Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. Návrat

20. 11. 2010

 

 

Kapitola 16. - Návrat

 

Kdybych měl někdy popsat svůj život, nejspíš bych hodně dlouho přemýšlel nad správnými slovy a výrazy. Za poslední dva měsíce se toho stalo tolik, že to můj mozek ani nestihl strávit. A do dneška se z těch všech událostí zkouší vzpamatovat. Zase na druhou stranu si nemyslím že by to byly věci, které by byly nějak špatné nebo zlé. Ale přesto z nich do stropu radostí skákat nemůžu. A ani nechci. Po všech těch věcech s bráchou, školou a Kaiem, který mi mimochodem vstoupil do života víc, než kdokoliv jiný předtím se v sobě vůbec nevyznám. Nechápu to. A věci, které nechápu mi jen otravují život.

Kdyby mě Danno slyšel nejspíš by řekl, že takové věci život prostě přináší... ať chceme nebo ne.

 

Čtvrtek začínal jako každé obyčejné ráno. Máma byla hyperaktivní jako po dvojité dávce jointa sušeného konopí, zato táta seděl přikován na židli, usínajíc s obličejem zabořeným do novin. To by nebylo tak zvláštní, kdyby na zadní straně těch nudných novin nebylo vytisknuté oznámení o Kaiově zítřejším koncertě.

 

,,Co s tím pořád všichni mají?“ pomyslel jsem si a raději se vydal do školy.

 

Vpřed mě hnala vlastní úzkost.

 

Úzkost a zvláštní pocit, který nedokážu popsat a o kterém nevím, kde se ve mně tak najednou vzal. Jen po očku jsem vnímal okolní svět, který mi najednou přišel naprosto bezvýznamný v porovnání s tím, jak jsem se cítil.

 

Fyzicky jsem na tom byl překvapivě dobře.

 

Moje nespavost totiž zmizela doslova ze dne na den a já se konečně po dlouhé době pořádně vyspal. Překvapilo mě to. Jen okrajově jsem hledal důvod této změny, který jsem nakonec připsal bratrovi a práškům na spaní, které mi musel určitě přisypat do pití. Když jsem byl malý a naši nebyli doma, Takahiro to takhle dělal pořád jen aby si se mnou nemusel hrát. Zmetek jeden. Tato diagnóza se zdála být nejpravděpodobnější, ovšem ihned jsem ji zavrhl když jsem zjistil, že Takahiro nebyl celou noc doma. Zase. Dál jsem se tím ale nezabýval, jelikož jsem musel řešit jiný problém a taky otázku -

 

- Co jsem komu zase udělal?

Včera jsem byl sice trochu ospalý, moje kruhy pod očima vypadaly jako dva monokly ale pořád jsem to byl já. Uvnitř mě nic nežralo, byl jsem v pohodě. Začínám mít podezření, že mě někdo proklel.

 

Dal bych všechno za to abych tyhle myšlenky, které mě ubíjí dostal z hlavy.

Bohužel. V posledních měsících jsem si už vykl, že mi osud prostě nepřeje a všichni svatí se proti mně spikli. Jak jinak si vysvětlit, že jsem najednou měl blonďáka neustále na očích. A to jsem ani nedošel do školy. Pořád na mě totiž někde vzhlížel těma modrýma očima z plakátů a bilboardů vyvěšenýma po celém Tokiu. Frustrovalo mě to. Copak ta propagace musí být tak velká? Všude se nepíše o ničem jiným...

 

Štvalo mě to. Ani nevim proč. Možná proto, že ty jeho fanoušci a lidi, kteří ho obdivují ho vůbec neznají. Přitom je to pěknej idiot a úchylák. Sice docela hezkej úchylák (a to posuzuji jen z chování svých spolužaček) ale pořád je to perverzní pako. Co by asi řekli na to, že mě donutil abych s ním chodil? Polovina holek, co je do něj zblázněná by nejspíš šla skočit z Tokijské věže. Čtvrtina by mi nejspíš nevěřila a ta druhá čtvrtina by dělala jako že to nevědí, ale v duchu by mě proklínaly. Stejně jako všechny holky ve škole. Jako kdybych za to mohl...tse..

 

Raději jsem tyhle myšlenky zavrhl, jelikož jsem si taky vzpoměl na včerejšek...

Ten Kaiův manager by asi nebyl zrovna dvakrát nadšený z toho, kdyby se celé Japonsko dozvědělo co je ten blonďatej úchyl zač. Kdyby to toho Tanaku naštvalo, tak bych to klidně risknul. Ani bych se nedivil, kdyby mě potom dal zavřít nebo oddělat. Ten blázen by toho byl určitě schopen a Kai by se se mnou nejspíš rozešel.

Jenže... upřímě, i kdyby by to mělo znamenat moji svobodu nebo miliardu yenů... neudělal bych to. Neprásknul bych Kaie ani žádnou věc z jeho soukromí. Ne kvůli sobě, jeho fanouškům nebo kariéře. Ale kvůli...

Sakra. A kvůli takovýmhle nesmyslům jsem v teď v týhle zatracený situaci.

 

Ve škole, kde všechny tyhle problémy začaly, to nebylo o nic lepší. Když jsem dorazil do šatny, Yuuta na mě okamžitě vylítl s hudebním časopisem v ruce. Kupuje si ho každý měsíc aby prý sledoval nové trendy v hudebním šoubyznise, které mu dopomůžou k založení vlastní rockové kapely. Je to prostě snílek...

 

Ani jsem se nastačil přezout, když mi Danno před obličejem mával plakátem obří velikosti hádejte s kým?

 

,,Páni, koukej na to! Tady máš Kaie v životní velikosti. Můžeš si ho pověsit nad postel,'' utahoval si ze mě Yuuta jako by to bylo bůhví jak vtipné. Nic jiného jsem od něj ale nečekal. To, že nepozná ten správný čas, kdy má být zticha už všichni víme.

 

A tak jsem si vzal ze skříňky jen ty nejnutnější učebnice, naskládal je ledabyle do baťohu a s hlasitým prásknutím jsem svou skříňku zabouchl.

,,Hmm....a co třeba ti tím plakátem zacpat hubu?“ odpověděl jsem mu. Držel jsem se, abych mu jednu nevrazil. Zase měl tu svoji veselou chvíli, kdy do každýho rejpal.

 

,,Ty máš ale náladu... zase jsi se špatně vyspal? Zdálo se ti o Kai..,“ dřív než stačil dokončit tu absolutně nesmyslnou větu- spražil jsem ho naštvaným pohledem, který jasně říkal aby byl zticha. Yuutovo chápání je tak trochu opožděné proto jsem se bál, že než mu to dojde bude mít zlomený nos.

 

Radši jsem popadl batoh a vydal se do třídy. Na tyhle kecy jsem vážně neměl náladu. Dokonce jsem si slíbil, že na Kaie a vše okolo něj zapomenu. Dal jsem utlum všem myšlenkám a vzpomínkám a snažil se soustředit na školu. Poslední dobou jen tak tak prolízám z Bižule.

 

,,Hej, Takashi. Tak počkej,“ dohonili mě za okamžik oba dva. ,,Já jen, že ve škole se nemluví o ničem jiným, než o tom zítřejším koncertu,“ dodal omluvně hnědovlasý, který se dnes očividně zapoměl učesat. Vlasy mu trčely do všech světových stran a já začínal mít pocit, že je to jeho nová image.

 

,,Hmm,“ pokrčil jsem lhostejně rameny a dál pokračoval rušnou školní chodbou. Nemám rád tyhle středoškolská rána. Všude je zmatek, každý někam pospíchá nebo se snaží doučovat látku, ze které bude mít stejně nedostatečnou.

 

,,Takashi, a co vůbec ty? Už ses rozhodl jestli na ten koncert půjdeš?“ ptal se mě po chvíli Danno. Řekl to, jako by se vůbec nechumelilo.

A já snad nemohl uvěřit vlastním uším. Proč o tom pořád musejí mluvit? O co se sakra snaží? Jestli Kaie mají tak rádi, tak ať si ho sakra vezmou a mě ať dají pokoj!

Vztek na ty dva ve mě rostl čím dál víc. Měl jsem pocit, jako by mi mé utrpení přály. Vůbec nechápali jak se cítím. Nikdo to nechápe... Proto jsem se na ně naštvaně otočil a spustil:.

 

,,Ne, to teda nevím! A ani vědět nechci. Je to snad moje věc, ne? Co na tom vůbec je? Jestli tam půjdu nebo ne, není to jedno? Nezajímá mě to a nechci to řešit! A vůbec... už mě s Kaiem a tím jeho koncertem dejte po....,“ moje věta ale zůstala nedokončena potom, co mě někdo popadl za paži a ve vteřině odtáhl násilím někam pryč.

 

,,Aha, my o vlku..,“ po těhle slovech, které jsem od Yuuty stačil pochytit mi okamžitě došlo, kdo jediný to může být - kdo jediný by mě takovým způsobem odtáhl na záchod, jak mi po chvíli došlo. Z mého zamyšlení mě vytrhla až tvrdá rána do zad, kterou jsem schytal po nárazu do dlaždičkované stěny na kterou mě ten dotyčný doslova hodil.

 

,,Sakra,“ zasyčel jsem bolestí a úplně mimo otevřel konečně oči. Nepřekvapilo mě, že před sebou vidím blonďatého ďábla s modrýma očima ale stejně jsem byl v údivu.

 

,,Kai?! Co tady děláš?“ vypadlo ze mě nechtěně. Zíral jsem na něj jako kdyby spadl z višně. A i když jsem ho od rána potkával na každém rohu a neslyšel o nikom jiném, Kai byl poslední člověk, kterého jsem tady čekal. Jakto, že je ve škole? Těžko si umíte představit, kolik otázek mi v tu chvíli výřilo hlavou.

 

Jenže odpovědí, které jsem se ani nedožadoval jsem se stejně nedočkal. Místo toho se ten idiot jen usmál, zadíval se mi podivně do očí a dal mi pusu. Bylo to po dlouhé době a já byl v šoku jen z jeho přítomnosti, takže se nedivte když jsem se nijak nebránil. Navíc to byl jen takový malý, letmý polibek. Žádný francouzák nebo nějaká jiná věc z Kaiových úchylných praktik.

 

Moje myšlení se rázem obrátilo vzhůru nohama. V břiše se mi rozlehl podivný pocit, konečky prstů mi přejelo brnění a na hrudi jsem ucítil divný tlak. V jednu chvíli jsem myslel, že mě chytl infarkt. Bohužel – nechytl.

 

,,Slyšet svoje jméno z tvých úst, to je vážně něco. Nechceš mi tak říkat pořád? Ne, že bych proti úchylákům, perverzákům a idiotům něco měl,“ usmál se, když se ode mě konečně odlepil. Lehce mi odhrnul prameny vlasů z čela, které se mi nepodařilo zachytit do gumičky.

 

Vykolejilo mě to. On a jeho prazvláštní chování, které nenaznačovalo žádné příznaky perverzity nebo sexuálního obtěžování.

 

,,Achjo, a já už myslel že už tě nikdy v životě neuvidím- můj celoživotní sen je zničen,“ pronesl jsem kysele.

,,A laskavě mě pusť ty jeden úchyle. Za chvíli začíná hodina,“ snažil jsem se ho od sebe odtrhnout. Samozřejmě, že mé pokusy o zvětšení vzdálenosti mezi námi zkrachovaly. Nic jiného jsem taky nečekal. Už jsem si za ty dva měsíce zvykl. A pokáždé mě v takových chvílích napadá otázka - Kde ten parchant bere tolik síly, že to vždycky takhle dopadne?

 

,,Hodina počká. Teď jseš jenom můj,“ pošeptal mi do ucha a pevně mě celým svým tělem objal. Hlavu si položil na mé rameno a já cítil jeho teplý dech na svém zátylku. Hned na to zazvnoil školní zvonek, ale jsem to ani moc nepostřehl. Ta chvíle mi připadala jako věčnost, i když to bylo sotva pár sekund. Jen stál, objímal mě a díval se na mě jako na nějakou drahou věc, kterou mu někdo vzal a on ji po dlouhé době zase našel. A já vlastně taky nic nedělal.

Nemohl jsem se pohnout. Vůbec jsem ho nepoznával... Najednou mi ten týden/dva- co Kai nechodil do školy, připadaly jako dva roky.

 

Naneštěstí obavy, které se mu včera odrážely v očích zmizely. Já se tak mohl po chvíli vzpamatovat, nasadit svůj nejzamračenější výraz a nejhrubší tón. Slíbil jsem si to. Slíbil jsem si, že se nezměním. Nechci se změnit... nechci ty divný pocity uvnitř sebe. Nechci...

 

,,Co se stalo, že si se uráčil přijít do školy?“ vmetl jsem mu do tváře co nejkyseleji, když mě konečně přestal objímat a obnovil jsem své pokusy o útěk.

 

,,Jsem tu kvůli tobě...,“ naklonil se ke mně, jeho ruce mě znovu pevně objali kolem pasu a celým svým tělem se ještě víc opřel o to mé. Najednou se mě začala zmocňovat panika. Přesně tak, jako když mě Kai políbil poprvé. Nervózně jsem polkl.

 

,,Chyběl jsi mi,“ zašeptal a lehce nasál vůni z mých vlasů.

 

,,Hmm, ty mě teda vůbec n...,“ nedopověděl jsem, protože mě náhle umlčel svými rty. Chvíli trvalo, než jsem se přiměl něco udělat.

 

Snažil jsem se ho odstrčit ale on měl díky své výšce zase na vrch. Popadl mé ruce a přirazil je ke stěně nad mou hlavu. Zaúpěl jsem bolestí.

 

,,Snaží se mě zmrzačit, nebo co? Parchant,“ pomyslel jsem si. Dřív než jsem ale stihl nalézt odpověď, Kai využil moment mé nepozornosti. Znovu se mi přitiskl na rty a tlakem mě je donutil otevřít. A já? Sám se nad tím divím, ale nebránil jsem se. Naopak. Snažil jsem se nedělat nic. Až po chvíli... Převzal jsem iniciativu, a jeho to samozřejmě dost těšilo. Nejspíš byl i zaskočený, protože jeho tlak na mých rukou značně povolil. Dál jsem ale pokračoval ve své hře. Bylo to opravdu těžké – zachovat klid. Navíc se moje ruce neustále třásly. A upřímě – vůbec jsem netušil co to právě teď dělám.

 

Nakonce ale jeho tlak povolil úplně a to byla právě možnost na kterou jsem čekal. Okamžitě jsem popadl jeho ruce a rychlostí blesku si s ním vyměnil pozice. Takže teď to byl on, kdo byl přitisklý na chladné zdi. Musel jsem se usmát, jak mi to dobře vyšlo. Kai ani nestihl zareagovat a vzpamatoval se, až když jsem mu obě ruce přirazil nad hlavu stejně jako to on udělal mě. Obličej zkřivil bolestí a já se musel znovu usmát. Převezl jsem ho.

 

,,Tak co? Jak se ti to líbí? Hm?“ nemohl jsem si odpustit vítězný úšklebek. Najednou jsem ho měl pod kontrolou. Měl jsem ho ve své moci a musím uznat, že mě to docela bavilo. Ani se nedivím, že mi tohle neustále dělá.

 

Kai na mě hleděl překvapeně, ale nevypadal, že by ho to nějak rozhodilo nebo mu to vadilo. Naopak. Znovu se začal usmívat.

 

,,A víš, že to není zas tak špatný? A co uděláš teď, miláčku?“ zamrkal na mě. A tímhle mě dokonale namíchnul. Zamračil jsem se. Co jsem vůbec čekal? Že bude prosit o milost? Kai je úchylák a perverzák první třídy, na něj tohle neplatí.

Vzdát jsem se ale nechtěl. A rozhodně jsem to neměl v plánu. Proto bylo načase změnit taktiku.

 

Jednou svoji rukou jsem pevně držel Kaiovy ruce nad jeho hlavou. Druhou jsem měl volnou a toho jsem také využil. Přitiskl jsem se víc k němu. Tak moc, že naše obličeje byly sotva pět centimetrů od sebe a já doslova cítil jak rychle mu buší srdce. Dívali jsme se navzájem do očí. Bylo to divný...hodně divý...a když říkám hodně tak fakt hodně........ale i přesto jsem pokračoval.

 

,,Však ty budeš litovat,“ pomyslel jsem si a svým stehnem se mu nepatrně otřel o klín.

Přesně jak jsem čekal, Kai se prudce nadechl, zaklonil hlavu a zavřel oči. Jeho úšklebek z jeho tváře zmizel a já se musel znovu usmát.

 

Svoji volnou rukou jsem konečkami prstů přejížděl po jeho šíji, potom přes košili dolů k hrudi a znovu pomaličku dolů...a dolů. Pozorně jsem pozoroval jeho reakce. Každý jeho nádech a výdech. Bavilo mě to, ale potom jsem si uvědomil co to tady dělám. A že tak daleko jsem zajít nechtěl. Přestal jsem se ovládat...

 

Proto jsem se vzpamatoval a svoji hru ukončil.

 

,,Vidíš, znovu jsi mi na to skočil,“ zašeptal jsem mu tiše do ucha. Potom jsem co nejrychleji popadl svůj baťoh, pustil jeho ruce ze svého sevření a vítězně se mu vysmál do obličeje. Kai na mě jen překvapeně a trochu naštvaně zíral.

 

,,Ty jsi ale naivní. Víš, dneska na tebe nemám náladu,“ s těmito slovy a vítězným úsměvem na tváři jsem Kaie nechal ve stavu připomínající mdloby, a rychle vyrazil do třídy. Hodina už dávno začala a navíc jsem nechtěl riskovat že by mě blonďák, kterého jsem jistojistě naštval, dohonil. Nechci si ani představit, jak by vypadala jeho odplata.

 

Běžel jsem co nejychleji do druhého patra, kde máme jako každý čtvrtek hodinu Historie a dalších dějepisných, nudných věcí. Konečně jsem se zastavil před dveřmi učebny. Náš postarší ale hodný profesor už tam byl, protože ve třídě panovalo naprosté ticho. Jen jeho hlas byl přes dveře slyšet. Ještě předtím než jsem vešel, snažil jsem se vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu za můj pozdní příchod. A taky jsem si potřeboval urovnat svoji pomačkanou školní uniformu.

 

,,Sakra, ten hnusnej, debilní blonďák...,“ zaklel jsem nahlas a nejspíš jsem to neměl dělat. Protože ten idiot stál najednou za mnou. Ani nevim, kde se tam tak rychle vzal aniž bych ho slyšel. Znovu mě šokoval, když mě jeho ruce zezadu objaly.

 

,,Mluvíš o mě? Takže broučku, kdo že je tady naivní? Snad sis nemyslel, že mi jen tak utečeš,“ zašeptal a přitom mi jemně fouknul do ucha. Vytřeštil jsem oči.

Jako by nic mi pomohl zastrčit košili do kalhot a urovnat sako.

,,Miláčku, víš že zase zlobíš?“ začal mě líbat na krku a já se snažil vymanit ze sebe to chvění.

 

,,Co to dě...,“ chtěl jsem se něco namítnout, ale Kai měl jiné plány. Popadl mě za ruku, zaklepal na dveře a jen tak mě odvlekl do učebny. Všichni ve třídě na nás upřely zraky, včetně našeho profesora. Byli tak překvapení, že přestali mluvit. Jako kdyby viděli ducha. A než jsem se vzpamatoval bylo v místnosti takové ticho, že by člověk slyšel i špendlík na zem spadnout. Docela jsem se nad tím bavil. Zajímalo by mě, jestli jsem takhle taky vypadal před chvíli na záchodě, když jsem Kaie po té dlouhé době zase viděl.

 

,,Eh, moc se omlouvám ale zaspal jsem... zase,“ uklonil jsem se co nejvíc to šlo a Kaie, který si ze šťastných pohledů našich spolužaček vůbec nic nedělal, jsem se snažil pustit. Marně.

 

,,Áh, pan Kaeda, no samozřejmě..,“ řekl profesor otráveně jako ten největší všeználek a začal vytahovat třídní knihu. Tohle by mi zas tak nevadilo. Spíš jsem čekal, že si to zase odnesu jen já a Kai, který za to všechno může zůstane bez poskvrny.

 

,,To je mi ale náhoda. Předpokládám, že pan Jukio zaspal s vámi,“ dodal. Celou třídou se v ten moment ozval tlumený smích, ovšem to mi bylo naprosto ukradený. Viděl jsem moc dobře ty závistivé pohledy ženské poloviny třídy na naše spojené ruce.

 

Než jsem se však stačil obhájit, Kai celou tuhle věc vyřešil sám.

 

,,Kéž by, pane profesore. Kéž by. Bohužel se mi jen zasekl zámek u mé šatní skříňky a Takashi byl tak hodný, že mi s tím pomohl. Takže za to vlastně můžu já,“ dodal a mě vyskočilo obočí do půlky čela. To, že to na sebe vezme jsem ani v nejmenším nečekal.

 

,,Hm.. dobře tedy, můžete se posadit,“ kývnul na nás profesor, i když z jeho výrazu bylo nad slunce jasné, že té historce o skříňce nevěří.

Vděčně jsem si oddychl a vydal se i s Kaiem, bohužel ruku v ruce do své lavice.

 

,,Moment,“ zastavil nás učitel v půlce cesty. ,,Pan Kaeda může jít, ale vy Kai... pojďte mě potěšit svojí náhlou přítomností. Ostatně, dopřáváte nám jí jen pomálu,“ dodal se škodolibým úšklebkem. Byl jsem mu za to vděčný, protože mě Kai chtě- nechtě musel pustit. Dokonce mám i podezření, že nebýt toho tak se Kai nasáčkuje do volné lavice i se mnou. A to jsem po tom, co jsem mu udělal na záchodě opravdu nechtěl. Rychle jsem proto odkráčel na své místo, kde se na mě Yuuta pobaveně usmíval. Proto jsem mu dopřál menší pohlavek, který mu naježil jeho hnědé vlasy ještě víc.

 

,,Takže, copak se stalo že jste nás poctil svoji přítomností? Přišel jste se podívat, jak se nám daří?“ řekl pan profesor dost kysele a naštvaně. Bylo to neobvyklé.Tenhle tón jsem od něj slyšel jen dvakrát. - Poprvé, když Yuuta usnul při jeho hodině na lavici a podruhé – když Yuuta usnul při jeho hodině na lavici a spadnul při tom ze židle do uličky.

Profesor chtěl být nejspíš vtipný a rozhodně chtěl Kaie zesměšnit. Myslel si, že to bylo vtipné. Jenže nebylo. Celá třída samozřejmě stála za svým blonďatým idolem a jediný kdo se smál byl klidný a vyrovnaný Kai.

 

,,Né že by mě nezajímalo, jak se vám daří pane profesore. Ale přeci jen tu jsem kvůli někomu jinému,“ odpověděl a přitom na mě z dálky mrknul. Zamračil jsem se.

 

,,A taky, dnes máme můj nejoblíbenější předmět - Historii, ten jsem si nemohl nechat ujít,“ dodal se sladkým úsměvem a já bych přísahal, že minimálně tři holky ze třídy z toho v tu chvíli omdlely.

 

,,Opravdu? To je velice milé,“ řekl učitel. Jeho hlas samozřejmě vyměkl, stejně jako on. Už se tak nemračil, ale dokonce se usmíval.

 

,,Tsse, to je ale šplhoun,“ pomyslel jsem si. Zbytek hodiny proběhl tak, že se profesor vyptával Kaie na jeho koncert, a nakonec ho ze sých spárů propustil. Kai tak zaujal své místo vedle Sena. Ten se na něj vrhl, jako kdyby byli bůhví jací kamarádi. Dokonce ho i objal kolem ramen, když mu ukazoval své poznámky.

Sen... To jméno mě na jazyku doslova pálilo.

 

,,Co jste na tom záchodě dělali?“ vyrušil mě z mého rozjímání Yuuta.

 

,,Vážně to chceš vědět?“ otočil jsem se na něj s nejistým výrazem.

 

,,No..máš pravdu - nechci,“ dodal. Nakonec ta nudná hodina přece jen zkončila a do všech přítomných ve třídě se se zazvonením a odchodem učitele vrátila energie. Sledoval jsem, jak Kioshi s její kamarádkou děkují Kaiovi za ty lístky na koncert. Samozřejmě s nedopnutou blůzou. Pobavilo mě to. Říkal jsem si, že ty holky mají vážně místo mozků prsa. Opravdu si myslí, že tohle na Kaie zabere? Ha, to sotva....

 

,,A teď máme matiku...trlala...matiku,“ znovu mě Yuuta vyrušil. Připravil se řádně na další hodinu a dokonce si při protahování zpíval. Nikdy bych nevěřil, že se Yuuta bude někdy tak moc těšit na hodinu matematiky- předmětu, ze kterého ještě před dvěma měsící propadal.

 

,,Ty si zpíváš? Co je to s tebou?“ nevěřícně jsem ho sledoval. On se snad vážně zbláznil.

 

,,No a? Jen mám radost. Je pěknej den, z ničeho už nepropadám a máme první trénink s Takahirem, takže mám důvod se radovat. Měl bys to taky někdy zkusit. Každej se přece nemusí pořád mračit jako ty, Takashi. Navíc -TMRevolution už mají nový album,“ chlubil se div, že nevylítl radostí z lavice. Jen jsem na něj nepřítomně zíral a kroutil hlavou.

 

,,A hele naše superstar se blíží,“ dloubnul do mě za chvílku loktem. Jenže než jsem stačil zareagovat Kai už se usadil na naší lavici, konkrétně předemnou.

 

,,Co takhle pusu místo díky?“ naklonil se nade mě s tím svým úchylným úsměvem.

 

,,Díky? A to jako za co?“ zašklebil jsem se ně něj a snažil se ho z lavice shodit.

 

,,Ale no tak, zlatíčko. Ty nevíš? Nebo ti mám připomenout, co se stalo na záchodě?“ zajiskřilo se mu nebezpečně v očích. A já musel protestovat. Naštvaně jsem vstal ze židle, nejen proto abych byl vyšší než on. Je to přece jeho vina, že jsme přišli pozdě.

 

,,A co se stalo? Nějak si nepamatuju... Navíc - nevzpomínám si, že bych to byl já kdo mě tam ZASE přepadl. Nebýt tebe tak jsme pozdě nepřišli,“ přihmouřil jsem naštvaně oči a díval se do těch jeho modrých. S Kaiem to ovšem ani nehlo. Naopak. Usmíval se ještě víc.

 

,,Víš že jsi strašně roztomilý, když se mračíš a vztekáš?“ řekl a já začínal mít pochybnosti o tom, jestli mě vůbec poslouchá. Na Yuutu, který při tom co Kai řekl vyprskl smíchy, jsem ani nepomyslel.

 

,,C- co?“ nechápal jsem ale to už je u toho blonďatýho idiota normální. Že nebere ohledy na to, co cítím. A než jsem se vůbec nadál, Kai se na mě přitiskl a políbil. Přede všemi!

 

,,Zmetku! Jseš normální? Vždyť na nás všichni zírají,“ vyjekl jsem nasupeně, když se odtáhl.

 

,,Nemohl jsem si pomoct, broučku. Nemůžu za to, co se mnou děláš,“ pokrčil rameny a znovu se mě chystal políbit.

,,Takže za to všechno můžu já? Děláš si ze mě srandu?“ vztek ve mně vřel jako láva v probouzící se sopce. Dál jsem se ho snažil odstrčit a za žádnou cenu jsem se nechtěl vzdát. Ne po tom, co mi řekl.

 

,,Když ty jsi tak neodolatelný,“

,,Nech si zajít chuť, ty úchyle,“ moje utrpení snad nemělo konce. Nakonec se ale přece jen někdo tam nahoře slitoval.

 

,,Pan Takashi Kaeda, ať se okamžitě dostaví do ředitelny. Opakuji. Takashi Kaeda, hned do ředitelny,“ ozvalo se najednou ze školního rozhlasu. Kaiovi tudíž nezbývalo nic jiného, než mě pustit. Neměl jsem ponětí, proč mě tak najednou volají do ředitelny ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Byl jsem rád, že budu mít aspoň chvíli od toho perverzáka pokoj.

 

,,Teda Takashi, co jsi udělal?“ ptal se mě Yuuta překvapeně. Jen jsem pokročil rameny a hodlal se to jít zjistit.

 

,,Hej, kam si myslíš že jdeš?“ ještě než jsem odešel ze třídy, zastavil jsem Kaie, který byl rozhodnutý jít tam se mnou.

 

,,Jdu s tebou,“ odpověděl jen tak.

,,Tak na to zapomeň. Říkali Takashi Kaeda. Ne Takashi Kaeda a úchylný perverzák Kai,“ usadil jsem ho a i když se mě snažil odměkčit psím pohledem, ze třídy jsem nakonec odešel sám.

 

,,Zmetek jeden. Jak já ho nesnáším! Nejsem přece jeho majetek,“ říkal jsem si v duchu, i když jsem přeháněl. Zas tak hrozné to nebylo.

 

,,Dále,“ ozval se ředitel z místnosti, kde jsem právě klepal na dveře. Neměl jsem tušení co by po mě mohl chtít. I když při mém štěstí nejspíš bude požadovat, abych se ke Kaivoi nastěhoval. Vůbec bych se nedivil, kdyby mi to navrhl.

 

,,Chtěl jste se mnou mluvit?“ uklonil jsem se, jako správně vychovaný Japonec. Pan ředitel seděl za svým stolem a něco zapisoval do počítače. Jeho kancelář byla čistá, vzdušná a všude panoval řád a pořádek. Na můj vkus až moc.

 

,,Ano chtěl. Prosím, posaď se,“ vyzval mě, aniž by se na mě podíval a já uposlechl. Posadil jsem se naproti němu a čekal, až mi vyklopí o co jde.

 

Po chvíli jsem se přece jen dočkal a on na mě spočinul ustaraným výrazem.

,,Takashi, víš že tvého otce znám víc jak dvacet let a velmi si ho vážím. Proto mi velmi záleží na tvém prospěchu. Tvůj otec by mi neodputil, kdyby tomu bylo jinak. Jenže poslední dobou mě tvé výkony velice znepokojují. Slyšel jsem od ostatních profesorů, že tvůj průměr se čím dál víc zhoršuje,“ pronesl velice vážným tónem. Vůbec mě to nepotěšilo. Co je mu do toho? Noa co má být že zná tátu. Už jsem několikrát říkal, že nechci aby našim donášel.

 

,,Hmm, a co? Každej má někdy slabou chvilku,“ pokrčil jsem lhostejně rameny. A jak jsem čekal- pana ředitele to naštvalo. Proto taky spustil naprosto zbytečný a hysterický záchvat.

 

,,No a co?! No a co?! Poslední dobou se chováš naprosto příšerně! Můžeš mi vysvětlit, co mají znamenat tvé pozdní příchody? Za tento týden je to už po druhé co jsi přišel pozdě! Po druhé! Z biologie nejsi daleko k propadnutí!! Co to s tebou je? Dokonce i Yuuta tě pomalu ale jistě dohání. Bereš svoji budoucnost vážně? Hodláš vůbec odmaturovat? …. a nech se proboha ostříhat! Porušuješ školní řád!“ vyjekl.

 

,,Neporušuji, mám vlasy řádně svázané,“ namítl jsem s ledovým klidem.

 

,,Nehádej se se mnou! Vypadáš jako děvče v klučičí uniformě,“ dodal a konečně se uklidnil. Narovnal si brýle na nose a znovu na mě důležitě pohlédl.

 

,,Takahiro nikdy neměl takovéhle výsledky, jako máš teď ty. Vždycky byl premiant a na naší škole jen exceloval! Měl bys jít v jeho stopách a...,“

 

,,Tak dost!“ přerušil jsem to jeho nesmyslné tlachání prudkou ranou do desky jeho mahagonového stolu.

 

,,Přestaňte mě jednou pro vždy srovnávat s mým bratrem!!! Nic nevíte! Nejsem Takahiro, nikdy jsem nebyl jako on a nikdy taky nebudu. Jasný? Nechci jít v jeho stopách, mám své vlastní, po kterých chci jít. Můj prospěch se zhoršil jenom proto, že si teď chvíli dávam voraz. No a co? Potřebuju si srovnat myšlenky. Je mi osmnáct. Nemyslíte, že už jsem dost starý na to, abych o své budoucnosti rozhodoval sám? Nepotřebuju vodit za ručičku. Ani od vás, ani od nikoho jiného. A jestli to nechápete, budete muset. Protože já...,“ naštvaný a rozhořčený jsem vyletěl ze židle. Bylo mi fuk na koho to teď ječím a zvyšuji hlas.

,,Nejsem Takahiro,“ otočil jsem se na podpadku a vydal se ke dveřím. Ředitel nestačil říct ani slovo.

 

,,A teď, když mě omluvíte, mám hodinu matematiky a nerad bych přišel pozdě,“ s tímhle jsem prásknul dveřmi div, že nevyletěly z pantů. Měl jsem chuť někoho zmlátit. O co sakra šlo? Nesnáším, když mě lidi porovnávají s Takahirem. Nejsem jako on! Copak to nevidí? Možná si jsme trochu podobní, ale snažím se, aby ta podoba byla co nejmenší. Proto si nechávám dlouhé vlasy, protože Takahiro je má krátké. Nikdy mi nevadilo, že žiju v jeho stínu. Obdivoval jsem ho a pořád obdivuju. To, že byl jeden z nejlepších studentů na této škole ví každý. Ale musí mě s ním neustále srovnávat? Já nejsem on!

 

Naproto mimo sebe jsem se nakonec vrátil do třídy. Ani jsem nepostřehl, zasedací změny ve třídě. Usadil jsem se na své místo a snažil se svůj hněv zmírnit.

 

,,Stalo se něco?“ vyděsil mě Kai a až teď jsem si všiml že sedí vedle mě. Kde se tady vzal?

 

,,ÁÁ, co tady děláš?“ zmateně jsem se snažil najít Yuutu. Ten zrádce si zase odsedl do první lavice. Už zase! Podrazák.

 

,,Hej, tohle jsme si nedomluvili. Kdo ti to dovo,“ najednou mi přiložil ukazováček na ústa.

 

,,Moc mluvíš, broučku,“ řekl, přitáhl si mě za zátylek a propojil naše rty. Chvíli jsem váhal. Díval jsem se na něj, když mě líbal a on se díval na mě. Měl jsem pocit jako kdyby do mě těma svýma pronikavýma očima viděl. Můj vztek se rázem vypařil jako pára nad hrncem a já úplně zapoměl na předchozí rozhovor. Nevim jak to udělal. A i když jsem byl naštvaný za to, že mě zase líbá, necuknul jsem. Dokonce jsem mu byl jednu chvíli vděčný. Proto jsem jako první zavřel oči a nebránil se. Alespoň pro tentokrát. A než se Kaiova úchylná povaha zase projevila. Dřív, než mi začal rukama šmátrat pod košilí odthl jsem se od něj a uhodil ho do jeho ruky.

 

,,Idiote, na to zapomeň a zkroť si ty svý neposedný hormony laskavě,“ odvrátil jsem se od něj a svoji židli odsunul co nejdál od něj. Samozřejmě zbytečně, protože Kai se prostě odbýt nedal.

 

Naštěstí do třídy přišel profesor Hisaka a matematika mohla začít.

 

,,Broučku, díky že si mě přišel včera navštívit,“ pošeptal mi Kai zničehonic do ucha a přitom mi do něj znovu jemně fouknul. Měl jsem co dělat, abych překvapením nevyjekl.

 

,,C- co to zase sakra děláš?... Jen jsem ti donesl domácí úkoly, takže si od toho nic neslibuj. Kdyby mě o to Hisaka nepožádal, nikdy bych tam nešel, jo a mimochodem. Ten tvůj ochránce nebo manager nebo kdo, je pěknej blázen,“ vykoktal jsem šeptem, aby nás učitel neslyšel a dloubl ho do žeber, aby ho ty choutky přešly. Sice to nepomáhalo, ale aspoň jsem to zkoušel.

 

,,Tohle bolelo lásko, za to budu chtít pusu. Navíc, mě nezajímá proč si přišel. Byl jsi tam a to je hlavní,“ řekl a svoji pravačku položil na mé stehno.

 

,,Hej, ty parchante,“ dal jsem jí dolů ale za chvíli tam byla zase.

,,Achjo, Tohle bude dlouhá hodina,“ pomyslel jsem si ztrápeně a zavzpomínal na ty časy, kdy tu ten blonďák nebyl a já si tak nemusel hlídat... sebe samotného.

 

 

SHO

 

Když jsem přišel do své třídy, panovalo tam nezvyklé ticho. Ale byl jsem jen rád. Tuhle třídu mám rád. Nejen proto, že je to první třída, ve které dělám třídního učitele. Je plná nadějných studentů, kteří mi připomínají mě samotného, když jsem byl v jejich věku. Ostatně není to tak dlouho, co mi ještě teklo mléko po bradě. Tyhle tváře, které mě vítají každou hodinu mi přirostly k srdci. A jeden člověk mezi nimi výrazně víc.

 

Znovu mi to udělal. Sedl si naproti mně, aby mě mohl provokovat. Opravdu nevím jak dlouho tuhle naši hru vydržím. Pokaždé, když Yuutu vidím mám chuť ho políbit, obejmout, hladit,...

 

Dost. No tak Sho, vzpamatuj se. Říkal jsem si v naději, že mě tyhle choutky přestanou lákat. Sedl jsem si na židli a ignoroval pohledy od toho hnědovlasého ďábla. Snažil jsem se zapsat chybějící studenty, ale moc dobře to nešlo. Až zmíňka o pozdním příchodu Kaie, naší hvězdy a Takashiho mě donutily se soustředit.

 

Takže Kai je ve škole? No konečně. Začínal jsem mít obavy o jeho prospěch. Okamžitě jsem zvedl hlavu abych ho našel, a jak jsem správně odhadl seděl v poslední lavici vedle Takashiho. Pobavil mě pohled na ty dva. Takashi se mračil a vypadal docela zoufale. Za to Kai se zálibně usmíval a nevypadal, že by mu tam něco scházelo. Yuuta mi vyprávěl o jejich sázce, kterou dlouhovlasý prohrál. A nikdy mě to nepřestane překvapovat. Proč si Kai vybral zrovna jeho? Mohl mít kohokoliv, z téhle třídy. Ne. Z celé školy. Vždyť ty dva jsou jako oheň a voda. Jako černovlasý ďábel a blonďatý anděl.

 

Ale lásce asi vážně neporučíme. Já bych mohl vyprávět. Znovu jsem se musel ubránit pokušení, zadívat se do Yuutových krásných očí. Proto jsem raději začal vysvětlovat novou látku.

 

Než jsem však mohl vůbec otevřít pusu, někdo prudce zaklepal na dveře a dovnitř, bez jakéhokoliv vyzvání vešla slečna Misato. Zástupkyně našeho pana ředitele. Nemám jí rád, je nafoukaná a na každého profesora se povyšuje. Včetně mě.

 

,,Dobrý den, slečno Misato. Přejete si?“ nasadil jsem svůj nejpřívětivější úsměv.

 

,,Ano. Prosím, mohl by jste se mnou jít do ředitelny?“ ten její naštvaný, nerudný výraz mě znepokojoval.

 

,,Musí to být hned? Právě máme probírat novou látku a,“

 

,,Hned!“ přerušila mě a já z jejího přísného výrazu věděl, že nemám na vybranou. Jenom jsem kývnul a přemýšlel, co po mě ředitel může chtít.

 

,,Zatím co tady nebudu si přečtete kapitolu osmou. Je to nová látka, tak doporučuji si ji prostudovat,“ poručil jsem třídě, ještě jednou se zadíval do karamelových očí a vydal se za tou protivnou ženštinou. ,,Za chvíli jsem zpátky,“ řekl jsem než jsme vyšli ze třídy. Jenže, jak jsem později pochopil, nevrátil jsem se....

 

Když jsme šli po chodbě, bylo tam takové ticho, že byl slyšet jen klapot jejích velkých podpaků dopadající na zem. Znervózňovalo mě to. Šel jsem za ní jako nějaký zpráskaný pes.

 

,,Promiňte, ale co po mě pan ředitel chce?“ snažil jsem se z ní něco vytáhnout. Ona neodpověděla. Až když jsme se zastavili před kancéláří ředitele, podívala se na mě zamračeným výrazem.

 

,,To hned uvidíte,“ pronesla a otevřela mi dveře do ředitelny. Vešel jsem. V místnosti byl tíživý vzduch, napjatá atmosféra a já z ředitelova pohledu poznal, že je něco špatně.

 

,,Posaďte se,“ pobídl mě a já tak hned učinil. Slečna Misato zůstala venku.

 

,,Děje se něco?“ zeptal jsem se zdvořile. Nechápal jsem co se děje.

 

,,Ani nevíte jak rád bych řekl že ne, ale to bych lhal,“ pronesl zvláštním tónem, jaký jsem u něj ještě neslyšel. Seděl za svým stolem a v rukou křečovitě svíral nějaké papíry.

 

,,Pane profesore Hisako, můžete mi vysvětlit co to má znamenat?“ podíval se na mě a hned na to mi podal ty papíry, které svíral v rukou. Tehdy jsem vůbec nic netušil. Proto jsem si ty dokumenty vzal a podíval se na ně. Jenže... oni to žádné papíry nebyly. Ani dokumenty, nebo podobné věci. To, co mi dal do rukou mi stáhlo hrdlo natolik, že jsem přestal dýchat. Srdce se mi na okamžik zastavilo. Nikdy v životě jsem nic takového nezažil. Byl jsem v šoku.

 

Jak jsem říkal, nebyly to žádné papíry. Kéž by byly. - Byly to fotky. Fotky, na kterých jsem byl já a Yuuta... před dvěma dny.... ve škole, ve třídě. A musím říct, že nebyly zrovna nejformálnější. Nemohl jsem uvěřit tomu, že nás někdo viděl.

 

 

Zadíval jsem se nevěřícně na staříka před sebou, pak znovu na fotky a zase na ředitele. Tak nějak jsem doufal, že se začne smát a řekne, že je to jen vtípek nebo zlý sen. Jenže nebyl. A já byl nucen se k tomu postavit čelem.

 

Nervózně jsem poklnul. Kapičky potu mi stékaly po čele a já v sobě hledal odvahu, abych vůbec něco vyslovil.

 

,,Kde … kde jste to vzal?“ zeptal jsem se ho přidušeně. Vůbec nic jsem nemohl. Nemohl jsem dýchat, mluvit, myslet...

 

Bylo jasné už z mých reakcí, že ty fotky nejsou jen hloupý žertík nějakého puberťáka. Byla to fakta. Byla to pravda..... A pan ředitel to věděl. Ten jeho pohled, jakým se na mě díval nikdy nazapomenu. Mýchalo se v něm tolik emocí...

 

,,To je snad jedno. Ale jestli to opravdu chcete vědět, dnes ráno mi tyto fotky předal jeden nejmenovaný student, který chtěl být zachován v anonymitě. Předal mi tyhle fotky a své svědectví, že máte milostný poměr s jedním z vašich studentů. A ještě k tomu s chlapcem. Yuuta Ryioto, pokud se nemýlím,“ pronesl nepřestávaje mě sledovat.

 

Student? V anonymytě? Hlavou mi probíhalo tolik myšlenek, že jsem nebyl schopen racionálního myšlení. Dokonce jsem neměl ani sílu to nějak vyvrátit nebo popřít. Obhájit se... jen jsem seděl a mlčel.

 

,,Hmm, takže to nepopíráte?“ptal se mě a já stále nic neříkal. Nemohl jsem. Věděl jsem, že to co dělám je špatné. Ale moje srdce na to prostě mělo jiný názor. Nikdy jsem nepočítal s tím, že by na to mohl někdo přijít. Ani jsem to nebral v úvahu. A to byla chyba.

 

,,Víte, já jsem dost shovívavý a dokážu lecos překousnout. Bohužel to, čeho jste se dopustil není žádná prkotina, která se dá je tak přehlédnout,“

 

,,Ale vždyť mu bude za chvíli osmnáct,“ sebral jsem zbytek hrdosti a pokusil se bránit.

 

,,Ale i tak je to proti předpisům!! Kdybych vás teď udal, skončil by jste v base za zneužívání nezletilé osoby,“ vyjekl.

 

,,Uvědomujete si, co by tomu řekli jeho rodiče, kdyby se to nedejbůh dozvěděli? A co rodiče ostatních dětí? Prestiž naší školy by byla nadobro v troskách. Nejen, že máte poměr s dítětem. Ale to dítě je ještě ke všemu chlapec! Víte jaký je to problém? Lidé by jen těžko zkousli poměr učitele se studentkou. Natož... se studentem. Možná, že jste to s ním myslel dobře a možná že k němu chováte nějaké city, ale je to neuvěřitelný skandál. Nehledě na to, že moje důvěra k vám už není taková jako předtím,“ dodal. I když jsem s ním nesouhlasil, musel jsem uznat, že má pravdu.

 

,,Podívejte, jsem toleratní a rozhodně vás neodsuzuji za to, že jste …. homosexuál. Ale jako ředitel tohle prostě na své škole nemůžu trpět,“ odmlčel se. Já jen seděl a se sklopenou hlavou čekal až řekne, ať si zbalím saky paky. Dokonce jsem čekal, že na mě zavolá policii nebo tak něco.

 

,,Víte, jiný na mém místě by vás zažaloval, na hodinu propustil a ještě by do vašeho portfolia napsal takové ohodnocení, že by jste jako profesor v Japonsku nadobro skončil... ovšem jak už jsem řekl, jsem velice tolerantní muž a vy jste velice nadaný pedagog, věrný své práci. Takový, jaký se dnes už jen tak nevidí. To mi veřte. A to neříkám za sebe, ale z hodnocení studentů. Buďte za to rád, stejně jako to, že nikdo jiný z profesorského sboru a této choulostivé věci nic neví. A já bych byl rád, kdybych to tak zůstalo,“ znovu se odmlčel a donutil mě tak zvednout hlavu. Nechápal jsem co tím myslí, jen jsem věděl, že jsem v hajzlu...

 

,,Podívejte, řeknu to narovinu. Nechci přijít o jednoho z nejlepších profesorů na své škole. Dokonce i po tom všem vám stále věřím.... dám vám tedy na výběr. Je jen na vás jak se rozhodnete a doufám, že vaše mysl pedagoga se rozhodne pro správnou věc,“

 

,,Co tím myslíte?“ stále jsem nechápal.

 

,,Dávám vám na výběr ze dvou možností. Buďto vás na hodinu vyhodím, vy přijdete o výplatu, prémie i bonusy nehledě na to, že do vašeho ohodnocení napíšu to, co uznám za vhodné, tedy pravdu,“ znovu se odmlčel a mě najednou svitla naděje. Co může být horšího než tohle? Kdo by si tohle vůbec vybral? Jasně, že nechci přijít o práci, která mě navíc baví.

 

,,A ta druhá možnost?“ řekl jsem plný očekávání. Stařík naproti mně se narovnal a pevně se mi zadíval do očí.

 

,,Druhá možnost je ta, že budete dva měsíce v podmínce, ve které budete pod mým dozorem. Dáte mi své čestné slovo, že tato situace se nebude už NIKDY víckrát v této budově opakovat a.... že to, co je mezi vámi a tím chlapcem okamžitě a jednou provždy ukončíte,“ dodal a mě se v tu ránu zhroutil celý svět....

 

 

 

Příště: Takahiro má jako nový sensei svoji premiéru a Danno se mu konečně rozhodne svěřit se svým životem. A jak oba dva vidí vztah mezi Kaiem a Takashim.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

no teda

(yoakesora, 28. 5. 2011 21:33)

Teda holka takhle to useknout a nepsat. Já si po dlouhé době zase vygooglovala tvoje stránky. A žádný nový dílek téhle série. Prosím pokřačuj "smutně kouká".

:/

(Christy, 23. 5. 2011 18:40)

Není důležité jak pomalu jdeš, dokdu enzastavíš....

prosím, že budeš ještě prokačovat? T-ty... ty nemáš právo to takhle useknout, když pšíeš tak skvělý povídky!!! :DTakže prosím, nešlo by to rychleji? Nebo alespoň nějakou naději, že se dočkáme... Byla bych vděčná.. budu doufat a těšit se :D

Co bude dál?

(Hatachi, 26. 4. 2011 20:15)

Fakt perfektní povídka. Moc se mi líbí a doufám že se dočkáme pokračování,už se těším. Hodně fandim Takahirovi a Dannovi. Shoa je mi moc líto už kvůli Yuutovi. A taky jsem zvědavá jak se vyvine vztah mezi Kaiem a Takashim. Takže děkuji za tak hezke povídky.

Dokonalost

(Ája, 7. 12. 2010 15:54)

Tohle je fakt dokonalá povídka.Naposledy jsem četla myslím že díl s názvem Sen a potom nic dlouho nebylo, ale tahle povídka mi nedá spát, pořád na ní myslím, už několikrát jsem si přečetla všechny díly a pořád mě baví.A tenhle díl byl samo sebou také dokonalý, chudák Sho...to je krutost.Nejlepší mi na téhle povídce přijdou Takashi a Kai, ten jejich vztah nevztah je vážně zábavný :D.Hlavně prosím pokračuj.

^_^

(Sax, 7. 12. 2010 11:29)

Jen jsem tak namátkou jukla a koukám, že to pokračuje... super, tahle povídka se mi vždycky líbila a teď to pokračuje ještě líp... těším se na pokračování.

...cute...

(EmPiNk, 30. 11. 2010 19:52)

nááádhera....bože díííky:-)....napsala jsi to opravdu skvěle ani nevím co dodat...snad jen...poookračko!!! plosím plosím....:-B

....

(terkic, 22. 11. 2010 11:29)

Tak tohle byl dokonalý díl, první polovinu s Takashim a Kaiem sem se bavila, lámala se smíchy, a pak u Shoa sem myslela, že mě raní mrtvice. Jako tušila sem, že se stane něco špatnýho, i tohle, ale vždycky když to nastane, je to prostě šok a mě je ho líto:( jsem zvědavá, jak tohle dopadne, prosím, nenapínej:)

...

(Aylen, 21. 11. 2010 23:42)

SUper kapitola :) Těšila jsem se na ní :) Doufám, že další bude brzo :)

....

(Reizo, 21. 11. 2010 11:23)

eto...já se VÁŽNĚ dočkala... ani nevíš jak jsem se na pokračování těšila...XD
mám tuhle povídku ráda...
tak nějak jsem čekala že se to provalí ale ten ředitel je totální debil...nevím co by bylo lepší si vybrat když oboje je špatné...
těším se na pokračování doufám že nás nebudeš dlouho napínat,protože ten konec je na zabití...takhle to useknout...bééé

...

(repli, 21. 11. 2010 5:37)

Skvěle se to četlo, nemůžu se dočkat dalšího
PS: Neomlouvat, psát :-D

No ty vole...

(Tercza, 20. 11. 2010 9:40)

Budu znít dětinsky, ale chci další, další, dalšíííí!