Lehl jsem si vedle něho a rukou mu zajel pod triko, kde jsem ho obdarovával něžnými doteky. Potom jsem se toho otravného kusu oblečení zbavil. Konečně jsem se odtrhl od jeho opuchlých rtů a začal jsem se věnovat jeho stejně tak sladkému tělu. Pomalu jsem ho líbal na krk, potom na šíji. Danno se chvěj vzrušením a netrvalo dlouho a z úst mu uniklo i pár slastných stenů. Jen jsem se usmál a znovu se dravě vkradl do jeho úst.

Takahiro se pomalu ale jistě dostával do stavu nevnímání a přemýšlení už vůbec. Věděl, že to co teď dělá, bude mít následky. Špatné nebo dobré, to bude záležet na Dannovi, ale rozhodně tohle nechtěl ukončit. Danno, byl jako omámený a přitom se zdál naprosto v pořádku. Rozhodně věděl, jak na Takahira, který se svíjel vzrušením pod ním. Znovu a znovu se vracel k jeho sladkým rtům, které se mu ani po dlouhé době nedařilo opustit. Rukama mu pomalu hladil jeho vypracovanou hruď, ramena a vše okolo toho. Takahiro se dál nechal unášet vášnivým polibkem, jen tak ležel a vychutnával si hýčkající ruce na svém těle. Danno ho svými jemnými doteky dováděl k šílenství. Dokonce tak moc, že mu Takahiro po chvíli zasténal do úst.

 Danno se usmál, konečně přerušil zkoumání Takahirových úst a začal líbat jeho krk. Jemně a mučivě pomalu ho prozkoumával a začal se posouvat dolů. Svým jazykem a chtivými rty zmapoval každičký kousek jeho horké kůže. Pohrával si s jeho bradavkami, a když je opustil, věnoval se jeho plochému břichu.  Když mu na tomto místě věnoval dostatek svého zájmu, chtěl se posunout ještě dál. Jenže Takahiro ho přerušil. Přitáhl si ho pro polibek a v momentě ho stáhl pod sebe. Chtěl mu jeho péči řádně oplatit. Stejně jako Danno před tím, začal prozkoumávat jeho tělo. Nejdříve rukama, potom rty. To už se dostal k nejcitlivější části Dannova těla, které se značně dožadovalo pozornosti.

Takahiro ho jemně pohladil po jeho vzrušeném mužství a Danno na to zasténal. Takahiro ho dál hladil a nakonec se k němu sklonil a vzal ho do úst. Pohrával si s ním, jemně ho sál občas lehce a jemně skousl. U toho poslouchal jak se Danno vzpíná, zatíná ruce do prostěradla a sténá rozkoší. Když cítil, že se blíží k vrcholu, od své činnosti se odtrhl a náruživě se vkradl do jeho úst. Přitom do něj pomalu, aby mu nijak neublížil, začal vnikat. Danno lehce zkřivil bolestí obličej, ale hned na to se proti Takahirovi pohnul. Ten poznal, že Danno chce víc.

Na nic nečekal a vášnivě se mu přisál k ústům.  Začal proti němu přirážet a zrychlovat tempo. Danno začal vzdychat a netrvalo dlouho, a Takahiro se k němu přidal. Po chvíli se tichostí prázdného domu ozvaly dva výkřiky…..Takahiro se unaveně svalil vedle Danna, který jen zavřel oči a hned na to usnul. Alkohol a únava ho natolik zmohly, že svoje žluté oči neotevřel ani když ho Takahiro jemně políbil a uvelebil si ho majetnicky v náručí.

 ....

Takahiro se probudil díky bohu nad ránem. Nebylo víc, jak půl čtvrté, protože venku byla ještě tma. Na jeho hrudi pravidelně oddychoval nic netušící Danno a Takahiro se musel usmát. Pohladil ho, po jeho fialových vlasech, jemně, aby se nevzbudil. Kdyby se teď nedej bože probudil, určitě by nebyl nadšený, vedle koho to ve svém pokoji leží. Proto ho Takahiro jemně odsunul na druhou půlku postele, zvedl se a rychlostí blesku se oblékl.

Přemýšlel, jestli by mu měl napsat nějaký vzkaz nebo tu dokonce zůstat, ale nakonec tyto nápady zavrhl. Danno si možná ničeho nevšimne a na tu noc zapomene. Taková šance byla sice při nejmenším nepravděpodobná, ale Takahiro to chtěl přeci jen risknout. On sám ale na tu krásnou noc, rozhodně jen tak zapomenout nechtěl.  Bylo to až moc krásné, než aby to mohl jen tak vymazat ze své paměti a na Danna zapomenout. To ani v nejmenším nechtěl. Naopak, teď toho fialovlasého kluka z hlavy nemohl dostat. Ať se snažil, jak chtěl.  

A to byl právě kámen úrazu. I kdyby byl Danno vážně na kluky, na tenhle malý velký problém zapomenul a překousnul to, spolu zůstat nemůžou. Vždyť Takahiro za pět dní odjede a nevrátí se víc jak za rok. Navíc, je tu Takashi, který by s tím taky nesouhlasil. Proto se nad ním ještě naposledy sklonil a pohladil ho po jeho uvolněné tváři. Nevěděl, co teď bude dál, jestli si na to Danno vzpomene, jak to vezme. Nevěděl, jestli udělal dobře, když s ním strávil noc. A tak si Takahiro ztrápeně povzdychl a nakonec se potichu vyplížil z toho velkého domu. Přemýšlel, jestli má cenu vůbec jezdit domů. V sedm by měl být v práci. Nakonec ho však únava zmohla a on se tak rozjel za ještě noční oblohy domů.

Danno

Pomalu otevírám svoje nějak moc ztěžklá víčka. Jde to těžko, ale nakonec je přeci jen otevřu. Koukám na bílý strop v mém pokoji a snažím si vzpomenout, jak jsem se sem dostal. Hlavu mám jako střep. Jako by mi na ní spadlo padesát plných kontejnerů. V puse mám obr knedlík a nepříjemnou pachuť po alkoholu. A co nejhoršího - na nic si nepamatuju. Ani na to, jak jsem se sem dostal nebo co jsem včera večer dělal. Mám prostě okno jak prase. Venku začíná pomalu svítat, a já přemýšlím, jestli mám ještě zůstat v posteli nebo ne. Přeci jen je Sobota, škola není a táta je pryč. Nakonec mě ale ta nepříjemná a velice hnusná pachuť v puse donutila se zvednout a jít se dolů do kuchyně napít.

Když jsem ze sebe stáhnul deku, nějak mě zaskočilo, že mi je zima. Jen tak, pro jistotu jsem se podíval na sebe. Když jsem tak učinil, okamžitě jsem polekaně nadskočil a deku jsem rychle obtočil okolo svého nahého těla. Nahého!! Jak je to možné? Proč jsem sakra bez oblečení? Snažím si na něco vzpomenout, ale nejde to. Poslední věc, kterou si pamatuju je, že jsem šel s Takashiho bratrem do hospody, povídali jsme si, a to je všechno. Po tom co se stalo pak, jako by se v mé hlavě slehla zem.

Raději si nad tím už nelámu hlavu a s rukou na mé bolavé, rozcuchané hlavičce, sejdu dolů, do kuchyně. Nikdo tam není, takže si nemusím dělat starosti s tím, že jsem bez jediného kousku oblečení zabalený do obyčejné deky. Postavím na kafe. To mě určitě probere a donutí si vzpomenout, co se včera vůbec stalo. Nevím proč, ale mám takové divné tušení.

Konečně se voda v konvici začala vařit, a já si jí zalil hrnek s černou kávou. Posadil jsem se ztěžka na židli. Nejspíš jsem včera upadl, protože mě z nějakého důvodů bolí zadek. A teda fakt hodně.

V tu dobu jsem ale netušil, že je to všechno úplně  jinak….. Moje tušení, že si na něco vzpomenu, až se napiju probuzující kávy se potvrdila, a já si s velkým šokem a hrůzou vzpomněl na včerejší noc. Panebože! Vždyť já…. Takahiro….. on…… my dva…..!!!!!!

Po tom šokujícím zjištění, že jsem se vyspal s Takashiho bratrem, jsem začal rudnout studem, blednout  nevěřícností a zase rudnout vzteky. Byl jsem v šoku. Byla to jako rána z jasného nebe. Rychle jsem ze sebe stáhnul deku. Tak jak mě bůh stvořil jsem doběhl nahoru do svého pokoje, popadl rychle věci, které mi jako první padli do oka a rychle jsem se do nich oblékl. Brýle jsem si ani nevzal, protože jsem je nemohl najít. V minutě jsem vypadl z domu a utíkal k Takashiho domu. Snad tam ještě toho bídáka Takahira zastihnu. No tohle. Jak je to možné? Určitě mi musel dát něco do pití. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Venku se rozednívalo, Slunce už bylo na obloze a Tokio se začalo pomalu probouzet. Běžel jsem tak, jak mi nohy dovolovaly. Nevím co mě táhlo běžet a běžet bez zastavení, ale v tu chvíli jsem na to nemyslel. Doufal jsem, že Takahiro bude doma a já mu to pořádně vytmavím.

Povedlo se a já konečně doběhl do ulice a k domu kde bydlí Takashi. Zastavil jsem se nedaleko od jejich domu. Ani nevím, kde se vzalo to štěstí a já zastihl Takahira přímo u domu. Něco si pro sebe prozpěvoval, tvářil se jako by nic, a zrovna se chystal nasednout na svoji motorku. To ve mně vyvolalo ještě víc zlosti a já se rozběhl přímo k němu.

,,Ty jeden úchyle!!‘‘zakřičel jsem na něj přes celou ulici, když jsem k němu konečně doběhl, popadl jsem ho za tu jeho bundu a přirazil ho za zeď jejich domu.

,,Danno, co to vyvádíš?‘‘ptal se mě a v jeho černých očích hrálo pobavení. Koukal na mě, jako by se včera nic nestalo.

,,Ty se ještě ptáš?‘‘ začal jsem s ním cloumat z jedné strany na druhou. Vůbec jsem nevěděl, co dělám, jen jsem měl prostě vztek.

,,Přiznej se, všechno si to naplánoval, že jo? Ožral si mě a pak…,‘‘dál jsem s ním cloumal a on se začal smát.

,,Čemu se směješ?‘‘ptal jsem se ho, celý rudý vzteky. On mě popadl za ruce, kterými jsem ho držel za bundu. Nechápal jsem, co to dělá. Nechápal jsem jeho slova, gesta ani chování.

,,Víš, že jseš roztomilej, když se zlobíš?‘‘řekl a já jen pozvedl obočí. Co to blábolí?

,,Cože?‘‘ptal jsem se nechápavě. Takahiro se vymanil z mého sevření a jen tak nasedl na motorku. U toho se pořád smál, jako by to bylo bůhví jak vtipné.

,,Héj, kam si myslíš, že jedeš. Ještě jsem s tebou neskončil,‘‘vyjekl jsem, když jsem se konečně probral ze šoku, do kterého jsem propadl díky jeho očím. Postavil se mu do cesty, abych mu zabránil odjet.

,,Promiň, ale teď nemám čas. Promluvíme si jindy,‘‘řekl jen tak, znovu se přívětivě usmál a já se nestačil divit.

,,No…. vlastně tady,‘‘začal se prohrabovat v kapse u svojí bundy a potom vytáhl moje brýle.

,,Něco sis u mě zapomněl,‘‘zasmál se a brýle mi jen tak nasadil. Já se nezmohl na slovo, natož na nějaký pohyb.

,,Měj se,‘‘řekl mi, nastartoval a jen tak si v klidu odjel.

Stál jsem tam, jako zkamenělý asi ještě pět minut a díval se na něj, jak se vzdaluje. Teď už jsem nechápal nic. Proč jsem ho kruci nezastavil? A proč se choval tak jak se choval? Tak tohle jsem vážně nečekal. Myslel jsem, že se bude chtít nějak ospravedlnit, nebo dokonce bude dělat, jako že se nic nestalo, ale on ne. On se jen smál.

Přemýšlel jsem, jak se k tomu postavit. Jak se k němu mám teď chovat? Rozhodně jsem to nechtěl nechat jen tak. Za to ponese následky. Říkal jsem si a až teď jsem si všiml, že nás mohl někdo vidět, nebo slyšet. V duchu jsem se modlil ať Takashi ještě spí. Rychle jsem se rozhlídl, a když usoudil, že nikdo poblíž není, rozběhl jsem se zpátky domů. Přeci jen mě hlava bolela čím dál víc, a jediné co jsem chtěl, bylo lehnout si a všechny tyhle věci zaspat. Cestou jsem Takahira nemohl dostat z hlavy. To snad ne. Co jen budu dělat?

­….

YUUTA

Víkend uběhl jako voda, ani nevím jak. Teď je pondělí ráno a já jdu zase do tý otravný školy. Jednu výhodu to ale má. Máme dvě hodiny matematiky a já tak budu mít Shoa na očích. Docela se těším. Celí víkend jsme strávili spolu. Byli to nejhezčí dva dny mího života. Překvapuje mě, jak jsem sentimentální, ale to bude asi ta láska. Láska? Je vážně možný abych se do něj tak zamiloval? Nejspíš ano, protože nemám v hlavě nic jinýho, něž svého profesora matematiky. Kdo by to byl řekl?

Celí víkend jsme strávili spolu. Máma sice nadávala, když jsem se nevrátil na noc domů, ale za to mi to všechno stálo. V sobotu, když k nám přijel, máma byla samozřejmě v práci, a tak jsme se nemuseli skrývat. Vzal mě na ostrov Honšú. Jeli jsme parníkem přes moře asi dvě hodiny. Bylo to neuvěřitelný. Drželi jsme se za ruce a vítr si nám pohrával s vlasy. To ale nebylo to nejlepší. Potom mě vzal na to největší Ruský kolo, jaký jsem kdy viděl. Přiznám se, trochu jsem se bál, protože to byla takový vejška, snad větší, než doba čekání na moje domácí úkoly.

Už jednou jsem na takovým byl, ale s Dannou a Takashim. Řeknu vám, že to byla nuda. Navíc, když jsme vlezli do tý kabinky, nastalo tam najednou ticho jako v hrobě, všichni tři jsme nevěděli co říct, měli jsme strach. Takhle to šlo celých 13 minut, než se to celé kolo jednou otočilo a my se tak dostali zpátky na zem. Ale se Shoem to bylo jiné. Najednou jsem neměl strach. Věděl jsem, že když spadneme, zabijeme se oba dva….

Na tu dobu, na ty minuty, co jsme strávili spolu, budu vzpomínat do konce svýho života a nikdy na ně nezapomenu. No, co. Pořád jsme se ale nedohodli na tom, jak se budeme v soukromí navzájem oslovovat, takže jsme skončili tím, že jsme se znovu škádlili s oslovením pane profesore a panem Ryotou, jak mě pořád dokola nazývá. Štve mě to, ale zároveň mě to baví. Však já mu ještě ukážu…

,,Čau,‘‘pozdravil mě ve škole u skříňky Danno. Byl bledý jak stěna, měl kruhy pod očima a jeho fialové vlasy mu trčely všude okolo hlavy. Nevěděl jsem, jestli se smát nebo ho litovat.

,,No nazdar. Co se ti proboha stalo?‘‘ptal jsem se, trochu starostlivě ale víc pobaveně.

,,Ale nic…trochu jsem to přehnal s pitím,‘‘mávnul nad tím Danno, opřel se tragicky a odevzdaně o skříňku a vypadal, že brzy hodí šavli.

,,No to vidím, teda kámo, ty vypadáš, jak kdybys ses tejden nemyl,‘‘zakroutil jsem nad ním hlavou a pomohl mu na nohy.

,,Nechceš jít raději domů?‘‘zeptal jsem se raději. Nerad bych byl svědkem toho, že by se tu zhroutil.

,,To ne,‘‘vyjekl a jeho zubožená nálada a stav byly rázem pryč. ,,Dneska píšeme další test, a já ho nesmím promeškat,‘‘vyjekl, ani se semnou nerozloučil a rychle se vydal do své třídy. Pozvedl jsem nad tím nechápavě obočí. Jak rád bych ho nazval šprtem, ale nemůžu. Danno se totiž neučí. Nebo ano ale rozhodně o tom nevím. Je to prostě podivín.

Dál jsem si s tím nelámal hlavu, protože vím, že moje mozkový závity by na tuhle záhadu stejně nestačili a tak jsem se vydal do třídy, kde už na mě čekal Takashi. Byl celý zamrčený a vůbec nevypadal, že je mu dobře. Zdá se, že jsem tadyjediný, kdo si víkend užil.

,,Zdar,‘‘pozdravil jsem ho, dal baťoh na lavici a vytáhl si překvapivě sešit matematiky, na kterou se, poprvé za svých sedmnáct let života těším. Takashi se na mě podíval, potom se podíval na sešit, který jsem vytáhl a pak nad tím pozvedl obočí. Raději se ale na nic neptal, za což jsem byl rád.

,,No nazdar,‘‘vyštěkl a naštvaně si odfrkl.

,,Co je prosím tě. Snad ti neuletěli včely,‘‘posadil jsem se vedle něj a byl rozhodnut ho rázně vyslechnout.

Takashi to okamžitě poznal, radostně se ke mně otočil a spustil.

,,Jde o Takahira. Ten šmejd, každý ráno mizí do práce a pozdě večer se vrací,‘‘zastěžoval si.

,,No a?‘‘nechápal jsem.

,,Když přijde domů, je tak utahanej, že si nemůžeme dát ani zápas. A to už je tady pět dní,‘‘zašklebil se a ublíženě si povzdychnul.

,, A ten zápas s Kaiem je už zítra,‘‘vydechl věc, kterou jsem absolutně nechápal.

,,Jakej zase zápas?‘‘mámil jsem to z něj, jako z chlupatý deky.

,,No…..s Kaiem jsme se minulý týden domluvili na zápase. Když vyhraju, dá mi konečně pokoj,‘‘zajiskřilo se mu radostně v očích.

,,A když prohraješ?‘‘ptal jsem se ho okamžitě. Nevím jak, ale odpověď jsem nějak tušil předem.

,,Jsem v hajzlu,‘‘řekl jen. I když bylo nepravděpodobné, že by Kai proti Takashimu mohl vyhrát, stejně ho to z nějakého důvodu znepokojovalo.

,,A kdy? A kde vůbec?‘‘

,,Zejtra ráno, v tělocvičně,‘‘řekl mi a otočil se, aby se zase jako vždy díval z okna. Nechápu na koho tam pořád čumí.

,,Fakt? A proč si to neřekl hned?‘‘vyjekl jsem a rychle si střádal plány, jak to roznýst všude po škole. Tohle si přece nemůže nikdo nechat ujít.

,,Hele, zapomeň na to, že to všude rozhlásíš jo? Ten souboj bude jen mezi čtyřma očima,‘‘chytil mě pod krkem a já se jen úlisně usmál. Na ten jeho nápad a výhružky jsem ani v nejmenším nechtěl přistoupit a ani jsem na ně nebyl zvědavej. Takashi spíš štěká, než kouše.

,,Nojo, vždyť mě znáš ne?‘‘snažil jsem se ho uklidnit.

,,No právě,‘‘namítl.

,,Hele, nesmíš si kvůli tomu dělat vrásky. Kai proti tobě nemá ani tu nejmenší šanci. K tomu abys ho porazil nepotřebuješ Takahira,‘‘chlácholil jsem ho,aby se z té jeho depresivní a protivné nálady dostal.

,,Hmm,‘zamručel jen a znovu se otočil do okna. Raději jsem ho dál neobtěžoval. Takashi měl zase tu svoji náladu, že by někoho klidně zavraždil a já bych byl nerad jeho obětí. Ve třídě začalo být rušno, a protože my jsme byli jako vždy mezi prvními, nebylo to pro nás žádné překvapení. Na Takashiho náladě asi nepřidalo ani to, když se z chodby začalo ozývat ječení holek, výdechy a zase nádechy. Mě bylo ihned jasné, kdo se to řítí do školy, po třech dnech nepřítomnosti. A Takashimu to bylo taky jasné, protože ihned zbledl a raději se ponořil pod lavici, takže mu byla vidět jen hlava.

Samozřejmě to byl Kai, který si jako vždy, nádherně uhlazený s těmi svými neobvykle blonďatými vlasy a s vůní, která mámí každou holku na sto kilometrů, vykročil do třídy asi s deseti holkama za zády. Netvářil se moc příjemně, nejspíš mu už leze na nervi, ta jeho popularita. Ovšem jak zahlédl mého zamračeného, dlouhovlasého přítele, okamžitě se mu rozzářily oči a na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Chudák kluk. Jde vidět, že je do Takashiho vážně blázen. Nechápu, co na něm vidí, ale jak se říká, láska je někdy nepředvídatelná. Já bych mohl vyprávět….

To už se ale zazvonilo a mě přitom poskočilo srdce radostí. Samozřejmě, jako vždy, přesně na čas se ve dveřích objevil Sho s tím svým zamyšleným výrazem. Musel jsem se pousmát. Všichni se jako na povel zvedli a já chvíli váhal. Má se zvednou nebo ne? Co když tím vzbudím nějaké podezření? Vždycky mi to dělalo potíže a najednou se s ním normálně zdravím? Seděl jsem, i když všichni už stáli. Takashiho, moje chování ani nepřekvapilo, tak se mě ani nesnažil zvednout. Sho konečně zvedl hlavu, předstoupil před třídu a zrak mu padl přímo na mě. Raději jsem přeci jen vstal, i když to bylo velice těžké. Z těch jeho očí se mi normálně podlamovala kolena. On se na mě nepatrně usmál a potom se s celou třídou pozdravil. Naštěstí si toho úsměvu nikdo nevšiml, protože holky, ty se každou chvíli otáčeli za Kaiem a velice nápadně ho sledovali a kluci, ti by si toho nevšimli, ani kdyby jim na hlavu padal strop.

Pozdrav byl ukončen a Sho začal vysvětlovat novou látku. Ani jsem nepobral, co nám to vysvětloval, protože jsem se soustředil na jeho příjemný hlas, na tu jeho bílou košili, kterou měl vytaženou z kalhot. Dokonce neměl ani tu trapnou kravatu, kterou učitelé musí nosit. Strašně mu to slušelo a já si přál, abych se ovládl a tu košili z něj přede všemi nestrhl. Opřel jsem se o lavici, pravou ruku si založil pod bradu a místo toho, abych si dělal zápisky z hodiny, sledoval jsem každičký jeho pohyb. Když psal elegantně na tabuli, když se posadil na židli, a když vyvolal nějakou holku a na důkaz, že správně odpověděla a věnoval jí úsměv, popadla mě žárlivost.

Když konečně po dvou hodinách, kdy jsme vynechali i přestávku, abychom měli delší pauzu na svačinu, zazvonilo, potichu jsem zasténal nad svým sešitem, který zel jako vždy prázdnotou. V duchu jsem doufal, že nedostanu nějaký trest, i když v tomhle případě, bych ho s radostí přijal. Všichni se zvedli a začali balit. Sho si sedl za stůl a něco začal přepisovat v třídní knize. Myslel jsem si, že si mě nevšímá. Protože za tu dobu se na mě ani nepodíval. Schválně jsem se pohyboval hlemýždí rychlostí abych zůstal ve třídě jako poslední.

,,Jdeš?‘‘ptal se mě Takashi, sbalený, nervózní s Kaiovi přítomnost  a netrpělivě postával u naší lavice.

,,Jo, ale jestli chceš, běž napřed,‘‘mávl jsem na tím rukou a sbalil si poslední věc do baťohu. Takashi raději šel, protože Kai byl taky mezi posledními ve třídě a balil si penál. Takashi se s ním za žádnou cenu nechtěl potkat, tak jako zbabělec utekl na střechu. Jenom jsem se nad tím usmál a počkal, až poslední lidi ze třídy odejdou. To se taky stalo, a já se rozhodl mému profesorovi oplatit stejnou mincí nezájmu. Pomalu jsem šel ke dveřím, a když jsem procházel okolo jeho stolu, ani jednou jsem se na něj nepodíval.

,,Naschle, pane profesore,‘‘řekl jsem a dal velký důraz na slově profesor. Už jsem myslel, že si mě nevšimne, jenže Sho jako vždy nezklamal. Když jsem se chytal otevřít dveře, zastavil mě, otočil si mě k sobě a tvrdě přirazil na dveře.

,,Ale, kampak,‘‘řekl tajemně a já se musel usmát. Sho zamkl dveře od třídy a vášnivě se mi jazykem provrtal do pusy. Po tomhle jsem toužil celý ty mučivě dlouhý hodiny. A i když byly jen dvě, myslel jsem, že umřu. Přitáhl jsem si ho k sobě a polibek mu ochotně opětoval. Ruce jsem mu zabořil do jeho vlasů.

,,Já myslel, že si mě nevšimnete, pane profesore,‘‘řekl jsem a chtě nechtě jsem mu tu košili začal rozepínat. Už moc dlouho jsem toužil se ho zase dotknout, a teď byla ta nejlepší příležitost. Stáli jsme tam takhle asi tři minuty a nemohly se od sebe odpoutat.

,,Zdá se, že potřebujete další doučování,‘‘zavzdychal mi do úst, když jsem ho začal hladit po hrudi.

Na to jsem se jen usmál.

,,Taky si myslím. Tu novou látku jsem vůbec nepochopil,‘‘řekl jsem roztouženě. Když jsem si ale po chvíli uvědomil, kde to právě jsme, a že bych měl být s Dannou a Takashim na střeše, musel jsem se chtě nechtě od něj odtrhnout. Vlepil jsem mu jemný polibek na ústa a trochu ho od sebe odtáhl. Bez toho bych se vůbec nepohnul.

,,Jste nedočkavější, než jsem si myslel,‘‘řekl jsem a usmál se. Sho se na mě ztrápeně podíval a už mě chtěl znovu objímat, já se ale nedal. Baví mě ho škádlit a tohle je jedna věc, která ho rozčiluje nejvíc.

,,Tak na to zapomeňte,‘‘řekl jsem a dveře odemkl.

,,Za tohle budete po škole, pane Ryoto,‘‘řekl mi, než jsem mu stačil poslat vzdušný polibek a rychle za sebou zavřít dveře. Jen jsem se na to usmál a chtě nechtě se začal na dobu po škole těšit. Rychle jsem běžel na střechu, aby kluci neměli žádné podezření a Takashi aby mě za to neukamenoval.

TAKASHI

Dneska je teda den na draka. Kai je ve škole a já musím čelit jeho pohledům a láskyplným úsměvům. Už se těším, jak mu to zítra natřu a budu mít konečně pokoj. Konečně je poslední hodina a já si můžu konečně oddychnout. Dneska snad Takahira najdu doma. Říkal, že dneska do práce nejde. Snad si s ním konečně dám zápas a poměřím s ním po roce síly. Zítra je zápas a Takahiro ve čtvrtek zase odjíždí. Tohle je poslední možnost, jak to stihnout.  Jak se zdá, tak plán, jak ho tu na dlouhou dobu zdržet selhaly.

,,Ne abyste to někomu řekli, jasný?‘‘vyhrožuji Dannovi a Yuutovi, když se chytáme jít do šatny a potom domů. Nechci, aby o našem zápasu s Kaiem někdo věděl.

,,No jo, stejně nechápu co z toho Kai bude mít. Musí mu být přeci jasné, že proti tobě nemá šanci ne?‘‘zeptal se mě Danno. A jako vždy měl ke všemu připomínky.

,,Hm, asi je to blázen. Ta sláva mu už asi leze na mozek,‘‘pokrčím nad tím rameny a přezuji se.

,,Yuuto ty nejdeš?‘‘zeptám se Yuuta, který stojí za mnou a k ničemu se nemá.

,,Ne, já – já jsem si zapomněl sešit ve třídě, běžte napřed‘‘řekl mi. Už zas? To je furt něco. Začínám si myslet, že to dělá schválně. Už si ani nepamatuju, kdy jsme šli naposled všichni tři ze školy. Yuuta se vždycky někam vypařil.

 Ale dál jsem si nad tím nelámal hlavu. Stejně bych asi nic nevykoumal. Ať si dělá co chce. S Dannou, který si ho měřil tím svým pohledem, jako když nad něčím přemýšlí, jsme se s ním rozloučili a pak se vydali každý ke svému domu.

Měl jsem štěstí. Takahiro byl doma a já byl rozhodnut s ním bojovat za každou cenu. Vytáhl jsem ho na zahradu a tátu a mámu jsem přizval, aby ten zápas komentovali. I když o Jiu-Jitsu nevědí ani ň, jako rozhodčí jsou opravdu nejlepší. Máma se zrovna zabývala svým posvátným záhonem růží, na který nedá dopustit, takže to nebyl žádný problém.

,,Fajn, ale ujišťuji tě, že porazit mě, nebude tak lehké, jak si myslíš,‘‘ujišťuje mě Takahiro. Stojíme na proti sobě, oba dva vyzutí, bez bot. Místo katan máme obyčejné klacky. I když nejsou tak pevné, pro nás dva to bohatě stačí.

,,Nezapomínej, že za ten rok jsem se o dost zlepšil,‘‘vysmívám se svému bratrovi do očí a čekám až táta, který si zaujatě čte noviny, odstartuje náš nekomerční zápas.

,,Začněte,‘‘zajíkne a my dva se proti sobě okamžitě vrhneme. S ladností odolávám jeho nepřetržitým útokům a v pohodě je dokážu vykrýt.

,,Jseš fakt dobrej bratříčku,‘‘pochválí mě Takahiro, když už snad po sté vykryju další útok. Jenom se nad tím pousměji a teď zaútočím zase já.

,,Ale né dost dobrej,‘‘řekne a můj útok odrazí a nasměruje ho proti mně. Tohle jsem vážně nečekal. Překvapením nad tím přestanu na chvíli vnímat, Takahiro toho využije a podrazí mi nohy. Já samozřejmě končím, jako vždycky na zemi. Jak je to možné? Brácha je asi fakt neporazitelnej.

,,Vidíš, moc se přeceňuješ, jseš namyšlenej jako páv,‘‘podá mi s úsměvem ruku a máma se k nám s úsměvem a právě připraveným suši přiřítí. S obdivem jeho pomoc přijmu a myslím na to, jak Takahiro dokáže pokaždé každého překvapit. Vždycky dokáže vymyslet hmat, který i mě zaskočí a dostane na zem. Nechápu, jak to dělá. Ale co, beru to s úsměvem. Však já ho jednou porazím. Říkám si, když jdu s velice dobrými vyhlídkami spát. Ještě přemýšlím nad zítřejším zápasem. Jsem si jistý, že na sto procent vyhraju…….

 pokračování příště: Kai a Takashi se pouští do svého dlouho očekávaného zápasu. Jak to nakonec dopadne? Komentáře by mě fakt potěšili a nakoply na další díl....