, že nikomu nemusím připomínat kdo je Kai Jukio. Neznám v Japonsku nikoho, kdo by o něm neslyšel nebo ho neznal. Já ho bohužel poznal. Dokonce víc, než bych chtěl.

Už je to měsíc a něco, co jsme spolu začali chodit. Nebo spíš- on začal chodit se mnou. Nedobrovolně, i přes fakt, že já na kluky nejsem a pravděpodobně ani nikdy nebudu. Ale sázka je holt sázka, a já už si na to pomalu zvykám.

,,Á Takashi..... takže si konečně vstal?“ ušklíbne se táta, aniž by odvrátil pohled od novin.

,,Jak vidíš tak jo,“ zkousnu svoji poznámku o tom, že by je taky nezabilo, kdyby mě vzbudili a raději se jdu rychle přezout. Nesmím ztrácet čas. Už takhle nejspíš přijdu pozdě.

,,Počkej Takashi, ty nebudeš snídat? A navíc jak to vypadáš? Spal jsi vůbec?“ kroutí hlavou máma s ustaraným výrazem.

,,Nemám čas na jídlo. Už takhle mám spoždění. A navíc stejně nemám hlad,“ mávnu nad tím rukou, ještě mámě zamávám a za chvíli už jsem na cestě do školy. Na otázku jestli jsem spal raději neodpovím. Na dnešní noc jsem naspal sotva tři hodiny. A to všechno je vina toho blonďatého stvoření.

Jaká náhoda. Když běžím co nejrychleji mezi davem lidí, zastaví mě právě on. Nebo spíš obrovský bilbord ohlašující jeho velký Tokijský koncert. Nedá mi to a musím si to prohlídnout.

Kaiovi to tam docela...ehm..... sluší. Vypadá stejně jako ve škole, ale je trochu nezvyk vidět ho bez školní uniformy. Černé kalhoty a černá nedopnutá košile, rozhalující mu tělo, konstrastuje s jeho modrýma zářícíma očima a blond vlasy, které mu spadají neposlušně do obličeje. Ještě než usoudím hrůzný fakt, že je Kai roztomilý, vyruší mě menší skupinka studentů, kteří se na velkou projekci dívají taky. Vypadají o něco starší než já, a já mezi hlukem projíždějících aut zaslechnu jak se baví právě o jeho pátečním vystoupení.

,,Kai je tak sladkej! Už jen dva dny a uvidím ho naživo,“ rozplývala se jedna černovláska, jako by jí ten bilbord patřil nebo co. Ostatní na tom nebyli o nic líp. Dokonce i pár kluků si to prohlížela s velkým zájmem, i když nahlas dávali jasně najevo, že sehnat lísty na poslední chvíli je stálo pěkný balík. Ironicky jsem se musel ušklíbnout. Já včera dostal volňásek úplně zadarmo. I když jsem o něj vůbec nestál...... ale pravda je, že kdybych nechtěl tak si ho přece nevezmu.

,,Myslíš, že někoho má? Možná bych u něj měla šanci,“ rozplývala se dál ta holka. Dívala se na Kaie div, že jí z pusy netekly sliny. Opravdu, ta holka byla tak otravná, že jsem měl sto chutí za ní jít, a říct jí do očí, že to já s Kaiem chodím. Že on je jen můj kluk a ona ať si dá pohov.

Neudělal jsem to..... Byl jsem šokován nad sebou, nad svým chováním a nad svými bláznivými myšlenkami. Kde se to sakra ve mně vzalo?

Proto jsem se raději co nejrychleji otočil a utekl. Utekl pryč od pohledu těch modrých očí, které mě na každém kroku pronásledují. Jak já toho zmetka nesnáším!!

,,Sakra,“ pomyslím si cestou a schovám obličej do dlaní. Z tý nespavosti už vážně začínám šílet. Jo přesně tak, měl bych se pořádně prospat.........

Ani nevím jak, ale za chvíli už jsem ve škole. A mé spoždění není ani moc velké. Je sotva pět minut po osmé, kdy vejdu udýchaný do třídy.

,,Dobrý den,“ pozdravím slušně našeho třídního, který sedí za stolem a nejspíš zapisuje chybějící do třídní knihy.

,,Omlouvám se, ale zaspal jsem,“ řeknu jen, ukloním se a jdu si sednout na své místo. Pohled mi padne na zadní lavici, kde se jen arogantně usmívá ten idiot Sen. Je tam sám.

,,Čau,“ pozdraví mě Yuuta, šeptem. ,,Kde se couráš?“ vyjede na mě hned, když si sednu a na lavici naskládám učebnice matematiky.

,,A jak to vypadáš?“ povšnimne si hned mého zanedbaného vzhledu. Nespavost se na mě nejspíš podepsala víc, než bych čekal. A ten běh tomu moc nepomohl.

,,Nějak jsem se dneska nevyspal....,“ odpovím stručně. Nehodlám dál ztrácet čas. Matematiku zvládám na rozdíl od Yuuty dobře, takže nebude vadit, když se na hodinku prospím a doženu to, co jsem v noci nestihl.

Yuuta to nečekaně přejde s mlčením a dál si mně nevšímá. Poslední dobou se chová divně. A Danno taky. Ale možná se mi to jen zdá.

,,Takže chybí i pak Jukio? Už zase?“ slyším profesora a hádám, že nad tím kroutí hlavou. Souhlasím s ním. Přece by Kaie nezabilo, kdyby se jednou ve škole ukázal.

,,No, kdo z vás by byl tak ochotný a donesl mu jeho domácí úkoly a námět na ročníkovou práci?“ řekne profesor a jeho slova mě docela probudí. Dál ale dělám, že spím. Nechci aby mě vybral. Jsem jen zvědavý koho vybere. Protože má z čeho vybírat. Ve třídě snad není jediná holka, která by se o tak důlěžitý úkol nepřihlásila. Dokonce i pár kluků.

Náš pan mladý profesor nad ochotou mých spolužáků jen pozvedl obočí. Nakonec si narovnal brýle na nose a vybral někoho koho jsem opravdu nečekal.

,,Takashi Kaeda,'' vybral mě. Když jsem to zaslechl byl jsem šokován natolik, že když jsem zvedal svoji usínající hlavu z lavice, praštil jsem se do ní. A né zrovna málo.

,,P-prosím?“ nechápavě jsem na něj koukal a jen v duchu se ptal proč? To mi ostatní dělají schválně nebo mám takovou smůlu?

,,Donesete dnes úkoly panu Jukiovi. Berte to jako trest za to, že jste přišel pozdě,“ umlčel mě těmito slovy a přísným pohledem, a dál se k této věci nevyjadřoval. Šokovaně jsem na něj hleděl, holky- propalujíc mě nenávistným pohledem hleděly zase na mě a aby toho nebylo málo, Yuuta se mi začal posmívat.

,,No tak to si užij,“ poplácal mě po zádech nepřestávaje se škodolibě smát. Měl jsem sto chutí vraždit. Panebože za co mě jen trestáš? Ptal jsem se. Proč já? Neměli by Kaiovi věci ohledně školy řešit jeho rodiče? Nebo ten jeho protivný manager, co tu byl včera?

Bohužel pro mě, Hisakův přísný pohled mě donutil své poznámky zkousnout a svůj trest za pozdní příchod přijat.

Když hodina po šedesáti minutách konečně zkončila, zavolal si mě náš třídní k sobě.

,,Pane Kaedo, potřebuji abyste tyto věci...,“ začal mi do náruče skládat tucty papírů ,,předal panu Jukiovi ještě dnes,“ dodal.

,,Promiňte, ale nemohl by to udělat někdo jiný?“ zkusil jsem vyjednávat. Jít ke Kaiovi domů byla ta poslední věc, kterou jsem chtěl. Hisaka se na mě hned na to podíval znovu tím přísným pohledem.

,,To teda nemohl........ Víte kde pak Jukio bydlí?“ ptal se mě a já jen příkývl. U Kaie jsem byl sice všehovšudy jednou ale ten obrovský mrakodrap se prostě zapomenout nedá.

,,Vidíte, a to je důvod proč to nemůže udělat nikdo jiný než vy,“ pronesl s úsměvem a já jen pozvedl obočí.

,,Vy jste totiž jediný student, který ví, kde bydlí. Kvůli Kaiově anonymitě má celý učitelský sbor zakázáno předávat někomu - obzvlášť studentům- jeho adresu,“ pronesl s né moc velkým nadšením. A mě nezbylo nic jiného, než svůj ,,důležitý úkol“ oddaně přijmout. Ani jsem se raději neptal odkud ví, že já jsem jediný kdo zná Kaiovo bydliště. Jen jsem sebral všechny dokumenty, nacpal je do tašky a zamířil na další hodinu.

Celou dobu jsem o tom, co mi třídní řekl, přemýšlel. Takže nikdo jiný ze školy Kaiovu adresu nezná? No, vlastně to dává smysl. Kdyby to všichni věděli Kai by pak neměl žádné soukromí.

O velké přestávce jsme se já, Yuuta i Danno sešli jako vždycky na střeše školní budovy.

,,Jak to vypadáš Takashi?“ptal se mě hned Danno místo pozdravu. S vystrašeným výrazem mě sjížděl pohledem od paty k hlavě a nazpátek.

,,Ále, neřeš,“ mávl jsem nad tím rukou a posadil se vedle něho. Nechtělo se mi zase vysvětlovat, proč tak vypadám. Dannovi to stejně dřív či později dojde.

,,Měl by ses dneska pořádně prospat. Vypadáš jak mrtvola,“ poučil mě.

,,Jo přesně tak. Na těch tvých kruzích pod očima ale něco bude,“ připojil se k němu Yuuta s úsměvem.

,,Hmm, pořádně se vyspat jsem měl dneska v plánu. Ale Hisaka mě pověřil tím, že musím zajít ke Kaiovi a donést mu jeho domácí úkoly,“ postěžoval jsem si s úšklebkem. Oba dva se na to začali smát. Taky jsem se chtěl zasmát, ale tohle mi moc vtipný nepřišlo.

,,Ten Kai je ti vážně souzený,'' odvětil Yuuta. Taky by ho nezabilo, kdyby mi pro jednou řekl něco co nevím. Nebo aspoň mě trochu povzbudil.

,,Takže jdeš ke Kaiovi domů? A víš, určitě že je to dobrý nápad?“ podíval se na mě druhý a zakousl se do své svačiny. Nechápavě jsem se na něj zadíval. Číst myšlenky bohužel neumím a Dannovy logické úvahy jsou někdy moc na mé průměrné chápání.

,,No.... Kai má teď v pátek koncert, ne? Myslíš, že bude jen tak posedávat doma? Kdyby jo, byl by už dávno ve škole,“vysvětlil svoji myšlenku a já musel uznat, že na tom něco bude.

,,Být tebou, tak se jdu nejdřív podívat na místo, kde ten kocert bude mít. Je větší pravděbodobnost, že Kai bude právě tam,“ dodal.

Jen jsem na to kývnul a chvíli ho pozoroval. Co to s ním dneska je? Vypadá jinak, než včera. Tak uvolněně a šťastně. Dokonce už zase poučujue.....

Dřív, než jsem se ho ale na to stihl zeptat, předběhl mě Yuuta.

,,Ty Danno, uhm....co je ten Sen vůbec zač?“ zeptal se zničehonic. Docela mě překvapilo, že právě on se ptá na toho idiota, ale neřešil jsem to, protože jsem měl na mysli stejnou otázku.

Danno se na chvíli zarazil. Bylo na něm vidět, že je otázkou zaskočený a že si rozmýšlí, co říct.

,,Proč se ptáš?“ vzpamatoval se po chvíli.

,,No chodili jste spolu do třídy, tak mě napadlo, že bys o něm mohl něco vědět,“ pokrčil rameny druhý a já na to jen přitakával. Sen se mi už od začátku nelíbil. Připadá mi falešný jak pětník.

,,Uhm no....,“ odkašlal si ,,jo chodili jsme spolu do třídy, ale já si ho nijak zvlášť nevšímal. Moc jsme se spolu nebavili. Ale...... no.....víte, říkalo se o něm, že má pletky s čínskou mafií,“ pronesl a přes jeho žluté oči se mihl nepěkný stín.

,,Cože? Ten kluk je z mafie? Z Yakuzy?“ vyjekl Yuuta se šokovaným výrazem. Taky mě to docela překvapilo, ale počítal jsem s tím, že ty jeho bílé vlasy nebudou známkou čistoty. 

,,Ne. Yakuza je...eh....no Yakuza je pokud vím Japonská mafie. A navíc jen jeho vzdálený příbuzný, kterého ani nezná byl v čínský mafii. Sen si jen na gangstera hraje,“ dodal s nejistým výrazem, který jsem nechápal.

,,Ale jakto, že toho o něm víš tolik? Říkal jsi přece, že ho moc neznáš,'' nedalo mi to a musel jsem se zepta. Tady něco nehraje.......

,,No, říkám jen to, co jsem slyšel,“ usmál se rozpačitě a poškrábal se ve vlasech.

,,Každopádně si na něj dávejte pozor.... a to myslím vážně. I když Sen nemá s mafií nic společnýho, stejně si ho od sebe držte co nejdál,“ pronesl tónem, který jsem od něj ještě neslyšel. Vůbec nenaznačoval nic dobrého. To mi bylo jasné.

Dál už jsme se k tomu nikdo z nás nevyjadřoval. Nikdo se k tomu ani vyjadřovat nechtěl, ale Yuuta potom vypadal zamyšleně. Nejspíš proto, co se stalo včera. Jak si se Senem vjeli do vlasů ho nejspíš trápilo víc, než se zdálo. Ale nebyl by to on, kdyby na to za chvíli nezapoměl a nezačal se zase smát a dělat si ze všeho legraci jako vždycky. Takže bylo všechno zase v pohodě.

Další vyučovací hodiny jsem prospal. Naštěstí jsme jich měli jen šest, takže škola uběhla rychleji než kdy jindy.

Ještě, než jsem se vydal na metro, šel jsem se ještě trochu zkulturnit na záchod. Když jsem se viděl v zrcadle, musel jsem uznat, že vypadám vážně jako mrtvola. A nerad bych riskoval, aby se mě lidé po cestě lekli.Proto, jsem se opláchl studenou vodou, pročísl rukou své dlouhé vlasy a když jsem byl se svým vzhledem jakž takž spokojen, rozloučil jsem se před školou s Yuutou a Dannem.

,,Nezapomeň Kaie pozdravovat,“ nepřestával se mi vysmívat můj hnědovlasý kamarád. Nejspíš se bavil nad mým mučednickým výrazem.

,,Hmm,“ zamručel jsem naštvaně a vydal se na nedaleké metro. Počítal jsem s tím, že tam bude jako vždycky hodně lidí, a že se budu doslova prát o to, abych se do vagónu vůbec dostal. Ale navadilo mi to. Pěšky bych do Tokijské haly nejspíš nedošel. Šel jsem tam a poslechl dobré rady svého kamaráda. Protože jak už vím, Danno se mýlí jen málokdy.

Cesta uběhla celkem v klidu. Nepočítám to, že mi někdo v jednom kuse šlapal na nohy, div že mi je nerozdrtil. Naštěstí to do místa, kam jsem měl namířeno bylo od metra ještě kus cesty pěšky, takže jsem to rozchodil.

Nakonec jsem se tam přeci jen dostal, a za chvíli žasl nad velikostí obrovské budovy. Nikdy jsem tam nebyl a tohle byla moje premiéra. Teď už aspoň vím, proč se říká, že je Kongresová hala v Tokiu ta největší.

Když jsem svůj úžas rozdýchal našel jsem hlavní vchod. Nebo spíš vchody. Na každém metru byly totiž dvojité prosklené dveře. Ani se nedivím proč, protože jedním párem dveří by se tam asi tolik lidí, co se do haly vejde, nenaskládalo.

Vešel jsem tam a zamířil hned k menší, prosklené přepážce, kde se prodávaly lístky. Seděla tam mladá, hnědovladá dívka a něco si zapisovala do diáře.

,,Ehm, dobrý den. Přišel jsem za Kaiem Jukiem je tady?“snažil jsem se o přívětivý úsměv, ale nejspíš zas tak přívětivý nebyl, protože ta holka se na mě podívala s pozvednutým obočím a výrazem, naznačujícím- ,děláš si ze mě srandu?'.

,,No....přišel jsem mu něco předat,“ nevzdával jsem to.

,,Chlapče, víš kolik lidí sem každý den přijde a tohle mi řekne, jen aby se mohli s panem Jukiem setkat? Dej si pohov, protože tohle na mě neplatí,“ vyprskla a já měl pocit, že okolo sebe prská místo urážek- jed. Ale aspoň mi potvrdila, že tu Kai je a já byl odhodlaný se s ním setkat. I kdybych si ho měl najít v tomhle bludišti sám.

„Tak poslyšte dámo, zavolejte mi Kaie, nebo vás udám za neochotu a neplnění pracovních podmínek! Jsem Kaiův spolužák ze školy, takže ho zavolejte!“ nehodlal jsem se jen tak vzdát. Ani nevím jestli to vůbec jde- udat někoho za neplnění pracovních podmínek, ale v tu chvíli mě bohužel nic jinýho nenapadlo. Docela to ale zabralo, protože ta ženská se nafoukla, naštvaně zvedla telefon a někomu zavolala. Modlil jsem se aby to nebyla ochranka.

,,Počkej tady,“ pokývla na mě, když hovor zkončil. Poslechl jsem ji, i když nerad a postavil se co možná nejdál od ní. Nechtěl jsem riskovat vážná zranění z jejího naštvaného pohledu, kterým mě doslova a do písmene probodávala.

Mé trápení nemělo naštěstí dlouhého trvání. Železné, dvojité a mohutné dveře, kterých jsem si dřív nevšiml se po chvíli rozrazily a z nich vyšel ten protivný chlápek ze včerejška- Kaiův manager. V nablýskaném, šedém smokingu se začal bavit s tou ženskou za skleněnou přepážkou, a když na mě ukázala hlavou, vydal se ke mně. Mě došlo, že to musel být nejspíš on, s kým před chvílí telefonovala.

,,Kdo jste a co po panu Jukiovi chcete?'' změřil si mě přísným pohledem, když stál naproti mně. Kdyby se dalo vražednými pohledy vraždit, už by bych nejspíš mrtví.

,,Chodím s Kaiem do třídy a pan profesor Sho Hisaka mě požádal abych mu předal jeho domácí úkoly. Jmenuji se Takashi Kaeda a...,“ zničehonic mě přerušil. Narovnal si brýle, které včera neměl a znovu si mě přeměřil pohledem.

,,Takashi Kaeda? To jste nemohl říct dřív kdo jste?“ utrhl se na mě a zakroutil hlavou. Po tomhle jsem usoudil, že ten chlap je nejspíš blázen a že má o dvě až tři kolečka v hlavě navíc.

,,No řekl bych to, kdyby mě tady někdo pustil ke slovu,“ zamračil jsem se a podíval se na tu harpii, která nás poslouchala. Nechápal jsem, jaký mělo mé jméno význam ale jak se zdálo, úplně to změnilo situaci.

,,Fajn, pojďtě za mnou,“ pokývl na mě potom a dal najevo, že ho mám následovat. Nečekal jsem dlouho a vydal se za ním do těch kovových dveří, ze kterých přišel. Ještě než jsme zmizeli v dlouhé chodbě, neodpustil jsem si vítězný úklebek na účet té ženské.

Když jsme procházeli nekonečně dlouhou chodbou, která se táhla do oblouku, a o které jsem ani nevěděl kam vede, tížilo nás trapné ticho. Zadíval jsem se do zamračeného výrazu toho černovlasého blázna a došlo mi, že s ním si asi moc nepokecám.

,,Takže vy víte kdo jsem?“ nakonec jsem začal konverzaci sám.

,,Jistě že vím. Kai mi o vás něco málo říkal. Bohužel ani já ani on jsme vás tu nečekali. Mimochodem,“ zastavil se. ,,Jmenuji se Hiro Tanaka, těší mě,“ usmál se nepřirozeně a uklonil se. Nevím z čeho jsem měl větší strach. Jestli z toho zamračeného výrazu před tím, nebo teď- z jeho strašidelného úsměvu.

,,Oh.....a-aha já vím, včera jste byl u nás ve škole,“ snažil jsem se nedat na sobě znát nejistotu. Ten chlap byl vážně divnej.

,,No jistě. Kai mě poprosil, abych jeho spolužákům předal lístky na jeho kocert. …. ten kluk se vážně zbláznil,“ vzdychl nešťastně. Tentokrát s mučednickým výrazem, ze kterého šel ještě větší strach než z jeho úsměvu a pohledu. Radši jsem se na něj nedíval a snažil se najít cíl naší cesty. Ta chodba byla nekonečná a já si začínal myslet, že nikdy neskončí a já tu budu muset navždycky zůstat s tím- hrůzu nahánějícím chlapem.

Naštěstí se moje paranoidní představy nevyplnily a my se konečně zastavili. I když chodba pokračovala dál, já s Tanakou jsme vešli do menších nenápadných dveří na boku té dlouhé chodby, která se stáčela až někam do Hokaida.

,,Prosím pojďte,“ pobídl mě, abych vešel. Čekal jsem, že tam bude Kai, to blonďaté stvoření které mi ničí život, ale on tam nebyl. Byla to místnost s dřevěnými stěnami, ze které se všechno na koncertu řídilo. Světla, zvuk i zvláštní efekty. Byla to docela malá místnost na to, kolik zařízení tam bylo. Na stěně bylo vyříznuto velké okno, ze kterého šlo dokonale vidět na samotné obrovské pódium. Byl tam taky veliký pult s mnoha tlačítky, páčkami a jinými vymoženostmi. A za ním seděl nějaký chlápek s červenou kšiltovkou a sluchátky na hlavě. Byl natolik položen do své práce, že si nás ani nevšiml.

,,No a kde je Kai?“ musel jsem se zeptat, když jsem se z toho všeho vzpamatoval.

,,Kai má teď mnoho práce s přípravou na koncert a nepřipadá v úvahu abychom ho teď rušili,“ vyjasnil mi Tanaka, a pobídl ať se posadím ke konferečnímu stolku v rohu místnosti. Zamračil jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, že Kaie neuvidím a že za něj všechno rozhoduje jeho protivný manager. Udělal jsem ale co po mě chtěl a obsadil jednu ze dvou židlí.

Tu druhou zabral on.

,,Tak přejdeme rovnou k věci. Dejte mi všechny podklady a já je Kaiovi osobně předám,“ znovu si narovnal brýle na nose. Ten jeho nápad se mi vůbec nelíbil, ale nic jiného mi nezbývalo. Vytáhl jsem všechny věci, které mi profesor ve škole svěřil a podal je Tanakovi.

Chvíli si je prohlížel a pak je jen tak odložil na stůl. Podíval se na mě zvláštním pohledem, který mi zase naháněl strach a prohlížel si mě od hlavy k patě. Vůbec se mi ten jeho pohled nelíbil. Mrazilo mě z toho v zádech. 

Zničehonic a bezeslova Tanaka vstal a přešel k tomu velkému oknu, vyřezaném ve stěně. Nechápal jsem co mu je, ale nespustil jsem z něj oči.

,,Co se týče vašeho vztahu s Kaiem,“ pronesl a hned na to se odmlčel. Stál ke mně zády, takže jsem mu nemohl vidět do obličeje.

,,Vy o tom víte?“ ptal jsem se, i když asi zbytečně. Tanaka je Kaiův manager, takže musí vědět o všem co dělá.

,,Jistě že o tom vím. A byl bych rád, kdyby se to drželo v tajnosti. Vlastně........... ,“ otočil se na mě s vážností ve tváři. ,,Nejlepší by bylo, kdyby jste se rozešli,“ pronesl jen tak, jako by se nechumelilo a mě tak tím vyrazil dech. Tohle bylo to poslední, co jsem do toho chlápka čekal.

,,Cože?!“ vyjekl jsem a vylítl se židle. Postavil jsem se přímo před něj a čekal na vysvětlení. Ani za mák jsem ničemu nerozuměl.

,,Nejlepší bude ten nesmyslný vztah ukončit. Bude to tak lepší. Jak pro tebe tak i pro Kaie,“ řekl a já ani nepostřehl, kdy mi začal tykat.

,,Takže vy chcete abych se s Kaiem rozešel?“ vydechl jsem. Ale proč? Udělal jsem něco špatně?

,,Přesně tak, klidně ti zaplatím odškodné,“ kývnul a usmál se. On se smál i potom co mi řekl!! Mě se tak potvrdil fakt, kteý jsem si myslel už od začátku. Že ten chlap je blázen největšího kalibru.

,,Cože? Odškodné? Vy mi chcete zaplatit? Děláte si ze mě srandu?“ vyjekl jsem napůl nevěřícně a napůl naštvaně. Nemohl jsem věřit vlastním uším. Tanaka se nad mým rozhořčením nejspíš bavil, protože celou dobu mě měřil svým mikroskopickým pohledem a čekal na to, co udělám a jak odpovím.

,,Tak na to zapomeňte! Rozumíte! Ty svoje peníze si můžete srčit někam, protože já se s Kaiem nerozejdu! Prohrál jsem sázku a dal mu své slovo. A to dodržím i kdybych se měl postavit na hlavu!'' měl jsem takový vztek, že jsem prostě řekl první věc, která mě napadla a kterou jsem měl na srdci. Myslel jsem si, že se neudržím a jednu tomu chlapovi vrazím. Taková drzost! Co si o mě vůbec myslí? Že s Kaiem chodím jen pro peníze? Pro jeho slávu?

,,To jsem rád. Prosím uklidni se. Jen jsem tě zkoušel,“ pronesl a poplácal mě po rameni. Moje čelist rázem poklesla o několi centimetrů a obočí vyletělo do půlky čela.

,,Cože? Zkoušel?“ snažil jsem se uklidnit. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Proč mě zkoušel? Dělá tohle každýmu?  Co se to tu sakra děje???

Tanaka se na chvíli odmlčel a zadíval se proskleným otvorem na pódium. Stále šokován jsem udělal to samé. A udělal jsem dobře, protože jsem zase po dlouhé době viděl blonďaté vlasy a nebesky modré oči na živo. Kai stál najednou na pódiu a bavil se tam s nějakým chlapem. Vypadal ustaraně, ale přesto se na každého usmíval. Bylo to zvláštní vidět ho po tak dlouhé době a za tak podivných podmínek. Měl jsem na něj dobrý výhled, ale on mě neviděl. Jak by taky mohl.

,,Zkoušel jsem tě proto, abych se ujistil, že jsi pro Kaie ten nejlepší,“ pronesl Tanaka, aniž by od Kaie odtrhl oči.

,,Zapomínáte na to, že s ním chodím nedobrovolně,“ připoměl jsem mu onen fakt, ale jeho to nejspíš nezajímalo.

,,To je mi s prominutím jedno,“ odvětil s úsměvem a mě to vytočilo ještě víc. Zdálo se, že jeho nezajímá nikdo jiný než blonďák, na kterého jsme se právě dívali.

,,Tse, jak Kai může pracovat s někým jako jste vy. Co je to za nápady zkoušet takhle lidi?“ naštvaně jsem na něj pohlédl.

,,No dovol? Jak Kai může chodit s někým jako jsi ty. Pořád se jen mračíš až je to hrůza,“ oplatil mi stejnou mincí.

,,Jste blázen,“

,,A ty by ses měl ostříhtat. Vypadáš jak holka,“

,,Cože?! Nic stříhat nebudu vy- vy- vy managere jeden,“ hloupá urážka, ale mě nic jiného v tu chvíli nenapadlo.

Když už se Tanaka nadechoval k odpovědi, podíval se na nás s vražedným výrazem ten chlap s kšiltovkou na hlavě. Úplně jsem na něho zapoměl.

,,Jestli se chcete hádat, tak běžte ven! Tady se pracuje!“ umlčel nás oba dva.

,,Tse, stejně už musím domů...... vyprovodit nepotřebuju,“ ušklíbl jsem se, naposledy se zadíval na Kaie a raději jsem odešel pryč.

Kdyby to záleželo na mě, zůstal bych tam ještě dlouho potom ale.......to je právě důvod, kvůli kterému jsem musel jít........to je právě to, co mě děsí.

S hlavou plnou myšlenek a otázek jsem potom bezduše kráčel domů. Snažil jsem přijít tomu všemu na kloub. Tušil jsem to. Věděl jsem, že tam nemám chodit.......

Já se s Kaiem nerozejdu? Jak jsem to mohl vůbec říct? Vždyť o to se právě celou dobu snažím a je to jediná věc, kterou chci. Ne?