9.Yuutovy úvahy
VAROVÁNÍ: Je to psáno z Yuutova pohledu, takže ty nespisovný slova tam neberte moc vážně. A je to takový divný. S Yuutou si moc nerozumím:D
Chtěla bych vám tímto moc poděkovat za vaši přízeň, kterou máte k naší šestici hrdinů:D Jsem vám za to moc vděčná. Věnuju ji vám všem, kdo mi napsal komentář k poslednímu dílu, takže to je: Gaarovi, Aye, Terkic, Nade, Amami, Satiras, Ryuuzaki, repli, Naki-chan, Ichigo Yuki, Broskyňce, Tercze, Gel-chan, Luci-chan, Kit a nakonec Katy, díky které by žádné pokračování vůbec nebylo. Snad jsem na nikoho nezapomněla. Děkuju všem....
Yuuta
,,Yuuto, Yuuto vstávej,‘‘vbouzela mě ráno máma, když jsem měl ještě svoji rozčepýřenou hlavu zabořenou v polštáři. Namáhavě jsem se ji pokusil zvednout. Byla tak těžká, jako by vážila dvě tuny, ale nakonec jsem ji přeci jen zvedl a upřel ji na budík, co jsem měl položený vedle postele. Červeně se na něm vyjímalo půl čtvrté ráno. Co se děje? Snad nehoří? A to jsem měl zrovna tak krásný sen.
,,Uhm…mami, vždyť je teprve půl čtvrtý!‘‘zastěžoval jsem si a promnul svoje hnědé oči. V pokoji byla tma nebo spíš šero, protože už se pomaličku rozednívalo. Přeci jen jsme země vycházejícího Slunce, ne? A to že tu Slunce vychází brzo ráno je tu celkem běžné.
,,No právě, dneska se v práci zdržím až do večera, takže si budeš muset nakoupit a uvařit sám, slyšíš?‘‘hučela mi do ucha. Já napůl spal, takže jsem ji ani nevnímal.
,,Hmm,‘‘zamručel jsem ospale. To není nic novýho. Do práce máma chodí brzo ráno a vrací se pozdě večer.
,,Tady máš peníze, ne abys je utratil za blbosti jasný?‘‘to už mě chytla za rameno a cloumala se mnou, abych vnímal. Peníze, nevím kolik jich přesně bylo, položila na noční stolek vedle mé postele.
,,No jo,‘‘zamručel jsem znovu a otočil se na druhý bok.
,,Tak já jdu,‘‘prohlásila hrdě, než za sebou zavřela dveře od mého pokoje.
,,Hmm,‘‘zamručel jsem znova a víc už jsem nevnímal. Znova jsem se ponořil do stavu nevnímání. Znovu jsem usnul.
Vzbudilo mě až protivné drnčení toho otravného budíku, který mě už pěkně štve. Pokaždé mi ráno ohlašuje, že je čas vstávat a vydat se do toho školního ústavu, ve kterým je taková nuda, že i ta nudná Biologie mě už začíná bavit. A to Biologii nesnáším. A tu protivnou, tlustou učitelku jakbysmet.
Nakonec jsem jen s protivnými nadávkami na toho, kdo vynalezl povinnou školní docházku, vstal. Venku už bylo dávno vidět, Slunce se vyjímalo na obloze, ale že by mělo být nějak dvakrát krásně to se mi taky moc nezdálo. No, jo, co se dá dělat. Podzim je holt podzim.
Vyčistil jsem si zuby, dal do kupy svoje vrabčí hnízdo a nakonec se oblíkl. Ani jsem se nenasnídal. Na co? Stejně bych asi na to neměl čas. Máma byla dávno v práci, takže všechna péče o domácnost byla na mě. Musel jsem ustlat, umejt od včerejška nádobí a vynést odpadky. Asi sami usoudíte, že při takovém nedostatku času toho moc nenajíte.
Nakonec jsem se rozhodl, že se vydám do školy. Popadl jsem peníze, co mi máma nechala na stolku. Bylo to přesně dva tisíce jenů. To by mělo stačit na docela velký nákup.
Vydal jsem se ven. Popadl svoje kolo a rozjel s pomalu do školy. Nechtěl jsem jít pěšky. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu a tohle byl jediný zaručený způsob. Sice na mě Danno a Takashi budou čekat, ale já nechci vidět ty jejich obličeje, které vypadají jako by měl nastat konec světa. Jenom mi tím kazí náladu. Takashi se pokaždé mračí, to není žádná novina, ale tím, jak prohrál svoji sázku, se to ještě zhoršilo. Taky nechci poslouchat ty jeho nadávky, co neustále posílá na Kaiův hvězdný účet. Stačí mi, že je musím poslouchat každou přestávku v jednom kuse. Nechápu co pořád Takashimu na Kaiovi vadí. Není zas tak špatnej a zpívá taky docela pěkně.
O Dannovi raději mluvit nebudu. V něm se totiž vůbec nevyznám. Ten se sice nemračí a ani nešklebí, ale pochybuju, že dneska to bude stejné. Přeci jen, z toho, co se stalo včera, musí bejt pěkně zdrcenej. Začínám tak nějak tušit, proč včera utekl.
Danno je sice chytrej, hezkej, bohatej a má sakra velkej talent na bojový sporty. A taky dokáže v každém číst jako v otevřené knize. Nechápu, jak to dělá, protože před ním žádný tajemství prostě neutajíte. Člověk by řekl, že je dokonalej, ale není. Přeci jen má svoje chyby a jedna z nich je, že je opravdu špatnej herec a svoje pocity neumí vůbec zakrývat. Přitom by se mohl z fleku učit od Takashiho, který je ve skrývání svých emocí jednička.
A já jsem sice trochu hyper, možná se špatně učím, ale nejsem blbej. A poznám na Dannovi, když ho něco trápí. A stejně tak jsem to poznal i včera, když utekl. Nevím to přesně, ale myslím, že se mezi ním a Takahirem, který včera večer odjel zpátky do Yokohamy, něco stalo. A něco opravdu vážnýho. Možná spolu chodily, co já vím. To, že je Danno na kluky vím už docela dlouho. Vlastně to vím celou dobu, co se známe. Sám mi o tom řekl hned, jak se sem před rokem přestěhoval. Tehdy to bylo opravdu zvláštní. Nevím, jak jsem se měl zachovat a ani co na to říct. Přeci jen jsem tehdy ještě na kluky nebyl, nebo jsem o tom nevěděl a vidět kluka, jak se drží za ruku s jiným klukem, to mě upřímně uvádělo do rozpaků. A tak jsem raději mlčel. Ani Takashimu jsem to neřekl. Nebyl důvod. O sobě jsem to taky nikomu neřekl. Ale mámě to chci říct co nejdřív. Nechci, aby si dělala zbytečné naděje a plánovala mi svatbu s nějakou mladou Japonkou.
Moje myšlenky, které se mi neustále vracely do hlavy, hlavně teda o Dannovi mě poháněli dál a dál. Za chvíli, ani nevím jak, jsem se zastavil před školou. Kolo jsem šel dát na školní dvůr a nakonec se vydal do té nudné budovy.
Ach jo, to zase bude nuda. Zvlášť když máme jen jednu hodinu Matematiky. Při téhle hodině, kterou jsem dřív ze srdce nesnášel, se pokaždé dokážu zabavit. Nebo spíš mě dokáže zabavit náš profesor, na kterém můžu pokaždé oči nechat. Na jeho ladných pohybech, se kterými se dokáže před tabulí pohybovat. Achjo. Přiznám se ale, že poslední tři dny jsem na něj naštvaný. Celé ty tři dny mě totiž pokaždé po škole odbývá, ignoruje mě a vymlouvá se, že má moc práce s opravováním písemek. Pokaždé, když jsme spolu zůstali sami ve třídě, mi dal jen pusu a se zamáváním se se mnou rozloučil. Jak si to vůbec představuje mě takhle odbývat?
,,Ahoj Yuuto,‘‘zdraví mě černovlasá dívka, Kyoshi, když vejdu do zatím prázdné třídy. Překvapeně se na ní podívám. Co se děje, že mě zničehonic zdraví?
,,Ahoj,‘‘odvětím jen s ne moc velkým zájmem.
Ve třídě jsme sami dva. Ne vlastně ne. Když se zadívám pořádně, vedle mě, v zadní lavici u dveří sedí v koutě černovlasý mladík. Jmenuje se Takumi a je nejmladší ze třídy. Nevím kolik mu je, ale je to děsnej blázen do EMO stylu. Pořád nosí černou a myslím, že se i řeže do rukou žiletkou. Nevím to přesně, ale proč by jinak nosil na zápěstí potítka? Jednou jsem ho takhle potkal na ulici o prázdninách a málem jsem utekl strachy. Byl celý v černém, na krku měl nějaký obojek a vlasy mu spadali do obličeje, takže mu nebyly vidět ani oči. Vypadal jak nějaký zjev a kdyby mě nepozdravil ani bych ho nepoznal. Upřímně nechápu, co ten Takumi na tom svým EMO stylu vidí, ale mě je to jedno. Je to jeho věc a já ho za to v žádným případě neodsuzuju. No, co každý máme jinýho koníčka. Já mám provokování našeho profesora a Takumi se zase řeže do rukou.
Nakonec se vydám k zadní lavici u okna, kde s Takashim sedíme. Ještě tady není, tak budu mít chvíli klidu, dospat to, co jsem ráno nestihl. Stejně máme první hodinu Dějepis, a ten mi je taky naprosto ukradený. No řekněte sami. K čemu mi bude v budoucnu to, že zavraždili nějakého Japonského císaře? To nedává smysl.
A tak jsem si lehl na baťoh a s rozjímání o našem dalším předmětu jsem usnul.
,,Yuuto, Yuuto vstávej,‘‘budí mě znova někdo po chvíli.
,,Hmm, mami ještě chvíli,‘‘zamumlám nezúčastněně.
,,Sakra vstávej ty kůže líná,‘‘to už jsem poznal Takashiho rozčílený hlas. Nakonec jsem se přeci jen zvedl z lavice a svoje ospalé oči zaměřil na rozčíleného Takashiho. Stál u lavice s taškou v ruce a nejspíš se mě s ní chystal fláknout.
,,Takashi? Co tady děláš?‘‘ptal jsem se jako bych nevěděl.
,,Já? Co ty tady děláš? Neříkej, že tě máma vyhnala zase v šest hodin,‘‘řekl a v jeho hlase bylo slyšet pobavení nad mým životem.
,,Ne, ale nějak mám dneska ospalej den,‘‘pokrčil jsem rameny. Rozhlídl jsem se po třídě. Všichni už byly na svých místech dokonce i Kai, který si Takashiho prohlížel od hlavy k patě s úsměvem na rtech.
,,Jak já ho nesnáším,‘‘to už si toho všiml i Takashi a samozřejmě si nenechal pro sebe jednu jedovatou poznámku na jeho účet. Zhnuseně se zašklebil a nakonec se ponořil do lavice se sešitem v ruce.
,,Copak se stalo? Neříkej, že zase byla Kaiova ranní přepadovka na záchodě,‘‘musel jsem se usmát.
Takashi mi věnoval pohled nelítostného vraha.
,,Ne, naštěstí jsem si dal dneska ráno pozor,‘‘oddychl si.
Dál už jsem ho nechal bejt. Přemýšlel jsem, jak našeho profesora matematiky vyprovokovat. Ta jeho ignorance mě už vážně štve. Přemýšlel jsem o tom celou tu nudnou hodinu Dějepisu. No, co. Půlka třídy stejně usínala na lavici, takže jsem aspoň nebyl jedinej, kdo nedává pozor.
Dějepis uběhl rychleji, než jsem myslel, proto jsem se taky vylekal, když zazvonilo na přestávku.
,,Hele, Yuuto, nezajdeš se mnou dneska po škole do Akihabary? Potřebuju si koupit novou mp3, ta stará mi včera vypověděla službu,‘‘ptal se mě Takashi. Akihabara je menší čtvrť na druhém konci Tokia. Najdete tam všemožné výstřelky Japonské elektroniky, které se na zahraniční trh dostanou až třeba za dva roky. Mají tam snad všechno. Jednou za čas se tam chodíme s klukama podívat.
,,Promiň Takashi, ale dneska už něco mám. Máma bude v práci až do večera, a já budu muset jít nakoupit,‘‘odpověděl jsem provinile. Vlastně jsem ani nikam jít nechtěl. Nemám náladu se prohánět davem Japonských obyvatel, který mi pokaždé pošlapou bezohledně nohy. To fakt ne.
,,Já s tebou půjdu,‘‘ozvalo se za námi a já i Takashi jsme podle hlasu poznali, o koho se jedná. Už zase se k nám, nebo spíš k Takashimu vetřel Kai. A já věděl, že tuhle přestávku mám o zábavu postaráno.
,,Tak na to zapomeň. A kdo ti vůbec dovolil poslouchat cizí hovory?‘‘odbyl ho vztekle Takashi. Kai se na to lehce usmál.
,,Ale miláčku nebuď zase tak nabručený. Co takhle úsměv?‘‘odvětil klidně blonďák a posadil se na naši lavici. Chtěl jsem se zvednout ze židle, odejít a nechat ty dvě hrdličky o samotě, ale tak nějak mě baví je poslouchat. Vždycky se tolik nasměju, jak se Takashi Kaie snaží marně odmítnout.
,,Mohl bys odejít? Máš totiž tlustý sklo. Kvůli tobě nevidím na tabuli,‘‘ozval se Takashi, který byl zase rudý vzteky, jak rak. Kai ale vůbec nevypadal na to, že by měl v plánu se zvednout. Spíš to vypadalo, že neodejde dřív, pokud nedostane dovolení jít dneska s Takashim do města. Pořád se na něj díval s jiskrami ve svých modrých očích a nakonec Takashimu nezbylo nic jiného, než s Kaiovým doprovodem souhlasit.
,,Fajn, buď ve tři před školou,‘‘vyprskl nakonec můj dlouhovlasý kamarád a Kai se na to jako na povel zvedl. Se šťastným úsměvem na Takashiho mrknul, zvedl se z lavice a odešel na své místo.
,,Jak já ho nesnáším,‘‘vyprskl Takashi znova, věnoval mu už z dálky nepříjemný pohled a nakonec se s povzdychnutím zadíval do okna. Nechápavě jsem nad tím zakroutil hlavou. Chtěl jsem se ho zeptat proč mu Kai tak vadí, ale bohužel jsem to nestihl, protože zazvonilo.
Ve mně jakoby hrklo nebo co a okamžitě jsem zpozorněl. Svoje hnědé oči jsem zaměřil na dveře a netrpělivě čekal, kdy se otevřou a do třídy vejde Sho s tím svým kamenným výrazem který mě dostává do kolen. Nemusel jsem čekat dlouho. Sho se jako vždy dostavil přesně na čas a než bych řekl Matematika, stál před tabulí a měřil si pohledem každého ve třídě. Teda kromě mě, protože na mě se vůbec nepodíval. Zmetek jeden. Už zase. Už zase mě ignoruje.
Pozdravil se s námi a sedl si za učitelský stůl. Prohlížel jsem si ho. Vypadal tak neodolatelně, když zapisoval abscenci jiných, kteří se dnes do školy z bůhví jakého důvodu nedostavili.
Znovu jsem se musel opravdu hodně ovládat. Měl jsem chuť k němu přijít a povalit ho na zem. Klidně bych ho tady celého zlíbal, přede všemi. Né, že bych byl ninfoman, ale když jde o něj, tak si prostě nemůžu pomoct. Nedokážu se ovládat. A to jak mě ignoruje, mě už opravdu štve.
,,Než se pustíme na vaše oblíbené nerovnice, musím vám ještě něco říct,‘‘znovu se postavil před třídu.
,,Jelikož je pan profesor Komatsa nemocný, budu ho pro dnešek zastupovat v hodině Tělocviku,‘‘řekl a třídou se ozvalo dívčí zajásání. Klidně bych se k nim přidal. Tohle bylo jako seslané samým bohem z nebes. Tohle je výborná příležitost, jak ho dokonale vyprovokovat. Po téhle radostné zprávě se na mém obličeji objevil velice, ale opravdu velice škodolibý úsměv.
Můj škodolibý úsměv mi z tváře nezmizel ani při dalších nudných hodinách, které jsem napůl prospal. Vymýšlel jsem si svůj zákeřný a škodolibý plán, jak Shoa vyprovokovat. Jenže ať jsem chtěl, jak chtěl nic mě bohužel nenapadlo. Přemýšlel jsem nad tím, i když jsme se v šatnách převlékali do cvičebního úboru.
Z toho důvodu jsem se dobelhal do tělocvičny jako poslední. Všichni tam znuděně stáli, protože už tohle měla být poslední hodina. Vypadali, že vůbec nevnímají a myslím, že jsem byl jediný, kdo si všimnul že Sho konečně taky přišel. A moc mu to slušelo. Neměl na sobě ty brýle a bílé tílko zvýrazňovalo jeho vypracované paže. Raději jsem od něj odvrátil hlavu a zadíval se na Takahsiho, který ať se hnul kam chtěl, Kai stál okamžitě vedle něho.
,,Takže jelikož mi váš profesor nedal žádné pokyny, co takhle si něco zahrát?‘‘řekl Sho nadšeně a já si nemohl pomoct, byl strašně roztomilý.
Třídou se ozvalo něco jako nepřítomné zahučení nebo nepřítomné schválení. Mě to bylo taky jedno. A jelikož měl Sho v ruce basketbalový míč, usoudil jsem, že nejspíš budeme hrát tuto typicky Amerikou hru, která mě ani v nejmenším nebaví. Ale když musíš tak musíš. Povzdychl jsem si a nakonec se do hry zapáleně položil. Byli jsme rozděleni na dva týmy.
Snažil jsem se na sebe upoutat co nejvíce pozornosti, ale moc se mi to nedařilo. Basket není sport, ve kterém bych nějak zvlášť vynikal. Pokaždé, když jsem se z nějakého důvodu dostal k míči, někdo mi ho pokaždé drze ukradl. Nakonec jsem usoudil, že tohle žádná hra není, ale jen přetahování o jeden blbej, oranžovej míč a že takhle nikdy pozornost mého učitele nezískám.
Zbývalo už jen pět minut do konce hodiny a já jsem byl na pokraji zoufalství. Sho se na mě ani jednou nepodíval, což mě dovádělo k šílenství.
A tak jsem udělal něco, na co jsem spoléhal jako poslední záchranu.
Uprostřed hry jsem si prostě sundal tričko v myšlení, že tomuhle určitě náš pan profesor neodolá. Přeci jen moje postava není špatná a tohle byla jediná možnost, jak svého učitele vyprovokovat. Doufal jsem, že se na mě bude dívat, když budu hrát co nejlíp, ale nevím, jestli to zabralo. Bohužel za chvíli na to zazvonilo a všichni se rozběhly pryč z tělocvičny. Včetně našeho profesora. Aniž bych se nadál, zůstal jsem v tělocvičně sám. Byl jsem spocenej jak vrata u chlíva a tak mi nezbývalo nic jiného, než si ztrápeně povzdychnout a jít se do šaten osprchovat.
Nikdo už tam nebyl, protože tohle byla poslední hodina a nikdo jiný se ve škole nechtěl zdržovat déle, než bylo nutné. V šatně taky nikdo nebyl a já se sám, naštvaný sám na sebe, vydal pod nejbližší sprchu. Pustil jsem na sebe vlažnou vodu a nechal ji spadat na své upocené tělo. Teď už vážně ničemu nerozumím. Udělal jsem něco špatně? Proč mě Sho pořád ignoruje?
Moje černé myšlenky byly čím dál víc černější a temnější. Ani ta příjemná, horká voda mě z nich nedostávala a já už začínal myslet na nejhorší. I na to, že už mě třeba nemá rád. Jenže pak se stalo něco, co jsem ani v nejmenším nečekal.
Zničehonic mě totiž objaly něčí silné paže. Vylekal jsem se a prudce s sebou trhl. Neměl jsem odvahu se otočit ale tak nějak jsem věděl, kdo to může být. Nebo spíš jsem to věděl s jistotou, protože tu jeho nádhernou vůni bych poznal kdekoliv. Na svých zádech jsem cítil jeho horké tělo a na svém krku jeho teplý dech.
,,To se dělá mě takhle provokovat?‘‘zaslechl jsem u svého ucha ten podmanivý hlas, kterým nás pokaždé vítá při svých hodinách.
,,Zasloužil sis to,‘‘odpověděl jsem stroze. Najednou jsem na něj měl vztek. Prudce jsem se k němu otočil, jeho ruce ze sebe strhl a ucouvl jsem od něj tak, že jsem narazil na chladné dlaždičky. Podíval jsem se mu vzdorovitě do očí. Překvapilo mě, jak se tváří. Jako by se nic nestalo.
,,Co si o sobě myslíš? Celou dobu mě jen ignoruješ,‘‘zasyčel jsem naštvaně a probodával ho zlým pohledem.
,,Máš pravdu, omlouvám se,‘‘řekl jen a vášnivě mě políbil. Já se ale nenechal jen tak odbýt. Co si o sobě myslí?
,,Myslíš, že tímhle to spravíš?‘‘odstrčil jsem ho od sebe. On byl ale za chvíli u mě. Díval se mi do očí, ze kterých sršela lítost, a doslova v nich bylo vepsáno - omlouvám se. Znovu si ukradl jeden polibek. Tentokrát ale né tak vášnivý jako minule. Tenhle byl jemný a něžný.
,,Promiň, ale je to pro mě moc těžký vídat tě na chodbách a nemoct se tě ani dotknout. Myslel jsem, že když tě budu ignorovat a nevšímat si tě, bude to tak lepší. Ale spletl jsem se. Ty tři dny bez tebe byly jako mučení,‘‘podíval se na mě a než jsem stačil něco říct, naše rty se znovu setkaly. Tentokrát už jsem ho nechal. Tohle mi jako omluva stoprocentně stačilo. Přitáhl jsem si ho k sobě blíž. Tedy pokud to bylo vůbec možné. Zdá se, že jsme na tom úplně stejně. Nejspíš jsme na sobě závislí.
Horká voda na nás spadala ale nám to nevadilo. Naopak bylo to o to víc lepší.
Hladil jsem ho po jeho mokrém těle, jazykem jsem plenil jeho sladká ústa a užíval si to naplno. Už prostě bez něj nedokážu žít.
Přesunul jsem své rty na jeho krk a opřel si ho zády o zeď. Bylo mi jedno, kde to právě jsme. Stejně už tam nikdo nebyl. Nebo spíš jsem si to myslel.
Ale jak už to tak bývá, moje úvahy nejsou vždycky správné a toho odpoledne se to výborně potvrdilo.
Z naší vášnivé hry nás vyrušilo až zděšené a nevěřícné zalapání po dechu. Oba dva jsme jako na povel ztuhly a otočili se na toho nevítaného návštěvníka. Měl jsem srdce až v krku. Teď se naše malé tajemství provalilo. Pomalu jsem se otočil a toho, koho jsem tam uviděl jsem ani v nejmenším nečekal.
,,Danno?‘‘vyjekl jsem a překvapeně hleděl na mého staršího kamaráda, který při pohledu na nás vypadal, že omdlí. Ruku měl před svými ústy a vypadalo to, jako by se snažil zadržet zděšený křik. Nevěřícně jsem na něj koukal a ani mě nenapadlo něčím zakrýt své nahé tělo.
,,Pro-promiňte,‘‘nakonec se Danno vzpamatoval jako první, vykoktal tohle slovo a než jsme se já a Sho vzpamatovali, byl pryč.
POkračování příště: Yuuta dohání svého šokovaného kamaráda. Jak mu to Yuuta vysvětlí? A Takashi a Kai poprvé spolu na veřejnosti.
Tenhle další díl bude asi dnes večer, zítra nebo pozítří.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak to je gól! Nejlepší ten konec xD
=3 =3
(Broskynka, 19. 8. 2009 19:20)
tak prvé aby som nezabudla xD ďakujem za venovanie xd xd som potešená no ... tak a teraz k veci xD ... *ide zapojiť všetok svoj šarm aby ťa spraciovala* --..
Vieš o tom že si strašne dobrý človek a ja ťa obdicujem? Si tak milá a zlatá .. vieš keď si čítam tvoje poviedky mám pocit že vidím ako ich písal anjel *a teraz to príde* ... ehm *odkašlanie* ... ty taký anjel *nevinný smile* by si predsa chudáčika Kaia nenechala trpieť... že? on si predsa zaslúži aby sa do neho nakoniec zaľúbil a aby boli spolu nie? hmm? Vieš ako by som bola smutná keby si ich nedala dokopy? strašne ... že im to neurobíš? *pohľad tipu: Toto vôbec nie je citové vydieranie* xP .... tak čo fungoval môj šarm? xD *smiech* .... hehehehehehehehehehe *smiech až ju bolí brucho*
:*..
(Katy, 19. 8. 2009 18:48)Tyhle příběhy patří mezi jedny z mála, u kterých se třesu smíchy...je to takový můj malý zvedač nálady. Máš jedinečný smysl pro rozesmání člověka, protože vždy když se cítím pod psa, ty napíšeš nějakou takovou vtipnou kapitolku a mě se zase lépe dýchá...:D ...A podle toho, jak často se sem chodím dívat, tak si myslím, že po té době jsem si vypěstovala dost slušnou závislost...:P Hrozně moc se těším na další skvělou dávku humoru...Samozřejmě že od Tebe..má oblíbená autorko :P ... :*
...
(Ichigo Yuki, 19. 8. 2009 12:31)smiluj se už je zítřek a ten díl tu ještě není, sem zvědava jak to bude mezi Kaiem a Takashim xD
:-D
(Gaara z púšte, 19. 8. 2009 8:22)mňa porazí :-D...ten Yuuta je ale borec :-D...no a ten Kai je ale doterný ako komár :-D...no a to že ich v sprche načapal Danno? myslel som že ich načapá Takashi...bolo by to viac zaujímavé nie :-D...ale nie Riuu,moc sa mi to páčilo a dosť som sa pobavil ked sa Kai rozprával s Takashim :-D...loool čo takato úsmev :-D...tam som už nemohol :-D...no a na pokráčko čakám ako na dalšiu dávku drog :-D
.(_-_).;
(Ebika, 18. 8. 2009 22:37)
Už se toho nemůžu dočkat no, ale čekala bych trochu jinou reakci, kdsyž něco tušil, mno, ale neva stejně se už nemůžu dočkat pokráčka:-D
Tak honééém!!!!
...
(Amami, 18. 8. 2009 21:26)oou... a skoncili nacapany *zlomysleny usmev* tato kapitola sa ti nadherne podarila... uz sa neviem dockat dalsej..
Hurá
(Nade, 18. 8. 2009 16:42)Jsem ráda, že se dostáváš z krize. Jen se do toho pěkně opři, přotože se nemůžu dočkat. Dííííííky!
.. =3 =3
(Gel-chan, 20. 8. 2009 15:17)