TAKASHI

Co teď budu dělat? Přemýšlím ztrápeně nad svým problémem a žádné řešení mě nenapadá. Zdá se, že tomuhle se nijak nevyhnu a ani se z toho nevymluvím. Jedině kdyby se stal zázrak a přejelo mě auto. Nebo kdyby Kaie, ušlapali ty jeho fanynky. Každopádně do školy jsem se už nevrátil.

Mámě jsem řekl, že je mi špatně, ať mě ve škole omluví. Vlastně jsem ani moc nelhal. Je mi špatně, bolí mě hlava a myslím, že se mi brzy rozskočí. Z tý hádky, která mi najednou připadá úplně nesmyslná a zbytečná, mám hodně blbej pocit. No jo, přiznávám , že pár slov, který mi ujely z tý mojí nevymáchaný pusy, jsem si na Takahira mohl odpustit. Ale neměl si začínat. Co si o sobě vůbec myslí? Že když je starší může mě poučovat nebo co? Raději si jdu lehnout a všechny ty svoje problémy jdu zaspat. Jiný řešení mě teď bohužel nenapadá. Zapřít to, že jsem prohrál, by nešlo. Kdybych to chtěl udělat, byl bych muset zabít vlastního bratra a Yuutu, kteří byli toho zápasu svědky. A to je jaksi nemožný úkol.

Po čtyřech dlouhých hodinách, které jsem strávil ve stavu nepřemýšlení, mě vzbudí až náš zvonek. Máma je zase na zahradě a nejspíš ho neslyší, takže je na mě, abych šel otevřít. Takahiro někam odjel, protože jsem ho nikde nepotkal a ani neviděl. S rozcuchanou a stále bolavou hlavou se doplazím ke dveřím.

Myslel jsem si, že je to Yuuta, ale když jsem u branky zahlédl blonďaté vlasy, které už z dálky zářily, ihned jsem poznal, že tyhle vlasy určitě jeho nebudou. Ledaže by si svoji hnědou hřívu obarvil. O čemž pochybuju. Byl to Kai, ode dneška můj oficiální přítel. To zní teda divně. Ihned jak mě uviděl, jeho modré oči se doslova rozzářily.

,,Co tu chceš?‘‘zavrčím podrážděně, když k němu přijdu. Hlava mě bolí snad ještě víc, než před tím.

,,Ale miláčku, stalo se něco?‘‘zeptá se ustaraně a sáhne mi na čelo.

,On se ještě ptá?‘

,,Ne nestalo. Všechno je v naprostým pořádku,‘‘řeknu s opravdu velkou dávkou ironií v hlase. Proč přišel? Vysmívat se mi?

,,To jsem rád,‘‘znovu se usměje a podá mi můj batoh, který jsem nechal ve škole, když jsem tak zbaběle utekl.

,Aha, tak proto je tady,‘

,,Hmm dík,‘‘zamručím skoro neslyšně a chystám se odejít. Žaludek mi dělá kotrmelce a já bych se tu nerad pozvracel. Navíc, nechci se ještě víc ztrapňovat nebo poslouchat Kaiovi řeči o tom, že vyhrál, a že já, bohužel prohrál.

Jenže jsem zastaven. Kai mě bleskurychle chytne za ruku a otočí zpátky čelem k sobě. Dřív, než něco stihnu namítat, cítím jeho ruce kolem svého pasu a jeho rty přitisklé na těch mých.

,Co to kruci dělá?‘

Jsem naprosto v šoku, takže se ani nebráním. Vlastně na to nemám ani sílu. Jsem jak hadrová panenka, takže i přes své námitky v nitru sebe, nechávám Kaie, ať mě líbá.

,,Tak zejtra ve škole,‘‘řekne jako by se nic nestalo, když se ode mě konečně odtáhne. Naposledy mě políbí na tvář a otočí se k odchodu. Já jen stojím, nevěřícně na něj zírám a nějak to nemůžu pobrat. Nechápu to, i když to není poprvé, co mě Kai políbil.

,,Hmm, dobře,‘‘zamumlám omámeně a sleduji jeho záda, které se ode mě pomalu vzdalují. Nakonec si však uvědomím, co to před chvílí udělal a vzpamatuju se.

,,Héj, kdo ti dovolil mě líbat,‘‘zaječím na toho idiota naštvaně. Co si to dovoluje? Slyším jen, jak se Kai pobaveně zasměje.

,,Nezapomínej, že ode dneška spolu chodíme,‘‘otočí se na mě a pošle mi vzduchem pusu. Jenom se na to zašklebím, otočím se na podpatku a jdu domů. Znovu mi to připomněl. Tu hrůzu. Jestli tohle bude dělat pořád, tak to raději zejtra do školy ani nejdu. Ta představa mě děsí…….hlavně teda to, že tohle budu muset snášet celej rok. Dvanáct měsíců, 365 dní…..při téhle myšlence se mi udělalo nebezpečně zle, a tak jsem raději utekl do koupelny……

DANNO

,,Takže Takashi ten zápas projel?‘‘ptám se nevěřícně, když jdu s Yuutou po škole domů. Dneska se stal zázrak a Yuuta není po škole, takže nemusím jít sám. Tak nějak si myslím, že ty jeho hodiny, co tráví nějak často po vyučování ve škole, nebudou jen tak. Za tím určitě něco bude. Však já na to přijdu.

,,Jo, Kai mu to pěkně nandal,‘‘chrlí na mě a popisuje do podrobna, jak Takashi svou sázku nad Kaiem prohrál. Chudák, ale na druhou stranu se neměl sázet. To by mě zajímalo, kde se to ten Kai naučil. Pokud vím, tak byl Takashi vždycky nejlepší a nikdo ho jen tak neporazil.

 Jdeme po jednom mostě, před rušnou silnici. Chodíme tudy vždycky do školy a pokaždé, ať je ráno nebo večer, je tu plno aut a lidí. Kde se všude berou? Ty davy nemají konce.

 To už jsme se ale zastavili před Yuutovým domem. Nebylo to daleko, protože Yuuta bydlí jen necelý kilometr od školy. Tudíž nejblíže. Přitom je z nás ten, kdo do školy chodí nerad, neučí se a pořád si stěžuje na školní obědy. Rozloučili jsme se a já se potom vydal ne cestu domů sám. Domů se mi ale vůbec nechtělo. Táta se má dneska vracet a u toho já teda rozhodně být nechci. To budou zase výslechy. Raději než tohle, půjdu tam, kde mi je nejlíp. Do haly. Sice není daleko, ale já teď nemám chuť chodit, tak jdu na metro, které je jen dva bloky odtud.

Nemusím čekat dlouho. Metro je tu na vteřinu přesné, takže žádné zpoždění nikde nehrozí. Lidí tu taky moc není. Což mě velice mile překvapilo. Obvykle je tu totiž tolik lidí, že do vagónů těch podzemních vlaků se musíte namačkat, nasáčkovat přinejmenším někoho vyhodit. Takže to mám vlastně rychleji pěšky, než čelit takovýmhle nátlakům, které vám uštědří tak akorát újmy na zdraví.

V klidu nastoupím, sednu si na místo, kde poblíž nikdo není, nesedí nebo nestojí,  a zadívám se z okna. Když vyjedeme, venku jsou vidět jen zdi temných tunelů. Jen černočerná tma. V okně vidím svůj vlastní  odraz. V hlavě se mi honí snad statisíce myšlenek a otázek, na které už dlouho sháním odpovědi- Bezúspěšně. Přemýšlím nad svým životem, nad tím co dělám. Kam vlastně směřuji? Jak bude vypadat moje budoucnost? Ne. Na tohle nesmím myslet. Vždycky, když mi do hlavy naskáčou tyhle myšlenky, cítím uvnitř sebe úzkost. Úzkost, prázdnotu a mám pocit, jako by můj život neměl smysl. Nesnáším tenhle pocit. Vlastně je to jen proto, že se bojím. Bojím se, co bude. Bojím se budoucnosti. Ani nevím proč. Táta už pro mě budoucnost naplánoval. Tak proč si pořád stěžuju?  Možná je to právě tohle, čeho se bojím. Ženu se do něčeho, co mě vůbec nebaví. A ke všemu se mi do hlavy nasáčkoval ten úchyl Takahiro a ne a ne z ní vypadnout. Kdybych si aspoň pamatoval, co se té noci stalo. Bohužel moje paměť vymazala vše, co se stalo před tím, než jsme skončili v posteli a jediné co si pamatuju je to, při čemž mi do tváří naskáčou ruměnce a tyto okamžiky nejsou přístupné pro lidi, kteří nedosáhli dostatečného věku. Ale stejně za to určitě může on. Vsadím se, že mě něčím omámil. Od té doby jsem ho neviděl. Je to už tři dny a není minuta, kdybych nad tím nepřemýšlel. Ty jeho černé oči. Ne. Dost! Okřiknu se a zakroutím hlavou. Naštěstí jsem se dostal tam, kam jsem chtěl a já tak můžu vystoupit z metra.

Konečně. Potřebuju si vyčistit hlavu. A tady je to nejlepší místo. V hale, kam chodíme trénovat. Dostanu se tam celkem rychle. Moji chůzi zrychlují ty moje černé myšlenky. Chci se jich rychle zbavit. A tak se není čemu divit, že když tam přijdu, rychlostí blesku se převléknu. Počítám s tím, že tu nikdo nebude. Hala je sice otevřená každý den, ale nikdo sem nechodí. Plus pro mě, protože já jsem tady každý den.

Ovšem realita a osud jsou někdy nevyspitatelní. Navíc, když se tyhle dvě ne moc dobré vyhlídky dohromady spojí, vyjde vám z toho velice nemilý zákon schválnosti. A tento zákon si mě právě dnes vybral jako oběť. V hale jsem totiž nebyl sám, jak jsem předpokládal, byl tam i někdo jiný. A pro moji smůlu, která mi už začíná lézt krkem, to byl právě ten, kterého bych tu chtěl potkat nejmíň. Ten, který mi celé ty tři dny, co jsme se viděli naposled, leží v hlavě.

Stojí tam, uprostřed tělocvičny. Bosí, bez svršku oblečení. Je už celí zlitý potem, takže už tu je dlouho. V rukou drží tu nejkrásnější katanu, jakou jsem kdy viděl. Její rukojeť je celá bílá se zlatým zdobením. Čepel se leskne na míle daleko. Mává s ní ladně kolem sebe. Jeho pohyby jsou tak lehké, jednoduché a přitom přesné bez jediné chybičky. To poznám i já- začátečník. Sleduji ho tak zaujatě, jako kdyby neexistovalo nic jiného. Ty jeho pohyby mě naprosto učarovali. Nemám slov. Z transu mě vyvede až jeho pobavený smích, poslaný na můj účet. Všimnul si mě.

,,Ahoj Danno,‘‘pozdraví mě s tím svým arogantním úsměvem, jiskrami ve svých černých očí, které se tolik podobají Takashimu. Jeho zářící úsměv, když mě zahlédne, bych viděl i ve tmě. Rychle zaženu úžas ze svých očí a tváře, a nasadím pohrdavý úšklebek, který naznačuje, ať se ode mě drží dál.

,,No nazdar,‘‘zavrčím chladně. Nebo se aspoň snažím, aby to tak vyznělo.

,,Dlouho jsme se neviděli,‘‘znovu se usměje, otře si pot z čela a svoji katanu, která mě zaujala, schová do pochvy, která je stejně tak úchvatná jako samotná zbraň. Jenom se zašklebím.

,,Raději půjdu, nebudu riskovat, že mě tady znova znásilníš,‘‘vyprsknu naštvaně. Přece není možný, aby na to zapomněl. Nebo jo?

Nechápu proč, ale Takahiro se začne znovu smát, jako kdybych řekl bůhví jakou blbost.

,,Tak tobě se pořád nevrátila paměť?‘‘ptá se mě. Nechápu, o čem to mluví, ale rozhodně mu nehodlám odpovídat. Nechci s ním mít nic společného. Ani konverzaci.

,,Zdá se, že ne, jinak by sis pamatoval, že si to byl ty, kdo to všechno začal,‘‘pozvedne ruce a já na to zalapám po dechu.

,,Cože? O čem to mluvíš?‘‘ vyjeknu nevěřícně.

,,No o tom, že si to byl ty, kdo se na mě vrhnul,‘‘znovu pozvedne ruce a zdá se, že se nad mým překvapeným výrazem dobře baví.

,,Cože?‘‘ptám se znovu. Já snad nevěřím svým uším. Dělá si srandu?

,,No jo, alkohol ti nejspíš zatemnil myšlenky, dokonce sis mě jednou spletl s Takashim,‘‘vysvětluje klidně, jako by se nic nestalo.

,,Cože?‘‘ vyjeknu už po několikáté. Řekněte, že to není pravda. Řekněte někdo, že si to vymyslel. Tohle přece já nedělám. Jak bych mohl?

,,No, jedna věc mě ale zaráží. Věděl si moje jméno, takže si myslím, že si věděl moc dobře, co děláš,‘‘řekne, znovu se usměje a já na to vytřeštím svoje žluté oči.

,,Cože?‘‘jenom na tuhle věc, na tohle jediné slovo se zmůžu. To přeci není možný.

,,Jo, asi si jen potřeboval alkohol, aby ti dodal odvahy,‘‘vysvětlí a tímhle mě naprosto dorazí. Tímhle mě naštval. Já se přeci takhle nechovám.

,,Nelži. To jsou jen vímysli. Tohle bych nikdy neudělal,‘‘ v okamžiku stojím před ním s napřaženou pravou rukou. Co si o sobě myslí. Vykládat takovýhle lži.

,,Jenže právě tohle si udělal,‘‘usměje se, jako by nic. Zdá se, že mě nebere vážně. No počkej, tohle si vypiješ.

,,No tak si to prostě přiznej. Líbím se ti a určitě bys byl rád, kdyby sis tu noc pamatoval, vid? Nebo bysis jí rád zopakoval?‘‘zálibně se usměje a ve mně začíná vřít vztek. Co si to dovoluje? To není pravda.

,,Neplácej nesmysli,‘‘ Ten kluk mi začíná pěkně pít krev a netrvá dlouho a začínám na něj bezhlavě útočit. To přece není možný. Já? A vrhnout se na něj? To snad né.

,,Tak tobě to minule nestačilo?‘‘ ptá se mě pobaveně, znova s tím svým úsměvem a dokonale se mým útokům vyhýbá. V jeho tónu slyším výsměch ale i pobavení. Netrvá dlouho a pro mou neopatrnost mě srazí na zem. Dostanu sice ránu do zad, protože na ně tvrdě spadnu, ale v tu chvíli mě to nezajímá. Teď mě zajímá jen jedna věc, a to Takashiho bratr, který mě uvěznil pod sebou a znemožnil mi tak jakýkoliv pohyb. Dokonce ani moje ruce, které mi uvěznil nad hlavou, jsou naprosto k ničemu. Dívám se na něj, jak se pořád usmívá, dívá se mi do očí, sedí na mě a já si jen trpce uvědomuji svoji porážku.

,,Nemám důvod ti lhát. Je to pravda, ať se ti to líbí nebo ne,‘‘řekne mi a nakloní se ke mně blíž. Nasucho polknu a raději ani nedýchám.

,,Víš, že si roztomilý, když se zlobíš?‘‘zašeptá mi do ucha a lehce do něj foukne. Trochu se nad tím zachvěju. Nevím čím, jestli nedočkavostí, vzrušením nebo tím, že si začínám uvědomovat, že to všechno co tu řekl, je pravda.

Jak bych to nemohl vědět, když tuhle větu mi už jednou řekl.

,,Co-co to děláš?‘‘s  knedlíkem v puse, který se mi za tu chvíli udělal v krku vykoktám svoji otázku a snažím vypadat co nejklidněji. Z jeho úsměvu ale vyplívá, že moje snahy jsou zbytečné.

,,To co ti vidím na očích a co oba dva chceme,‘‘pomalu mi sundá brýle, odloží je vedle nás na zem a já ani nedýchám.

,,Co? P-počkej, přestaň,‘‘snažím se odporovat, ale myslím, že moc přesvědčivě nezním. Vždyť si sám sobě lžu a slyším to ze svého tónu. Nechci, aby přestal.

,,Ale no tak Danno, proč se tomu bráníš?‘‘znovu se skloní, zašeptá mi do ucha a potom ho jemně olízne. Zaťal jsem uvězněné ruce v pěst ve snaze nedat na sobě znát žádnou známku toho, že by se mi to líbilo. Bylo to setsakra těžký, tomu věřte, ale když jsem se kousnul do spodního rtu, ovládl jsem se. Na svém kamenném obličeji jsem nedal znát nic. Jen jsem čekal. Čekal netrpělivě, co udělá příště. Moje srdce jsem dokonale slyšel, jak bušilo jako splašené.

,,Zlobíš,‘‘usměje se, volnou rukou mě pohladí po tváři. Druhou rukou mě stále svírá zápěstí mých rukou a ne a ne povolit.

,,Co tady vůbec děláš?‘‘raději se snažím uklidnit tím, že zavedu normální hovor. Třeba se potom uklidní. A já taky.

,,Snažím ze sebe dostat vztek. A navíc, čekám tu na tebe. Věděl jsem, že tě tu najdu,‘‘vysvětlí a pomalu mi začíná rozvazovat pásek, který mám otočený okolo pasu. Tenhle menší kus látky drží moji horní část kimona pohromadě, takže vám si nemusím vysvětlovat, co se stalo, když ho rozvázal úplně.

 Zdá se, že moje pokusy nadobro selhaly. Co to bylo za nápad, navodit konverzaci? Ještě jsem to tím zhoršil.

,,Chyběl si mi,‘‘při těhle slovech se mi hluboce podívá do očí. Nevím proč, ale myslím, že mi při nich poskočilo srdce. Nic jsem neříkal. Nevěděl jsem, co na to říct a tak jsem jen mlčel a čekal. Nevím na co, ale nakonec jsem se dočkal. Takahiro se sklonil k mým rtům a jemně se o ně otřel těmi svými. Prudce jsem zavřel oči, ale neuhnul jsem. Tak na tohle jsem čekal tak dlouho. Teď už vím, co byla ta prázdnota, která mě od toho dne, co jsme se viděli naposled, užírala.

Lehce jsem vydechl a on se usmál. Zdá se, že na tohle čekal. Najednou moje ruce pustil, osvobodil je z toho drtivého  stisku, a potom se mi nemilosrdně a bez větších obtíží vkradl do pusy jazykem. Nevěděl jsem jak se v tu chvíli zachovat. Stále jsem měl pochybnosti, o tom co tady teď děláme. I to, že by nás mohl kdokoliv vidět. Přeci jen ležíme v tělocvičně na tatami, dveře jsou otevřené a každý si sem může navkráčet, jak se mu zlíbí. Jenže tyhle moje pochybnosti jsem okamžitě zahnal. Když jsem si vzpomněl na svůj ne moc uspokojivý život, na svoje černé myšlenky a na to, že už jsem dlouho nikoho neměl, objal jsem ho svýma teď už volnýma rukama a přitiskl k sobě blíž. Nechal jsem se prostě unést. Najednou mi to bylo všechno jedno a všechny starosti ze mě spadli. Nevím, čím to ten kluk dělá, ale když jsem s ním, zapomínám na všechny svoje potíže a trápení.

,,Tak přeci nejsi tak nedobytný,‘‘na chvíli se od sebe odtáhneme a Takahiro se usměje.

,,Nech toho, nebo si to rozmyslím,‘‘zavyhrožuji s úsměvem a znovu si ho k sobě přitáhnu. Hltám chuť jeho rtů a naplno si jich užívám. Vychutnávám si jeho doteky na své nezakryté hrudi, pod některými mi dokonce unikne slabý sten. Už je mi to všechno jedno. Nechci nic víc, než jeho….

Takahiro ho na okamžik přestal líbat a to jen proto, aby se sehnul a začal se věnovat jeho rozkošnému tělu, které hořelo touhou. Krouživými pohyby jazyka chutná každičký kousek jeho kůže. Velice pomalu se dostává ke krku a odtud znovu ke rtům. Mezitím se rukou dotkne jeho vzrušeného mužství. Danno slabě zasténá.

Znovu se přisaje na jeho krk a věnuje mu dostatečnou péči. Pomalu se dostává dolů. Každičký milimetr zmapuje svými chtivými rty a jazykem za sebou zanechá vlhkou  stopu. Když jeho jazyk věnuje péči i bradavkám, přesune se ještě níž. Aniž by se Danno nadál jeho oblečení na Jiu-Jitsu leží pohozeno daleko od nich. Bylo jim jedno, kde to jsou. Jejich touha po tom druhém byla mnohem větší , než nějaké obavy.

Danno se prohrabával jeho černými vlasy. Když se Takahiro přesunul jazykem k jeho vzrušení , hlasitě zasténal. Takahiro se na to lehce pousmál a plně se začal věnovat pečování o jeho mužství. Jemně ho olizoval po celé délce, sál špičku. Vychutnával si to stejně jako Danno, který se prohýbal vzrušením. Netrvalo dlouho a Danno naposledy hlasitě zasténal. Naplnil Takahirova ústa a ten to s velkou ochotou spolykal. Potom se znovu přitiskl vášnivě na Dannovi rty, od kterých se nemohl dlouho odpoutat. Třel se o něj vlastním tělem. Bylo to tak vzrušující. Tento fakt ještě podtrhovalo to, že je mohl kdykoliv někdo nachytat. Jen si představte, kdyby přišel Takashi.

Za chvíli začal Takahiro do svého přítele pomalu vnikat. Danno nejdřív bolestně zkřivil obličej. Po chvíli se ale bolest začala měnit na vzrušení, které nemělo konce. Oba dva chtěli tohle mučení ukončit, zároveň si ale přáli, aby to nikdy neskončilo. Stačilo pár posledních přírazů a oba dva splynuli ve vášnivém polibku, který potvrzoval jejich vyvrcholení.

Takahiro se potom unaveně a zadýchaně položil vedle Danna, který na tom nebyl o nic líp. Ani jeden z nich nic neřekl. Nebylo to potřeba. Jenom tam unaveně leželi, drželi se za ruce a zaujatě hleděli na bílý strop nad nimi. Ani jeden z nich nevěděl, co bude zítra, nebo za dalších dní. Dokonce ani Danno si s tím už nelámal hlavu. Bylo mu to jedno. Teď má někoho, s kým se o ty svoje myšlenky bude moct podělit. Ovšem…ví, že má Takahiro zítra odjet? Ví, že když odjede, nevrátí se dřív, jak za rok?

Oba dva se zvedli až k večeru. Uklidili po sobě a ruku v ruce se vydali domů. Takahiro zapomněl na svůj vztek, který měl na svého mladšího brášku, sice ho doma nepotkal ale tím líp, a Danno, ten zase zapomněl na svoje černé myšlenky, které ho každý den užírají. Dokonce se přišel přivítat i se svým otcem, který se po dlouhé služební cestě vrátil domů. Sice jen na pár dní, ale to Danno považoval za dobrou věc. Čím víc je zaneprázdněný otec pryč, tím líp pro něj.

pokračování příště: Jak zahájí Takashi svůj první den ve škole, jako Kaiův přítel? Zdá se, že to nebude vůbec ale vůbec lehké. Díky za komentáře, bez nich pokračování nepíšu.