Yuuto

,,Vidíš, říkal jsem ti to. Měl ses učit,‘‘poučuje mě o přestávce Takashi, když  jdeme po chodbě,  zrovna z hodiny otravné matiky. Štěstí, že máme velkou přestávku. Možná jsem to vážně přehnal a něco do toho testu přeci jen měl napsat. Přemýšlím nad svým problémem.

,,Tohle mu teda nedaruju,‘‘vyprsknu s pomyšlením na našeho pana profesora. Takashi jen nechápavě zakroutí hlavou. Občas se podívá za sebe, aby zjistil, jestli se za námi neplíží jeho obdivovatel. Naštěstí má Kai jiné starosti. Nejspíš se zabývá dalšími fanynkami, které chtějí podepsat jeho CDčko, a my se tak můžeme v klidu najíst. Jdeme jako vždy na naše tajné místo. Na střechu. Nikdo, kromě našeho kamaráda Danna o něm neví. Kdyby jo, určitě by nás za to, náš neurvalý školník pořádně potrestal.

                     Otevřu dveře, které vedou přímo ven na střechu a v závěsu za Takashim si jdu sednout na římsu. Venku je krásně a ze školní střechy máme velice dobrý výhled. Na školní zahradě jsou jiní studenti, kteří se za stromem líbají, někteří se učí a jiní zase svačí.

                     Sednu si na zem hned vedle svého kamaráda. Vytáhnu svou svačinu v podobě obložené housky a druhou, kterou jsem po mámě tak pracně vymanil, hodím Takashimu. Ten ji ladně chytil, a aniž by poděkoval, zakousl se do ní.

,,Doufám, že mě Hisaka nebude dusit dlouho,‘‘zamyslím se nad dnešním odpolednem, které bych měl po vyučování strávit v kabinetu našeho profesora. Po škole jsem měl jít s Takashim a Dannou na trénink, ale jak znám Hisaku, určitě mě bude ve škole držet do sedmi večer. Takže moje plány na dnešek jsou na sto procent zmařeny.

,,Doufám, že si nezapomněl na dnešní trénink,‘‘poučí mě znovu Takashi o dnešním tréninku Jiu-Jitsu, kam oba dva již čtvrtým rokem chodíme. Zadívá se na  Kyoshi, která jde i se svým průvodem  uječených holek,  k  jednomu stromu. Nechápu, co na ní Takashi pořád vidí. Mě ta zamilovanost do ní přešla hned. Možná, že jsem do ní nikdy zamilovanej nebyl. Kdo ví……Kyoshi je sice moc hezká- má černé, dlouhé vlasy a stejně tak černé, velké oči, pěknou tvář a docela dobrou postavu.  Umí se pěkně a docela i vyzývavě oblíkat, teda pokud není ve škole, kde musíme nosit ty otravné uniformy. Ale to její chování je vážně hrozný. Pořád jen nadbíhá Kaiovi, který o ní ani očkem nezavadí. Pořád se jen vytahuje, dělá z komára velblouda,  a když není po jejím, tak je zle. To lepší, než chodit s takovou nafoukanou nánou, to radši budu sám. Za to Takashi z ní v jednom kuse nemůže spustit oči. Někdy ho z toho krásnýho snu musím i zachraňovat. Zrovna včera na ní zíral, div, že mu netekly z pusy sliny.

,,Tak tady jste,‘‘ozve se najednou ode dveří.  Naštěstí  pro nás,  je to náš kamarád z vyššího ročníku.  Danno Isamu. Můj druhej, nejlepší kamarád,  hned po Takashim.  Je to fakt borec. Já i Takashi ho máme rádi, i když chodí do třeťáku. Přestěhoval se sem před rokem, ale my tři jsme si ihned padli do oka. Danno je strašně chytrej. Vždycky, když ho požádám tak mě vysvětlí věci, o kterých jsem dřív neměl ani páru. Taky je velkej blázen do počítačů, ale já a Takashi jsme se před půl rokem rozhodli dostat ho mezi lidi, a tak jsme ho přihlásili, do kurzů Jiu-Jitsu pro začátečníky. Docela ho to baví a na začátečníka je dost dobrej.

,,Danno, to je dost, že jdeš,‘‘řekl Takashi a posunul se blíž ke mně, aby si měl Danno kam sednout. On jediný ví, že o přestávkách chodíme sem na střechu.

,,No  jo, sorry, ale psali jsme čtvrtletku z angliny, a nějak se to protáhlo,‘‘posadil se vedle nás, rozbalil si svačinu a jako vždy se s námi podělil.

,,Fakt? My zase psali test z matiky a Yuuto to zase zkazil,‘‘ušklíbl se pobaveně můj černovlasej kamarád  a já mu věnoval pohled zabijáka.

,, Už zase? Yuuto, Yuuto, když už se konečně poučíš,‘‘zakroutil hlavou Danno a já jen našpulil pusu.

,,Nechápu, co z toho máš, že pořád Hisaku provokuješ, vždyť je celkem v pohodě,‘‘zakousl se do svačiny a podíval se na mě tázavým pohledem.

,,Hisaka je prostě idiot a já ho nesnáším,‘‘vyprsknu.

,,Snad ses do něj nezamiloval,‘‘ušklíbne se pobaveně, a Takashi vyprskne smíchy. Začne se dusit a slzejí mu oči.

,,Jo, tos teda uhodl,‘‘zamračím se na Danna a ten už raději nic neříká. Uštědří Takashimu pár dosti velkých ran do zad a ten se konečně uklidní.

,,Třeba je to pravda. Víš přece, co se říká….na každým šprochu, pravdy trochu,‘‘zase se zazubí a spiklenecky na mě mrkne.

,,Jo jasně, a taky se říká, nehraj si s ohněm milý Takashi,‘‘věnuju mu další pohled z mé vražedné sbírky a on si mě tak, konečně přestane dobírat.

,,Co myslíte, že po mě bude Hisaka chtít?‘‘zeptám se, když všichni tři dojíme svačinu,  a  už jen odpočíváme v leže na našem tajném místě. Vánek se nám prohání okolo hlavy a na mě jde nebezpečná únava. Bojím se,  abych z té nudy, co se ve škole každý den prohání, neusnul.

,,No, podle mě tě bude znovu zkoušet. Dá ti nejspíš další písemku, aby sis to mohl opravit,‘‘pronese Danno. Zase má na všechno odpověď a mě už začíná štvát, že má pokaždé pravdu.

,,Hmm, tak to je teda pěkný. Místo tréninku budu někde v plesnivým kabinetu,  psát blbej test s ještě blbějším učitelem,‘‘zašklebím se a zvednu se pro baťoh.

,,Myslím, že bys mu měl spíš poděkovat. Být na tvým místě, tak se raději učím,‘‘poradí mi Danno a zakříží si ruce za hlavou. Dívá se na nebe a vypadá zamyšleně. Musím uznat, že něco na tom jeho nápadu bude.

,,Hmm, nojo. Takashi, půjčíš mi sešit?‘‘poprosím se psíma očima svého spolužáka. Obavám se, že můj sešit k učení nikdy nebude použit. Zvlášť sešit z matematiky, kde mám popsané sotva dvě stránky. No jo, prostě mě učení nebaví. A oni dělají, jako kdybych za to mohl….

,,Jo, ale příště si laskavě dělej poznámky sám. Vážně by si s tím provokováním Hisaki měl přestat. Stejně to nikam nevede a kdo na to pak doplatí? Já…,‘‘zabručí nevrle Takashi a začne s né moc velkým elánem hledat, ve svém baťohu, sešit. Pozvednu jen obočí a namířím oči v sloup.

,,No jo,‘‘zamručím a čekám.

                           Takashi se začne přerabovat ve svém bílém batohu. Po chvíli však s prázdnou pohlédne do mé znuděné tváře.

,,Hele, nevíš, kde mám sešit? Nemůžu ho najít,‘‘

,,Ne, naposledy si ho měl ve třídě. Spadl ti přece na zem, když ti Kai vrkal zamilovaně do ucha,‘‘zazubím se pobaveně nad tou scénkou ve třídě. Ti dva jsou vážně jako dva rozhádaní  manželé.

,,Vrkal do ucha?‘‘ptá se Danno nechápavě a očividně ničemu nerozumí.

,,Já toho Kaie zabiju,‘‘zavrčí Takashi naštvaně, popadne svůj batoh a vyletí jako střela ze dveří.

,,Hned jsem zpátky, jen si musím něco zařídit,‘‘zamumlá ještě, než se za ním zabouchnou dveře se žlutým nápisem: VSTUP ZAKÁZÁN

Danno se na mě nechápavě zadívá a nejspíš čeká na vysvětlení.

,,To víš, …ta láska,‘‘pozvednu jednoduše ruce ve stručné odpovědi. Dál už se nemám k žádnému vysvětlování, protože přemýšlím, jak to udělat,  abych za dvě hodiny načerpal do hlavy to, co jsem za půl roku zanedbal. Potom mi ale zrak spočine na Dannovi a ihned mi probleskne hlavou nápad.

,,Danno, viď, že mě to naučíš? Prosím,‘‘kleknu si mu k nohám a se psíma očima a prosíkem ho žádám o pomoc. Danno je moje poslední šance, jak do svojí hlavy něco dostat a věřte nebo ne, on je jako chodící encyklopedie. Lepší, než Takshiho sešit.

,,No jo,‘‘povzdychne si. Nic jiného mu totiž nezbývá.

………………………………………

                             Takashi běží jako splašený po schodech dolů, do své třídy, kde před chvílí byla hodina tak oblíbené matematiky. Doufá, že jeho sešit bude tam, kam mu před tím spadl.

                              Celý udýchaný se přiřítí do prázdné třídy. Nikdo tam není, všichni jsou na chodbě nebo na čerstvém vzduchu venku. Takashi si jen vděčně oddychne. Nerad by tu o samotě potkal svého obdivovatele Kaie. Bůhví, o co by se ten maniak pokusil.

                               Přejde ke své lavici úplně vzadu u okna. Hledá svůj sešit  matematiky, bohužel ale marně. Ať kouká všude po podlaze, jak chce, jeho sešit jakoby zmizel.

,,Nehledáš náhodou tohle?‘‘ozve se za ním zničehonic ode dveří. Takashi vytřeští oči, protože ten hlas okamžitě pozná. Raději nemá odvahu se otočit a v duchu se modlí, aby to nebyl ten, na koho myslí. Když pak za sebou uslyšel pobavený a arogantní  smích oné osoby, naštvaně zaťal ruce v pěst a nakonec se otočil. Jeho noční můry se vyplnili a ve dveřích se ležérně opíral Kai, s arogantním úsměvem na tváři, a zeleným sešitem v ruce. Takashi ihned identifikoval sešit za ten svůj a začínala se ho zmocňovat zlost.

,,Okamžitě ten sešit naval,‘‘zavrčel nebezpečně v pokusu zastrašit svého spolužáka.

,,Jo? A co za to?‘‘řekl blonďák roztouženě a kouzelně se na zuřícího Takasiho usmál.

,,Jestli chceš, tak ti dám pěstí, ty jeden úchyláku. Okamžitě mi dej ten sešit,‘‘ Takashi se přiblížil blíž ke Kaiovi v pokusu vytrhnout mu sešit z ruky. Byli  od sebe jen dva metry. Takashi si však i nadále udržoval dostatečnou a bezpečnou vzdálenost.

,,Dobře, tak si ho vezmi,‘‘pronesl blonďák klidně a natáhl ruku k černovláskovi. Když si však chtěl Takashi vzít svůj sešit zpátky, Kai ho najednou nepustil.

,,Co je?‘‘zeptal se Takashi nechápavě, když z jeho ruky nemohl vytrhnout onen zelený sešit.

,,Říkal jsem, že za to budu něco chtít,‘‘řekl Kai, zničehonic chytl Takashiho za boky a přirazil ho tvrdě ke zdi. Takashi bolestně zasípal, a než se stačil vzpamatovat, Kai se mu přisál na rty. Takashi se mu pokusil vyprostit z obětí, ale marně. Kai se ho prostě držel jako klíště. Když po chvíli oboum začal  docházet dech,  blonďatý z této dvojice se raději  od Takashiho odtrhnul a jen tak tak se vyhnul jeho pěsti, která na něj letěla z pravé strany.

,,Co to kruci děláš?‘‘zaječel naštvaně a otíral si znechuceně pusu. Vztek v něm soptil čím dál víc a donutil ho zatnout pěst a vyřítit se s ní přímo naproti, vítězně se šklebícímu blonďákovi. Kai se ale rychle vyhnul a chytil ho za ruku, kterou mu následně vykloubil za zády.

,,Ty parchante,‘‘zasyčel černovlásek.

,,Tak ty se chceš se mnou prát?‘‘usmál se blonďáček tím svým arogantním úsměvem.

,,Pusť mě, ať ti můžu rozbít hubu,‘‘vrčel dál Takashi a marně se snažil vyprostit z Kaiova pevného sevření.

,,Fajn, jestli chceš, můžeme si dát rovnocenný souboj,‘‘ konečně pustil Takashiho, který si začal mnout bolavé zápěstí a nechápavě na Kaie pohlédl.

,,O čem to mluvíš?‘‘zeptal se s naštvaným pohledem.

,,Jak jsem řekl, budu s tebou bojovat,‘‘řekl a prohrábl si svoje blonďaté vlasy.

,,Ty? Neříkej, že taková hvězda jako ty se umí prát. Nemáš strach, že tím ztratíš fanoušky?‘‘ušklíbl se Takashi a stále nechápal, co má ten blonďatej otrava v úmyslu.

,,Přesně za týden, tady v tělocvičně, přijď včas,‘‘pronesl Kai s vážným tónem v hlase, ignorujíc Takashiho nadávky a úšklebky. Potom se  chystal  odejít, aniž by Takashimu řekl důvod onoho souboje.

,,Počkej, a co z toho budu mít? Myslíš, že se s tebou budu prát, jenom proto, že to chceš? Tak na to zapomeň. Zapamatuj si, že nedostaneš všechno, co chceš, jenom proto, že seš slavnej‘‘zastavil ho Takashi.

Kai se otočil.

,,Když vyhraješ, dám ti pokoj…………………navždycky,‘‘řekl a Takashimu se zablesklo v očích.

,,A , když prohraju?‘‘

,,Tak budeš můj,‘‘řekl jen. Natál pravou ruku aby tak mohl dohodu zpečetit za platnou. Takashi chvíli váhal, ale potom taky natáhl svou pravou ruku a spojil ji s tou blonďákovou.

,,Platí, už se těším,''řekl Kai, mrknul na mračícího se Takashiho, znovu se otočil a odešel. Takashi vytřeštil oči. Nevěděl, jestli z překvapení , že se s Kaiem bude prát nebo z jeho poslední věty. Začal si přemítat v hlavě obsah té věty: ,,Budeš můj,‘‘.Po téhle představě se oklepal.  Radši ani nechtěl pomyslet, co si pod těmito slovy Kai představuje.

Každopádně tuto lákavou nabídku s radostí přijal. Takashi je totiž nejlepší v oddílu Jiu-Jitsu, nikdo, až na jednu vyjímku ho ještě neporazil, a Takashi dost silně pochyboval, že se Kai umí prát. Na to je až moc zhýčkaný a rozmazlený. Viděl to na jasné vítězství a už se začínal těšit, jak mu konečně dá Kai pokoj. Jak bude volný a nebude si muset dávat pozor na toho šmíráka.

,,Fajn,‘‘řekl si pro sebe a se šťastným úsměvem odešel na hodinu dějepisu.

Den ubíhal celkem v klidu. Takashi si už nemusel dělat obavy nad Kaiem, jelikož se už ani jednou nepotkali.

Danno, ten o každé volné přestávce hustil do Yuuta vysvětlivky, pro počítání kvadratických rovnic. No, sice to nebylo lehké, ale ke konci dne už Yuuto, jakž takž uměl.

 ...po dni plném učení a  přemýšlení  o Kaiově dohodě....

,,Fajn, tak já jdu,‘‘řekl nervózně hnědovlásek svým dvou kamarádům, když nervózně přešlapoval u kabinetu Matematiky. Všichni tři stáli na prázdné chodbě, jelikož jejich denní směna, kterou byly povini  strávit ve škole, skončila. A bylo načase se přemístit ke kabinetu Matematiky…….

,,Máme na tebe počkat?‘‘zeptal se Takashi.

Yuuto jen záporně zakroutil hlavou. Pochyboval, že by se Hisaka slitoval, a pustil ho dřív, než za dvě hodiny.

,,Ne, myslím, že bude lepší, když mě omluvíte i z dnešního tréninku. Pochybuju, že se odsud do sedmi dostanu,‘‘povzdychl si ztrápeně.

,,Fajn, tak se drž,‘‘poplácal ho po zádech Danno a i s Takashim se vydali pryč z téhle budovy mučení, jak to vždycky Yuuto nazývá.

,,Tak fajn,‘‘řekl si pro sebe značně nervózní Yuuto, když jeho dva kamarádi odešli.  Nechápal z čeho je nervózní, ale raději to chtěl mít co nejdřív za sebou. A tak si odkašlal a zaklepal na dveře, které vedly přímo do kabinetu pana Hisaki.

,,Dále,‘‘ozvalo se zevnitř a Yuutovi vyschlo hrdlo. Měl zpocené ruce a s nimi taky chytil za kliku. Otevřel dveře a tam už na něj čekal mladý profesor a zrovna opravoval testy, které dneska ráno psali.

,,Dobrý den, tak jsem tady,‘‘řekl Yuuto nervózně a snažil se, aby to vyznělo lhostejně a s hodně velkým nezájmem. Moc se mu to ale nedařilo, jelikož se Hisaka, při pohledu na hnědovlasého chlapce rozesmál.

Yuuto nechápal, čemu se Sho tak směje, ale rozhodně mu to bylo proti srsti.

,,Je tu něco k smíchu? Já myslel, že mě chcete přezkoušet?‘‘zeptal se hodně drze a Hisaka se konečně přestal smát.

,,Oh, jistě. Já jen, že vypadáš, jako by si šel na popravu,‘‘řekl a ani se neopovážil mu vykat, jako to  vždycky dělává.

,,Vždyť taky, že jdu,‘‘zamumlal si pro sebe Yuuto. Sho to samozřejmě slyšel, ale nic na to neřekl. Zvedl se ze židle, na které až doteď seděl. Vzal si velký svazek klíčů do ruky a přešel k nevrlému Yuutovi.

,,Tak jdem,‘‘řekl, zadíval se mu přímo do očí a potom se na něj usmál. Potom se vydal z kabinetu, a a niž by řekl Yuutovi kam jde, byl pryč. Yuuto stál jako přimrzlý. Nechápal nic. Nechápal,  kam to jeho učitel šel a  proč si sebou nevzal papír a tužku. Nechápal proč najednou ten milý tón a už vůbec nechápal, proč se mu najednou z jeho pohledu udělalo horko. Cítil se nějak divně. Každopádně si najednou nevěděl rady. Najednou nevěděl, jak se má ke svému třídnímu učiteli chovat, přitom obyčejně,  by svému profesorovi určitě odmlouval. Teď si ale nevěděl rady. Nečekal, že  k němu bude Sho tak vstřícný a nebude nabručený, jako obvykle.

                      A tak se s hodně velkými rozpaky vydal z kabinetu za svým neoblíbeným učitelem. Když vyšel na prázdnou chodbu, nikdo tam nebyl. Bylo tam ticho, jako na hřbitově. No, člověk se ani moc nedivý na čtvrtou hodinu odpolední.

                      Začal se rozhlížet okolo sebe. Nakonec zahlédl vysokou a hubenou postavu svého učitele s fialovými a podlouhlými vlasy, jak jde rovně po chodbě. A tak se vydal rychle za ním, aby ho v této docela velké škole neztratil z dohledu.

,,A kam to jdeme?‘‘zeptal se ho, když Hisaku s ne moc velkými potížemi dostihl. Sledoval jeho namakaná záda a byl jimi natolik zaujat, že nedával pozor, kam  jde, a když se učitel konečně zastavil ,Yuuto do něj narazil.

,,Oh, pro-promiňte,‘‘vykoktal se a trochu se začervenal. Profesor si jen narovnal své brýle a usmál se. Vytáhl si z kapsy svých černých, upnutých kalhot svazek klíčů a začal hledat ten správný, ode dveří, kde bylo napsáno-Kvinta A.

,,Takže třída prváků?‘‘pomyslel si Yuuto a byl docela rád. Tahle třída je totiž nejhezčí na této škole. Je nejmodernější, útulná a za okny jde vidět krásný výhled na město. No jo a samozřejmě ji jako vždy vyžrali prváci.

                         Nakonec mladý profesor přece jen našel ten správný klíč a odemkl dveře. Oba dva vešli. Yuuto si ihned zabral lavici úplně vepředu, sedl si na židli a vytáhl si tužku. Čekal, že dostane papír, jako ráno, ale jelikož si profesor nevzal nic jiného než klíče, Yuutovi bylo ihned jasné, že všechno nepůjde tak růžově, jak si ze začátku  plánoval. Co taky čekal od toho idiota Hisaki. Pomyslel si nabručeně.

,,Ehm…pane profesore myslím, že jste zapomněl na papír s testem,‘‘ozval se jako vždy drze a ihned byl ve svém živlu. Podezřívavě sjel pohledem svého třídního, který se teď opíral o stůl a ruce měl založené na prsou. Vůbec nevypadal na to, že něco zapomněl a to se ihned potvrdilo.

,,Neboj se, nic jsem nezapomněl. Budu tě totiž zkoušet u tabule,‘‘řekl a zašklebil se, což v Yuutovi rozbouřilo mnoho nekalých pocitů. Hlavně teda vztek. Nesnášel, když se Sho takhle šklebí a ke všemu na jeho účet.

,,Ale proč?‘‘zeptal se nechápavě, když se opravdu ztěžka zvedl z lavice, vzal si křídu a nasupeně se postavil před tabuli.

,,Přece sis nemyslel, že s tím vyvázneš tak lehce? Věř mi, že mám i jiné starosti, než se tady rozčilovat s tebou,‘‘řekl  profesor, a strčil si ruce do kapes.

,,Hmm, tak se nerozčilujte. Nezapomínejte, že jste to byl vy, kdo si tohle vymyslel,‘‘Yuutovy přetekly nervy a zřejmě si neuvědomil hranice, která hraničí mezi studentem a jeho učitelem. Hisaka se na to jen zamračil, ale nic neřekl. Povahu svého nejdrzejšího žáka, který ho zaujal, znal až moc dobře.

,,Takže chceš pětku rovnou, nebo mi ukážeš, že nejsi takovej idiot, za kterýho se děláš?‘‘zeptal se a na tohle mu Yuuto odpovědět nemohl. Věděl, že by svému profesorovi měl spíš poděkovat. Nikdo jiný by s ním takhle čas neztrácel.

,,Fajn,‘‘zamručel.

Profesor se jen usmál.

,,Tak si piš,‘‘poznamenal, potom se otočil k Yuutovi zády a přešel k oknu, kde se zrovna vyjímal nádherný západ Slunce. Potom začal diktovat příklady, aniž by se na svého žáka otočil. Yuuto ho ale nevnímal. Sledoval ho, jak se dívá zamyšleně z okna a najednou  z něj nemohl odtrhnout oči.

,,Děje se něco?‘‘zeptal se profesor, když si všiml, že se Yuuto vůbec nehýbe a jen na něj zírá.

Yuuto se konečně probral a zatřepal hlavou.

,,Ne,‘‘řekl jen a konečně se začal soustředit na učitelovi příklady. Když Sho řekl vše, co měl na srdci, otočil se konečně na hnědovláska a na jeho výtvory na tabuli. Znovu se opřel o stůl a sledoval každičký jeho pohyb. Každý jeho tah, který nanesl na tabuli. Vytáhl si bílou košili z černých kalhot a povolil si tu otravnou kravatu, která ho celý den škrtí. V duchu musel uznat, že se Yuuto připravil velmi dobře.  Nad žádným příkladem ani jednou nezaváhal a počítal je s jistotou.

                      Nad posledním se ale trochu zarazil. Trochu se od tabule odtáhl, aby viděl dobře. Jak se ale díval, jak chtěl, tu chybu, která jeho výsledek vždycky potopila do moře špatných výsledků, nemohl najít. Nevěděl, co u té blbé nerovnice počítá špatně.

                      Sho vycítil, Yuutovu nejistotu a samozřejmě chybu, kterou pořád opakoval, ihned našel. Nechtěl být za učitele, který své žáky mučí a tak se mu rozhodl s tím záludným příkladem pomoci. Potichu se přesunul za svého drzého studenta, který se snažil najít nedostatek ve svém výpočtu a neměl ani páru, že jeho profesor stojí za jeho zády. Uvědomil si to, až když ucítil na zátylku jeho teplý dech. Ihned samozřejmě ztuhnul. Přejel mu mráz po zádech a celým tělem mu projel elektrický proud. Příjemný elektrický proud.

,,Musíš tu neznámou vydělit dvěma,‘‘poradil mu učitel. Yuuto se však k ničemu neměl. Nezmohl se na žádný pohyb natož opravit svůj příklad. Najednou, mu jeho tělo i mysl vypověděli službu.

                        Hisaka si toho samozřejmě všiml, a když se Yuuto nepohnul ani po chvíli, jenom se usmál. Vzal si jeho pravou ruku, ve které měl křídu, do té své a začal jí navigovat po tabuli. Yuuto se nechal vést. Když se ho jeho učitel takhle dotýkal, byl u něj tak blízko, že cítil jeho tělo na svých zádech, najednou mu bylo všechno jedno. Chvění, které pohltilo celé jeho tělo, nemol vůbec zastavit. Dokázal to, až když Sho konečně s opravováním nerovnice skončil, ještě přejel jemně Yuutovi po hřbetu ruky a potom se nakonec oddálil.

,,Zdá se, že ses nakonec přece jen učil,‘‘řekl Sho, když se znovu opřel o stůl.

                     Yuuto se zmohl jen na hlasité polknutí, jako kdyby měl v hrdle obrovský knedlík. Nechápal nic….svoje chování, učitelovo chování a dokonce už nechápal ani to, jak jeho učitel ten příklad s nerovnicí vypočítal.

,,Ale zdá se mi, že s tím máte pořád problémy…….víte co, přijďte zítra znovu. Potřebujete se plno věcí doučit,‘‘řekl a Yuutovi tím vyrazil dech. Dokonce mu začal znovu vykat.

,,Z dnešního testu vám dám za tři. To abyste se příště učil, tak jako všichni ostatní,‘‘řekl a usmál se na stále zaskočeného Yuuta. Ten nevěděl co říct, a tak raději jen kývnul hlavou. Ani se neodvážil odporovat. No co, doučování mu přeci  neuškodí. pomyslel si. Nechtěl si přiznat, že s doučováním by mu pomohl Danno. Chtěl znovu přijít.

Beze slova si došel pro batoh a podíval se na svého učitele.

,,Tak nashledanou,‘‘pozdravil a s hlavou velkou jako balón nakonec odešel.  Byl v rozpacích, jako omámený. Zašel si opláchnout obličej studenou vodou. Když se trochu probral, nakonec jen zavrtěl hlavou a rychle utíkal pryč ze školy, na místo jejich tréninku. Do sportovní haly, nedaleko odsud. I když pochyboval, že trénink ještě stihne, musel si nějak vyčistit hlavu, ve které se najednou vůbec nevyznal…………

...........................................

                       Danno

                       Trénink byl super.  Jako vždycky jsem byl ze začátečníku nejlepší. A za to všechno můžu děkovat Takashimu a Yuutovi a za jejich soukromé hodiny. Škoda, že nám dneska náš mistr řekl, že odchází na Okinawu. Prý nás už nebude učit, a za něj si nejspíš najdou náhradu. Ale kdo by se našemu postaršímu mistrovi mohl vyrovnat? A než si tu náhradu za něj najdou, to taky nějakej ten pátek potrvá.

,,Škoda, že váš sensei odchází,’’řekl mi Takashi, když jsme šli z tréninku domů.

,,Jo..škoda...jsem zvědavej koho najdou místo něho. Pan Harado byl nejlepší,’’odpověděl  jsem sklesle.

,,Hmm......jak si teď asi vede Yuuto?’’zašklebil se Takashi, při pomyšlení na našeho kamaráda.

                          To už jsme se ale zastavili před Takashiho domem. Co bylo ale nejdivnější, před ním stála červená motorka značky Yamaha a Takashi z toho byl opravdu překvapený. Že by návštěva?

,,Tak se měj…… zítra ve škole,’’řekl jsem mu a vydal se pomalým, nucenými kroky domů. Vůbec se mi tam nechce. Už jen kvůli tátovi, a jeho řečem.......

..........................

Takashi

,,Motorka? Kdo to může být?’’říkám si, když jdu domů, kde před naším domem stojí červená, fakt namakaná motorka. Fakt pěkná, ale neznám nikoho, kdo by takovou motorku měl nebo na ní jezdil.

,,Jsem doma,’’zahulákám , když vejdu do předsíně a vyzuju si boty. Z obýváku se ozývají opravdu divné zvuky a hlasy. Ihned se tam vydám, a když otevřu dveře, čelist mi spadne o několik metrů dolů...

,,Takahiro?’’vyjeknu, když vidím na pohovce sedět svého staršího bratra Takahira.

,,Ahoj, Takashi,’’řekl a usmál se.

,,Co- co tady děláš?’’vykoktám se z toho překvapení. Takahira jsem neviděl víc, jak rok. Odjel  před rokem, aby si našel práci v Yokohamě. Vystudoval účetnictví, a tak se chtěl přesunout někam, kde si najde dobrou práci. Sice jsme si každý týden volali, ale to víte. Mobil nikdy nemůže nahradit vlastního bratra.

,,Přijel jsem se na vás podívat,’’řekl a usmál se na mámu, která div, že nebrečela radostí a štěstím. Aha , takže ta jeho motorka venku je jeho. Divím se, že se nepochlubil.

,,A jak dlouho tu zůstaneš?’’zeptám se ho ihned. Nejraději bych byl, kdyby tu zůstal na pořád. Řeknu vám, že od té doby co odjel, tu je nějak smutno a máma a táta, by ho určitě taky rádi vítali zase jednou doma. A navíc, když tu není, tak všechna práce zbyde vždycky na mě.

,,Teda brácho, proč hned myslíš na odjezd?  Musím říct, že si pořádně vyrostl,‘‘zvedl se a rozcuchal mi moje tak pracně učesané, dlouhé vlasy. On sám má taky černé vlasy, ale má je krátké. No uznejte…. při jeho práci  si nemůže dovolit nějaké extravagantní účesy. On by se k tomu stejně asi ani neodhodlal. Sice mu je teprve dvacetčtyři, ale už se chová jako nějakej čtyřicátník. Fakt hrůza.

                      Každý jsme úplně jiný, ale právě přes svého staršího bráchu jsem se dostal k Jiu-Jitsu. To on je ta vyjímka, ten jediný člověk, kterého jsem ještě nikdy neporazil. Je tak dobrej, že by v tom mohl klidně soutěžit. Když jsem mu navrhoval, aby se tím živil, tak řekl, že by rád, ale kvůli mámě a tátovi, kteří ze svého nejstaršího syna chtěli mít někoho opravdu na úrovni, to neudělá.  Nechce je zklamat. Navíc je teda vážně mistr v překvapování. Teď, když má na sobě ty sluneční brýle a černou koženou bundu, tak byste do něj vůbec neřekli, že pracuje každej den v kanceláři a dělá účetního pro jednu automobilovou firmu. Navíc sem přijel jen tak, bez zavolání nebo nějaké sebemenší zmíňce.

,,Zdržím se tu asi týden. V práci mi dali volno, a tak jsem tady,‘‘řekl a znovu se posadil. Já v duchu začal skákat radostí. Aspoň mě může trénovat, na ten souboj s Kaiem. I když pochybuju, že to bude potřeba. S tím co mám, toho nadrženýho ubožáka určitě porazím.

                       Potom jsme si všichni sedli k večeři, kterou máma tak pracně navařila a zase jsme byli celá rodina. Raději jsem se nezmínil o svém souboji, který se má konat přesně za týden. Dokonce jsem to neřekl ani  Dannovi. Mám v plánu jim to říct na poslední chvíli.

                        Potom nám brácha vyprávěl co je u něj novýho a taky říkal, že mu Tokio strašně chybí. Další důvod, proč by se měl vrátit. A tak jsem šel spát s myšlenkami na bráchu a na můj plán, že ho určitě přemluvím k tomu, aby tu zůstal napořád……

 .....Proč se vlastně Takahiro po tak dlouhé době vrátil? A jak dopadne Yuutovo  doučování? .........to se dozvíte až příště:D Komnetáře bych uvítala, napište jestli chcete pokračování.....