17. Myšlenky
Kapitola 17. - Myšlenky
Poté, co Sho odešel se slečnou Misato, se už do konce hodiny nevrátil. Nijak mě to neznepokojovalo. Nejspíš šlo jen o další nesmyslnou poradu, kterou svolal náš senilní ředitel. No dobře, není zas tak starý a do senility má asi ještě hodně daleko, ale stejně jsem na něj byl dost naštvaný. Jindy bych mu za vyrušení hodiny byl samozřejmě vděčný, zvlášť kdyby šlo o Ekonomii, Biologii, Historii, Literaturu,... Ale tentokrát jsem měl sto chutí zavolat na něj inspektora za nedostatečné vzdělávání a samostudium.
Zbytek hodiny a vlastně celý den jsem musel strávit pozorováním mého dlouhovlasého kamaráda, jak se hádá s blonďatým idolem školy. Přísahal bych, že kdyby Kai na Takashiho v jednom kuse nedorážel, a tentokrát si na tom dal opravdu záležet, protože Takashi byl celý den neobvykle rudý vzteky, nejspíš bych umřel nudou.
No pravdu se někdy nechápu. Nechápu co je na tom tak zábavného, když se můj nejlepší přítel snaží utéct před svým klukem, ctitelem a pronásledovatelem v jednom. Kdyby mi tohle někdy někdo řekl, poklepal bych si na čelo. Ale nemůžu si pomoct. Nejde se jim nesmát. Připadají mi jako manželé. Takashi jako v jednom kuse nabručená, frigidní žena se sklony k pesimismu a Kai jako optimistický manžel – ninfoman, který by udělal vše, co by na očích své roztěkané manželky uviděl. Opravdu nevím, jak ve škole přežiju, až se ti dva rozejdou. Nejspíš umřu nudou, protože s Takashim jindy žádná legrace není. Těžko uvěřit, že do této budovy budu muset pravidelně docházet ještě další dva roky.
Ještě štěstí, že je tu Sho.
Když jsem se ho však snažil celý den najít, nebo ho alespoň zahlédnout moje snahy přišly vniveč. Sho nebyl nikde k nalezení. Dokonce ani v jídelně na obědě. Bylo to zvláštní, ale to není v téhle škole nic nového. O podivných věcech, které se tady dějí, bych mohl psát kroniky. Proto jsem se rozhodl jít po vyučování k němu do kabinetu. Do bíle vymalované místnosti, kde se skoro každý den scházíme. Přesněji bych to popsal jako naše malé hnízdečko lásky. Obvykle tam bývá, tak jsem neviděl důvod, proč by tomu mělo být dnes jinak.
Doufal jsem, že Sho tam ještě bude a já ho zastihnu včas, než půjde doučit svoji poslední hodinu. Rozvrh hodin, kdy učí znám nazpaměť. Určitě se pamatuje lépe, než-li nějaké keře a stromy, co nám vtloukávají na Biologii, a které nám stejně v životě k ničemu nebudou. No řekněte, jak v budoucnosti asi využiju jednopohlavní rostliny? Já je přece množit nebudu… nebo teda – aspoň v to doufám.
Naštěstí štěstěna stála zase po mém boku a já ho zastihl zrovna ve chvíli, kdy se s plnou náručí učebnic snažil zabouchnout dveře. Musel jsem se usmát. Byl tak roztomilý, když měl naspěch. Vlastně byl roztomilý v jakékoliv situaci. Když se zlobil, usmíval nebo jen tak hleděl zamyšleně do dálky. Pokaždé se mi při pohledu na něj rozbuší srdce.
Pozvolna jsem se k němu rozběhl a pro všechny případy zkontroloval vylidněnou chodbu. Přeci jen v našem případě přísloví, risk je zisk moc neplatí a já bych vážně nerad vysvětloval důvod, proč se tak obětavě tulím ke svému třídnímu profesorovi. Těžko by mi někdo věřil, že jsem si svého třídního profesora spletl s nějakou pěknou spolužačkou. Navíc, moje image studenta, který jen za výjimečných událostí uznává autority a svoje profesory, by tím byla nadobro zničená.
Díky bohu nikdo nikde nebyl a mě tak nic nebránilo, abych se k němu rozběhl plnou rychlostí. Tolik mi chyběl. Je to vůbec možné? Být na někom závislí tak moc? Jaká je vůbec hranice lásky, kterou můžeme milovat druhého člověka?
V tu chvíli jsem to neřešil, zakroutil nad svými sentimentálními myšlenkami hlavou a pevně ho zezadu objal. Sho si mě nejspíš nevšiml a lekl se, protože mu všechny učebnice, papíry a sešity vypadly z náruče na zem.
,,Yuuto?“ řekl udiveně a odtáhl se ode mě. Byl neobvykle bledý a na čele se mu rosily kapky potu.
Překvapilo mě to, a když se na mě podíval tím svým výrazem, který jsem u něj viděl poprvé, hrklo ve mně. V očích se mu lesklo něco, co nedokážu vysvětlit.
A teprve teď si uvědomuju, že jsem to podvědomě ani vysvětlit nechtěl....
,,Stalo se něco?“ zeptal jsem se špetkou lhostejnosti. Byl jsem k němu sobecký, protože mě v tu chvíli nenapadlo, že může mít nějaký jiný problém, než špatné známky svých studentů nebo snížení platu, na který si učitelé neustále stěžují. A já myslel jen na to, až ho budu moct políbit a obejmout. Achjo, nejspíš se ze mě stává nadrženec, když myslím v jednom kuse na takové věci.
Sho se na mě zadíval a hned na to sklopil oči.
,,Ne, nic,“ řekl jen a sehnul se, aby mohl sesbírat všechny své věci ze země. Ty dvě slova mi jako uspokojující odpověď bohatě stačila. Dál už jsem se o to nezajímal a sehnul se taky, abych mu mohl pomoct. Přeci jen to byla moje vina. Měl bych se vážně začít krotit a přestat lidem skákat na záda. Nebo to alespoň omezit…
,,Ah, promiň, to jsem nechtěl. Nevěděl jsem, že se tak polekáš,“ prohodil jsem omluvně a podal mu nějaký sešit, který si ode mě s třesoucíma rukama vzal. I když to byl jen okamžik, stejně jsem si toho všimnul. Dávat tomu větší význam mě ale nenapadlo. Ani tomu, že se na mě ani jednou pořádně nepodíval…
,,Počkej, pomůžu ti,“ nabídl jsem se ochotně, že mu pár věcí vezmu.
,,Ne!“ vyjekl zničehonic a já na něj polekaně pohlédl. Tahle reakce mě utvrdila v tom, že s ním nebylo něco v pořádku. To bylo poprvé, co na mě Sho takhle vyjel. Byl jsem z toho v šoku…
On se ale nakonec jen usmál, vzal si ode mě zbytek svých věcí a něžně mě pohladil po tváři. To mé obavy o něj okamžitě zahnalo. Alespoň na těch pár minut. Opravdu mě má přečteného...
,,Já sám. Nedělej si starosti,“ znovu se usmál a to mě zahřálo u srdce.
,,Promiň, ale už musím jít. Zase mám zpoždění,“ dodal a váhavě se otočil k odchodu. Měl jsem pocit, že mi chce něco říct. Něco důležitého. Zároveň mi však mé druhé já říkalo, že i kdybych se ho na to zeptal tak by mi to stejně neřekl. Proto jsem to nechal být.
,,No, dobře. Tak se uvidíme později,“ zavolal jsem na poslední chvíli a doufal, že mě slyšel. Byl jsem trochu zklamaný, že si na mě nenašel čas, ale věděl jsem, že mi to určitě vynahradí. Stejně mě nic jiného nezbývalo. Brát na něj a jeho práci ohledy je pro mě to nejmenší. A dostat se do pozice stíhačky, co svoji lásku hlídá na každém kroku jsem opravdu nechtěl.
Když mi nakonec zmizel z dohledu úplně, vydal jsem se ven. Pochybnosti o tom jak se Sho tvářil a jak špatně předstíral, že mu nic není, jsem v tu chvíli zahnal do nejspodnějších vrstev svého myšlení. Přede mnou byl trénink a v dohledu nic, co by mi zkazilo zbytek pohodového odpoledne.
Ovšem to o sobě Takashi říct nemohl. Když jsem vyšel na školní dvůr, stál tam přimáčknutý v obětí svého vyvoleného. Se všemi možnými nadávkami, kterými Kaie zasypával, se ho ještě ke všemu snažil udeřit. Při jeho výšce to však šlo jen velmi těžko.
,,Hej, kam máš s těma pařátama namířeno?“ ječel hystericky na celý školní dvůr. Nevím, jestli se pokoušel přivolat si tím nějakou pomoct, která samozřejmě nepřicházela nebo se jen snažil o Kaiovo částečné ohluchnutí. Tak jako tak mu jeho snahy byly k ničemu. Kai byl odolný proti jakýmkoliv slovním i fyzickým útokům.
Mlčky jsem se připojil k Dannovi, který stál opodál, sledoval celou tuhle scénu a snažil se marně potlačit záchvaty smíchu.
,,Neměli bysme mu pomoct?“ otočil se na mě s tázavým pohledem. Bylo na něm však jasně vidět, že se ptá jen tak ze slušnosti a že se mu do toho moc nechce.
,,Jen je nech. Takashi si to za ty pohlavky a svoji protivnou náladu zaslouží,“ pokrčil jsem rameny a dál pokračoval ve sledování ,,zamilované dvojce,,. Ostatně stejně jako všichni ostatní, kteří byli zrovna v tu dobu na školním dvoře. A že jich tam nebylo málo. Se svým starším kamarádem jsem po chvíli zamířil k lavičce opodál, kde jsme se i pohodlně usadili. Byli jsme rozhodnutí počkat, až se Kai nabaží našeho čenovlasého Takashiho. Nikam jsme nespěchali, takže nám to bylo jedno.
,,Zajímalo by mě, jak dlouho mu tahle tvrdohlavost vydrží,“ dodal Danno s úsměvem a já mu musel dát za pravdu. Takashi má opravdu výdrže na rozdávání.
Netrvalo dlouho a pozornost všech přítomných se z těch dvou přemístila na luxusní - tmavě černé AUDI, s kouřovými skly a noblesou oslepující zrak. Tato věc, ze které jsem hodně dlouho nemohl spustit oči a u které jsem si řekl, že jí musím mít taky, zničehonic zastavila před školou. Nejspíš nejnovější model a odvoz pro Kaie jak všem, dokonce i mě po chvíli došlo. Jak jinak si vysvětlit, že jedinému, komu z toho luxusu nespadla čelist na zem, byl právě blonďatý idol Japonska. Všichni kromě naší hvězdy by si o takovém autě mohli nechat jenom zdát. A to si pište, že já si o tom zdát určitě nechám… možná dnes v noci.
Kai byl však úplně v klidu a jediné, čemu věnoval svoji neutuchající pozornost, byl nabručený Takashi. Což jsem samozřejmě nechápal a Kaie díky tomu prohlásil za největšího podivína světa.
,,Už budu muset jít, lásko ale uvidíme se zítra,“ pronesl a s velkými obtížemi se od druhého odtrhl.
,,Díky bohu,“ oddechl si Takashi vděčně. Jeho vděčný výraz mu ale na tváři moc dlouho nepobyl, protože se za okamžik znovu zamračil.
,,Cože? Zítra? Tak na to zapomeň ty nadrženče. Zítra do školy nepřijdu, ha! Budeš si muset najít někoho jinýho, koho budeš sexuálně obtěžovat, protože já už toho mám plný zuby!“ prohlásil s vítězným úšklebkem na tváři. Nejspíš si myslel, že má vyhráno ale spletl se, protože Kai mu v nestřeženém momentu vtiskl polibek na tvář. To dodalo Takashiho tváři další úroveň rudé barvy navíc.
,,Já ale nemyslel školu,“ dodal blonďák s úsměvem, otočil se a vydal se k té limuzíně, která na něj netrpělivě čekala. Šel charismatickým krokem až to vypadalo, že se vznáší. Všichni jsme ho pozorně sledovali, dokud nenasedl do toho luxusu na čtyřech kolech, nezamával svým školním fanynkám a neodjel. Musel jsem uznat, že ten kluk má vážně styl. Nehledě na to jak to s Takashim umí.
Když se nakonec i on vzpamatoval, porovnal si ledabyle zmuchlanou košili a své černé dlouhé vlasy, mohli jsme se konečně vydat na trénink. Chtěl jsem něco namítnout, ale umlčel mě slovy – Buď zticha, nebo dostaneš po tlamě. A tak jsem byl přinucen mlčet, i když ho můj škodolibý smích doháněl k šílenství.
Cestou do tělocvičny, jsme na něj raději nikdo nepromluvil. Pochybuju, že by nás vůbec pustil ke slovu. Procházeli jsme rušnými uličkami Shinjuku a jediná věc, co byla ve směsích různých zvuků slyšet, byl Takashiho naštvaný hlas. V jednom kuse totiž opakoval jak Kaie nesnáší, že je to idiot, úchylák, perverzní prase, sexuální deviant, pako, úchylný pako, teplej úchylák, debilní úchylák, blonďatej úchylák, úchylnej parchant, úchylnej blonďák, modrookej teplouš, že ho zažaluje a že mu jednoho dne přisype do jídla amfetamin. Taky vyhrožoval, že ho přejede rikšou, sváže na koleje Shinkanzenu a pro jistotu ho ještě shodí z Tokijské věže.
Tohle jsme museli poslouchat celou cestu. Ta se zdála být delší, než kdy předtím. Nejen, že jsem měl hlavu ze všech těch nadávek velkou jako balon, ale taky mě celou dobu pálila na jazyku jediná otázka, na kterou jsem se ani já a ani Danno dodnes nedočkali odpovědi. Začínám mít pochyby, jestli se jí někdy vůbec dožijeme. Zeptat se totiž Takashiho na to - jestli zítra půjde na ten Kaivův koncert nebo ne, by byla opravdu troufalost a při nejmenším sebevražda. Stejně všichni víme, že ho jeho přerostlé ego a povaha donutí tam nejít.
Já a Danno jsme na to však měli opačný názor. Už je to dlouho, co jsme se o tom radili a shodli jsme se, že nemáme důvod si páteční večer nespříjěmnit. I když jsem Kaie nikdy zpívat neslyšel- možná tak v radiu- určitě bude dobrej, když z něj každá holka ve škole omdlévá.Teď jen doufat, že to nebude jen kvůli tomu jak vypadá.
Narozdíl od mého neurvalého kamaráda, mi Kai nevadí. Vlastně... nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale kdybych si měl vybrat na jakou stranu se postavit, jestli na jeho nebo na Takashiho, neváhal bych a postavil bych se za něj. Nikdy jsem proti němu nic neměl a nikdy jsem taky nechápal, proč Takashimu tolik vadí a proč ho tolik nenávidí. Kai mu jen přece dokazuje svoji lásku. Jasně, sice mu to dokazuje trochu nevšedním způsobem, ale pořád to není důvod, aby se k němu choval jako ke kusu hadru.
A to, že sympatizuji víc s Kaiem je nejspíš proto, že mu rozumím. Dokážu chápat, co cítí, protože jsem si procházel tím samým.
A jestli je to tak, že ho Takashi nesnáší jenom proto, že je tak trochu 'jinej! - znamená to potom, že bude nenávidět i mě? Abych byl upřímný, ani to vědět nechci. Protože mě tahle pravda děsí…
Příště: Kapitola 18.- Zrádná minulost (Sen se znovu objevuje na scéně, ovšem tentorkát ne kvůli Kaiovi)
Komentáře
Přehled komentářů
a ďalej ???? ako to bude pokračovať ??????
já a nadpisy se nemáme rádi...:D
(Ája, 2. 8. 2012 21:33)Riuu, já už se fakt tak strašně moc těším, co vymyslíš za pokračování :D
skvělí !!!
(Take Ho, 1. 12. 2011 19:27)je to uuuužasná povídka... za jeden den jsem přečetla všechno co tu u téhle kapitolovky máš .... moc se mi to líbí ^_^ ... prosíííím dej sem už další díl
fajne
(anya, 23. 10. 2011 13:11)waw musim povedat, ze pises skutocne super:) mam rada, ked ma poviedka nejaky obsah rozhodne nerada citam poopisovane vecicky kde stracam pointu a tu sa mi to rozhodne nestalo...tesim sa na pokracovanie:)
^^
(Ája, 2. 10. 2011 10:35)Já už ani nedoufala, že napíšeš další kapitolu. Zase jsem se do toho úplně ponořila. Moc se ti to povedlo.
jooo
(yoakesora, 29. 8. 2011 11:24)Konečně další díl. Jsem napnutá jak kšandy na další díl. :D
^-^
(Lili, 19. 6. 2011 16:54)Naprosto užasnej dílek na to se vyplatilo čekat a počkam si i na další tvoje povidky teda hlavně tuhle miluju ^^
Velký dík
(Hatachi, 19. 6. 2011 16:53)Moc děkuju za to že pokračuješ v psaní. Povídky máš pěkné a tahle se mi líbí ze všech nejvíc. Hlavně Yuuta a Sho a taky mě zajímá kdy si Takashi konečně uvědomí že Kaie miluje. Už se těšim na další pokračování. Díky...-
......................
(Rhea, 16. 6. 2011 22:54)Tvoje povídka se mi líbí. Prosím, prosím o pokračování. Jsem ráda, že jsi se do toho psaní přemluvila.
=D
(Ever, 16. 6. 2011 19:20)
ďakujééém za venovanie... som rada že si opäť začala písať bola by ťa veľká škoda :D :D ... krásny diel a strašne sa teším na pokrááčko :D :D som zvedavá na Takashiho s Kaiom a ako dopadne jeho koncert ;-)
PS: prepáč že som nenapísala skôr ale teraz to v škole bolo stršnééé každý den niečo ... už som mala abstťák od netu :D
....
(terkic, 12. 6. 2011 12:52)sem moc ráda, že ses na to nevykašlala, strašně sem se na tuhle kapitolku těšila a samozřejmě se strašně moc těším na další:) jsi fakt skvělá, že ses k tomu vrátila a jsi ochotná psát dál:)
jejda =)
(Nixerwil, 11. 6. 2011 20:06)juj vypadá to zajímavě =) my jsme rádi, že ses nám vrátila a že nám snad zas neodejdeš =) kapitolka se povedla, těším se na další, protože by mě zajímalo, co se mu stalo =) a pochvala: nějak jsem nepoznala, že bys dlouho nepsala :D
muhahahahah
(Syrah, 11. 6. 2011 13:49)supééér, supér, jsme ráda že ses rozhodla pokračovat! Protože čekání bylo strašlivé.... Strašně mě o Takashim a Kaiovi baví čííst... ňami ňam, těším se na koncert, beztak že Takashi nakonec příjde... nějak.. bude muset :D jop, fandím ti ^^
:-)
(Bella, 10. 6. 2011 15:10)Jsem ráda, že jsi se rozepsala a těším se na pokračování. Doufám, že Takashi na ten koncert půjde. Jinak by mě zajímalo co se stalo Sho, ale to se nechám překvapit. Díky za pokračování.
...*slint*...
(...EmPiNk..., 10. 6. 2011 9:50)Kdo by nad tebou mohl zanevřít??....Vždyť jsi úžasná spisovatelka..takhle povídka je skvěla kawaii a nevím co ještě...(kdybych to měla vyjmenovávat byli bychom tu do rána takže....O_O..) Každopádně hodně vytrvalosti a štěstí s další dílem tenhle se ti moooc poved!
.....
(zuzu, 5. 1. 2016 14:21)